Zatáhnout žebřík, zavřít dveře, nasadit klapky na uši a sednout na lavici. Pohled do díry v podlaze, kudy vede ocelové lano ven, pasažérovi ihned ukazuje, jak rychle se řvoucí vrtulník Mi-8 odlepuje od zelené krkonošské louky. Během chvíle je stroj nad stromy a s provazem připomínajícím dlouhý ocas míří do práce.
"V teplém počasí je to nebezpečné. Termika si se strojem pohraje tak, že budíky pilotovi při stání ukazují třeba i osmdesátikilometrovou rychlost," říká už na zemi majitel stroje Lubomír Ogurčák.
I proto mají lidé z okolí Richtrových bud během posledních dnů o budíček postaráno. Aby využila chladného ranního počasí, startuje helikoptéra už ve čtyři hodiny, půl hodiny roztáčí motor a pak se vznese pracovat za horizont.
Na svahy se přitom nedostane žádná technika – jsou tak příkré, že by tu neuspěly nejmodernější stroje ani koně. A jak se to tedy dělalo v minulosti? "Nikam se s tím netahali a přímo ve svahu postavili milíře. Však si tam kopněte do země, pořád je tam zbylé dřevěné uhlí," vysvětluje zaměstnanec parku.
Vedení národního parku má ale jiné argumenty. "Těžíme jen ve druhé zóně, a jiná možnost navíc není, brouk by se mohl rozšířit," reaguje Radek Drahný, mluvčí KRNAP. Jedním dechem pak dodává, že současné potíže Krkonoš se nedají srovnávat se situací na Šumavě. "Jsou to dvě rozdílné věci," říká.
Zatímco hodnotí obě území, sytě modrý vrtulník Mi-8 dosedá na zem. Po 60 minutách a několika vyzvednutých tunách dřeva mu vyschla nádrž. Rychle dočerpává z přistavené cisterny, aby zakázku za dva miliony co nejdříve ukončil.
