To, že se Schwarzenberg bude ucházet o post hlavy státu, by však Prečana nikdy nenapadlo, už jen proto, že si tehdy ani nedovedl představit pád komunistického režimu.
Auto pro pašování literatury
Prečan se poprvé se Schwarzenbergem setkal v červenci 1983, když se cestou z Frankfurtu nad Mohanem do Vídně, kam s manželkou vezl Američany speciálně upravené auto pro pašování literatury do a z Československa, zastavil na jeho zámku Schwarzenberg u bavorského Scheinfeldu. "On tam byl se svými dětmi a manželkou, poobědvali jsme společně a povídali jsme si o Československu a o poměrech. Já jsem ho seznámil s tím, oč mi jde, že tedy dostávám a sbírám z Československa samizdat," vzpomíná Prečan, podle něhož se Schwarzenberg rychle stal dobře platícím odběratelem kopií samizdatu.
ČTĚTE TAKÉ |
Když se pak o necelé tři roky později již shromážděná literatura nevešla do Prečanova bytu v severoněmeckém Hannoveru, vyvstala otázka, kde bude sídlit dokumentační středisko, u jehož zrodu vedle Schwarzenberga stály takové osobnosti jako Pavel Tigrid, Ivan Medek, Jiří Gruša nebo Jiří Pelikán.
V duchu rodinné tradice
Prečan proto na začátku roku 1986 napsal Schwarzenbergovi dopis, v němž prý mimo jiné stálo: "Přemýšlel jsem o tom, kde bychom měli působit, kde najdeme nějaké sídlo, napadlo mi, taková bláznivá myšlenka, že zámek Schwarzenberg je blíž hranicím, ale pak jsem to nějak zavrhl tu myšlenku." Schwarzenberg mu však prý okamžitě po obdržení dopisu telefonoval a ptal se, proč by sídlem instituce nemohl být právě jeho zámek. Bylo by to podle něj v duchu rodinné tradice a navíc šlo o místo vhodně situované poblíž Norimberku. Spolek jeho nabídku rychle přijal.
"V dubnu jsme s manželkou přijeli a s ním (Schwarzenbergem) a se správcem jsme procházeli celý areál a hledali místo, kde by to mohlo být nejvhodnější," vypráví dnes osmdesátiletý Prečan, podle něhož je pak pán domu vyzval, aby požadavky ohledně zařízení prostoru dali správci.
Karel Schwarzenberg v obležení fotografů.
"Ale sám do toho zasáhl v jedné věci. Říká: 'Ne, jedna koupelna je málo, tady musí být ještě jedna pro hosty. Věřte zkušenému hoteliérovi, koupelen a záchodů není nikdy dost'." Úpravy prostor, včetně dvou koupelen, byly hotovy na podzim. V listopadu se tak - jen osm měsíců po svém založení - mohlo Československé dokumentační středisko nezávislé literatury i s 200 velkými kartony písemného materiálu přestěhovat do místností o rozloze 255 metrů čtverečních, jejichž rekonstrukci za asi 110 000 marek uhradil Schwarzenberg.
Materiální pomoc, kterou označil za "dar z nebes", však nebyla podle Prečana jedinou, které se instituci dostalo. Schwarzenbergovo jméno ji prý v regionu "činilo důvěryhodnou a respektabilní", což usnadňovalo její činnost. "A taky se postaral, že mnozí jeho movití známí nám přispěli sponzorským darem," říká.
Podpora pro Lidové noviny
Fungování dokumentačního centra, které dnes sídlí v Oettingenském paláci v Praze, se Schwarzenberg účastnil i na výročních schůzích a zasedáních vědecké rady, kde se rozhodovalo o tom, co vydávat, a co nikoliv. Přímo na pašování knih se nepodílel, jednou však prý do Československa na setkání s Václavem Havlem propašoval "mnoho tisíc marek" zašitých do opasku, které poslal Jiří Pelikán jako podporu Lidovým novinám.
I když byl Schwarzenberg, o němž hovoří jako o velkém vlastenci a loajální a neformální osobnosti, v letech 1984 až 1991 prezidentem Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva, nedovedl si Prečan představit, že by se někdy mohl ucházet o post prezidenta České republiky.
"Především, my jsme si nepředstavovali, že by mohlo dojít k takovému zázraku, který se odehrál v druhé polovině roku 89. Žádná zpravodajská služba na světě netušila, že by tady mohlo dojít k něčemu takovému," říká s tím, že on sám nevěřil ani tomu, že se někdy bude moci vrátit do vlasti. "A že by mohlo dojít k návratu úplné svobody, že tady bude parlamentní demokracie, o tom jsme mohli leda tak snít. Ale radši moc ne, aby potom to ráno nebylo příliš temné ve srovnán s tím snem."
