Lidovky.cz

Hrabal: Napůl odhalená lýtka dovedou víc vzrušit než frontální pohled na vaginu

USA

  10:00aktualizováno  12:14
V Lidových novinách vyšel autentický přepis nikdy nepublikovaného rozhovoru, který v únoru 1993 poskytl Bohumil Hrabal redaktorovi maďarské mutace časopisu Playboy. Tady je první část rozhovoru. Upozornění redakce: interview obsahuje vulgární výrazy.

Bohumil Hrabal. foto: Jan KaplanMAFRA

V únoru 1993 přijel do Prahy maďarský novinář Attila Varga a s pomocí Istvána Kolozsváriho, tehdejšího studenta VŠE v Praze, který je dnes obchodním radou maďarského velvyslanectví, měl splnit zdánlivě lákavý úkol. Budapešťská mutace časopisuPlayboy je pověřila, aby pořídili rozhovor s Bohumilem Hrabalem. To ovšem nebylo jen tak. Novinář se za ním spolu s tlumočníkem vypravil dvakrát do Kerska a dvakrát je Hrabal poslal – „do prdele“. Vždy se k němu sotva stačili přiblížit. Až při třetí návštěvě začaly ledy poněkud tát. A když přijeli počtvrté, vybaveni – jako pokaždé – lahví bikaveru a několika konzervami kondenzovaného mléka pro spisovatelovy kočky, byl Hrabal ochoten je přijmout; dokonce se zdálo, že ho to docela i bavilo. Aspoň chvíli.

Hrabalovi bylo tehdy 79 let. Jeho pozice klasika a krále české literatury byla nezpochybnitelná, ale přitom jako by on sám dostoupal „vrcholu prázdnoty“. Žil poměrně striktním, monotónním rytmem, kdy čas dělil na pobyt v pražské hospodě a na cesty autobusem do Kerska, kde se staral o svou smečku koček. Psát nepřestával, psaní pro něj bylo záchrannou brzdou před rozpadem a samotou. Tehdy vzniká jeho „publicistika“, dopisy, které po Dubence, americké bohemistce, která o něj přestala jevit zájem, adresuje svému kocourovi Cassiovi, o němž je v rozhovoru také řeč.

Interview, tedy spíše Hrabalův monolog přerušovaný tlumočníkem, probíhalo v Hrabalově zahradní chatce. Z průběhu je patrné, že se Hrabal – a asi v menší míře i jeho hosté – posiloval lahví vodky. Síla Hrabalovy osobnosti, na niž doráželo stáří i nenechavost vnějšího světa, o který on už přestával mít zájem, je však natolik průrazná, že se projevovala iv jeho oslabeném stavu. Téma rozhovoru bylo ovlivněno skutečností, že byl určen pro erotický časopis (který si ovšem vždy zakládal na kvalitní publicistice): Hrabal se tedy vyjadřuje k věcem, které jsou v jeho díle sice silně přítomny, ale spíše v sublimované podobě. Zde je při značné frekvenci nyní zpopularizovaných slov (v prvé řadě kunda) zřejmé, k jak odlišným výsledkům lze při jejich použití dojít.

Interview v té podobě, jak se odehrálo, nebylo nikdy publikováno. Článek, který v maďarském Playboyi vyšel, se značně lišil od průběhu onoho kerského setkání. To se zachovalo na magnetofonové kazetě, kterou získal István Léko, nynější šéfredaktorLidových novin , a dal ji v redakci přepsat. Usoudili jsme, že jde o materiál zajímavý – a jaksi dojemný. Stojí za to ho po dvaadvaceti letech oprášit a v podobě maximálně autentické publikovat; výjimkou jsou místa, která jsou z nahrávky prostě nesrozumitelná. Pravda je, že na papíře přepis syrového řečového proudu vychází velmi fragmentárně, těkavě i třeba zmateně a jaksi surrealisticky…Budiž však tato publikace poctou velkému lyrikovi a něžnému sprosťákovi, od jehož narození uplynulo v právě skončeném roce sto let.

Bohumil Hrabal: Helejte se, dejte si kabáty támhle, sedněte si, hoši. A dejte pryč ten můj tlumok a dejte mi ho sem. Tak, a teďka máte židel, pacholci.

Já jsem totiž měl interview. Včera. Já měl včera interview. A když jsem měl interview s rozhlasem českým, tak jsem musel bejt v Praze, no. Takže jsem musel jet prostě do tý Prahy. Mladá fronta mě pak korunovala na krále český poezie a přinesli koruny a fotografovali mě s korunama na hlavě a s kocourama, kocouři se na mě vysrali, jak to viděli, tak jeli do prdele a já jsem tam byl jen s těma korunama, těžkejma na tý mý zelený čepici, takže já se omlouvám. Já jsem si prohlídl ten váš Playboy , tam jsou samý vyčesaný kundy, to už se u nás nenosí, ale v Maďarsku to asi je hobby. Vyčesaná kunda pro nás není nic.

ČTĚTE TAKÉ:

Nebojte se, já jsem byl ve Spojených státech amerických, kde ty kundy a soulož byly zvykem i na vysokých školách, jak literárně, tak filmově, ale dneska, dneska se vracíme k tomu secesnímu pojetí, že vzrušující je zakrytost, a ne ta nahota jako taková, ty obnažený kundy, aby byly tak jako eklekantním způsobem vyjeveny, jako to bylo zvykem před těma dvaceti lety, to se prcalo i na vysokejch školách.

V Maďarsku to taky tak jede, kdybych vzal Maďarsko za Budapešť, tak u nás, u nás to je taky tak. Český a moravský už je malinko ten útlum s tím sexuálním znázorněním a předváděním nahého těla, už to u nás tak trochu mizí, protože už se vracíme k secesní zdobnosti, kdy poodhrnutá sukně a poodtažený kotník pomůže zájemcům o sexuální věci víc než prostě vyčesaná kunda.

LN: Samozřejmě, u nás máme taky za to, že žena ve spodním prádle je víc vzrušující než nahá.
Máme tedy společného jmenovatele: Napůl odhalená lýtka dovedou víc vzrušit než frontální pohled na vaginu. A to jsme u problému, který probíhá celým světem, že spíš to utajené je zjevné a to zjevné je utajené, že musíme zase přikročit k tomu, k jisté cudnosti, že ta žena je sakrální objekt a že ta jistá cudnost přináší právě víc to vzrušení eroticko-sexuální než ten frontální pohled na tu obnaženou krásnou vaginu jako takovou se všemi atributy.

LN: Proto existují novináři, kteří by se chtěli podívat pod sukně, co odhalit…
Jo, to ujde. Musej ale i pochopit tu retrospektivu k tomu, co říkají vynikající umělci, třeba Georges Braque, ten říká, že potlačený vznět je ušlechtilost. To podtrhněme: Georges Braque, kterej byl cudnej mužskej, uměl hrát na harmoniku a miloval ženský, říkal, že potlačený vznět je ušlechtilost. (Poznámka redakční: Tlumočník však nejspíš nerozumí a Hrabal proto vykřikne : Georges Braque!!!! Vrstevník Picassa, kubista světovej... ) A s tím já sdílím i svůj světovej názor, proto mu dám na cestu můj poslední dopis, já píšu teď kocourům... asi pětatřicetkrát je tam vysloveno jméno kunda, ale ta kunda je zdobnost, je to takový, jako když hrajete na klavír pana Franze Liszta, já jsem rád hrával ty jeho líbestraumy, tak jako je takový… Není jinej autor, kterej je tak velice sexuálně a eroticky vzrušující, jako je Franz Liszt, ne ve svým životě, ale ve svým díle. A já se teď k němu vracím a napsal jsem a dám mu na cestu poslední dopis.

Když jsem naposled byl v Maďarsku a za sobotu jsme prodali celej můj náklad, tak o mně potom v Cafe Hungaria natáčeli televizní přenos a tam mně došlo, že já nejsem český spisovatel, já jsem národní umělec maďarský! Dvacet pět tisíc jsme prodali za sobotní odpoledne! A to já taky v jistém smyslu jsem, protože já to, co se Maďaři neodvažují říct, já v Praze říkám na plné pecky a to je právě to, co šokuje Maďary, to, co oni by chtěli říct a nemůžou říct, protože nejsou v Praze, že jsou v tý konvenční Budapešti.

Spisovatel Bohumil Hrabal.
Oblibě se těší nejen Hrabalovy knihy, ale i filmy, které podle nich byly...
Hrabal stále patří k autorům, které čtenáři vyhledávají.
Vypravěč a milovník života Bohumil Hrabal.

LN: Když poprvé vyšly vaše knihy, tak existovala skupina lidí, kterým se to nelíbilo, protože nebyli zvyklí na váš jazyk a na to, o čem píšete. A v Maďarsku je to ještě víc nezvyklejší.
Nezvyklý na tom je, že já odpovídám tak jako barbar, ne jako ten katolický, erudovaný, prostě slušný obyvatel střední Evropy, já odpovídám bezbranně, tak jako odpovídali surrealisté, dadaisté... spontánně. Čili mně splývají dohromady erotici a sexuáni a přitom je rozlišuju. Čili pro mě sexualita má vrchol v erotičnosti a to je v jistém stavu zamilovanosti a ta zamilovanost prochází celou literaturou světovou, protože celá světová literatura, ta pravá literatura, má vždycky takovou tendenci erotickou a to je překonaná sexualita a tenPlayboy , co jste mi tady dali, tak to už je pro mě překonaný a musíme to stáhnout směrem k erotičnosti, čili eros jako náboj a pohyb světovýho myšlení a světovýho vývoje a světový politiky. Eros, eros, to dědictví toho Řecka, ne sexualita. Erotickej náboj, to je stav zamilovanosti – Liebestraum, je náš vrchol, ne sexualita teď tohohle, co jsem dostal tohohle Playboye, ale líbestraum, ta zamilovanost, objekty svý touhy, který lze vyjádřit tak, jak to vyjadřuju hudbou, k tý hudbě to, co já píšu, tak se navracím. (Hrabal pravděpodobně vytahuje lahev…) Teď jsem to dostal. (Otevírá lahev. Podává ji hostům.) Nechlastej tolik! A to je třeba překonat tím směrem k Liebestraum. Já jsem klavírista a tam je to přeperlení se jinačím způsobem do toho líbestraumu, do toho, čím se inspiroval Franz Liszt u pana Ferdinanda Freiligratha, a je to verš ( Hrabal suverenně recituje ) O lieb so lang du lieben kannst! / O lieb’, solang du lieben magst! / Die Stunde kommt, die Stunde kommt, / Wo du an Gräbern stehst und klagst!... Und hüte deine Zunge wohl, Bald ist ein böses Wort gesagt! A to je to, nad čím my v tom Playboy natýkáme, ale chceme se vrátit zpátky k tomu líbestraumu a my natýkáme nad tím, co jsme všecko jako vy, a museli jsme tím projít, jo? Těma kundama jsme museli projít, jo, že ta vagína je něco, co zprostředkovává život, lásku a narození...

2. část

 pro pokračování klikněte na šipku 

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.