LN: V anketě magazínu Index LN o nejlepší právní knihu loňského roku zvítězily dvě knihy vzniklé pod vaším autorským vedením – Jak odškodnit holocaust? a Oběti komunistické spravedlnosti. Má dnes větší význam psát o dějinách 20. století a totalitních režimech než třeba před deseti lety? Například kvůli radikalizaci společnosti?
Právní dějiny by sice neměly odpovídat primárně na aktuální „politickou potřebu“, někdy se ale s aktuálním děním propojí. Ukazuje se, že témata z nedávné minulosti mají stále co říct.
V historických souvislostech bychom měli vnímat třeba migrační krizi. Mluvme například o židovských uprchlících před nacismem. Když utíkali před rokem 1938, evropská společnost je vnímala spíše nepříznivě, hlavně pokud pocházeli z východu Evropy. Dnes každý rozumně uvažující člověk musí odsoudit to, co se stalo Židům za druhé světové války. Přitom na počátku to společnost takto rozhodně nevnímala. Tyto otázky bychom tedy měli posuzovat s vědomím historických kořenů a paralel a také tak, abychom se nemuseli s odstupem za své jednání stydět. A pak se divit, že k něčemu takovému došlo. To je poselstvím i té druhé knihy o odškodňování holokaustu.
LN: Poučila se Evropa z dřívějších migračních vln?
Jen do určité míry, západní více než ta východní. Nechci tím říci, že všechny problémy, kterými se dnes zabýváme, budou jinak posuzovány po padesáti letech, ale něco takového se může stát. Samozřejmě je to složitější než jen říct, že kdo dnes odmítá migraci, je nacionalista nebo nemá žádný respekt k lidským právům. Souvisí to i se strachem z neznáma či z eventuálního civilizačního ohrožení. Právo rozhodně není jediným nástrojem, který by měl tyto otázky řešit.
Z historie bychom si měli vzít i to, že na krizové situace je nutné reagovat a nelpět jen na právním rámci, když vidíme, že na řešení nestačí. Sice se říká, že historie je matka moudrosti a že se z ní lidé poučují, skoro si ale myslím, že to nebývá pravidlem. Z historie si navíc můžete vzít různé argumenty a interpretovat je v souvislosti s tím, co potřebujete. Takto by se s historií také nemělo zacházet. Historické argumenty by navíc při řešení současných problémů neměly být rozhodující.
LN: Připomíná dnešní situace třicátá léta, nebo je tato paralela přehnaná?
Doufám, že je přehnaná. Třicátá léta přinesla krizi liberální demokracie. Pořád věřím, že příznivců liberální demokracie je dnes více, než jich bylo tehdy. Autoritativní režimy se jevily jako efektivnější, silnější a klasické demokracie byly na ústupu. Tuto paralelu bych tedy vnímal jako připomenutí, že demokracie není samozřejmá a že musí být připravena se bránit proti útokům na její podstatu.
.
