Nikdy se nevzdávejte, vzkázal Brady při shromáždění připomínající si oběti holocaustu |
LN: Předválečné roky jste prožil v Novém Městě na Moravě. Jak na ně vzpomínáte?
My jsme byli hodně aktivní, hlavně náš tatínek. Byl v Sokole, u hasičů, hrál divadlo. Na začátku války přibývalo zákazů a příkazů a rodiče se snažili, aby nám to aspoň jakžtakž ulehčili. Nesměli jsme do školy, tak jsme přišli o spoustu kamarádů, ale rodiče sehnali učitele, který nás doučoval. Hráli jsme si s mojí mladší sestrou Hanou, u nás na zahradě i v domě. To bylo naše království, náš úkryt před světem. Jenže ona byla pořád hrozně smutná, že nemůže za kamarádkami. Jednou mě napadlo, že ji trochu rozveselím, tak jsem řekl, že sepíšeme všechno, co nám chybí, a třeba se to vrátí. Dali jsme ten vzkaz do lahve a zakopali na zahradě. Ale nic nepomohlo... Maminku zatkli v roce ’41, o pár měsíců později musel odjet i tatínek, zůstali jsme sami.
LN: O minulosti jste mluvil hlavně s rodinou, ale v roce 2000 se stala další z vašich šťastných náhod. Dostal jste dopis od Japonky Fumiko Išioky, vedoucí tokijského muzea holokaustu, ke které se dostal kufřík vaší sestry...
Psala mi, že před pár měsíci vybudovala novou expozici, kde je několik předmětů zapůjčených z osvětimského depozitáře. Mezi nimi také Hanin kufřík. Návštěvníci muzea se Fumiko často ptali, kdo byla Hana, a ona nevěděla, co odpovědět. Měla jen jméno, příjmení a datum narození. Rozhodla se, že vypátrá, co se s Hanou stalo. Jela kvůli tomu do Terezína i do Prahy, našla kresby mé sestry a další dokumenty. Pozvala mě do muzea v Tokiu a to byl vlastně teprve začátek. Příběh Fumiko a jejího pátrání zaujal kanadskou spisovatelku Karen Levinovou. Napsala knihu Hanin kufřík, která vyšla ve 40 zemích po celém světě, vzniklo divadelní představení, teď se točí dva filmy.
  |
LN: Pravidelně přednášíte mladým lidem po celém světě. Určitě mají spoustu otázek. Na co se vás nejčastěji ptají?
Zajímá je všechno možné, naše dětství v Novém Městě, ale taky ta moje klukovská parta v Terezíně. Já jim říkám, že jsme zlobili úplně stejně jako současné děti. Taky jsme se občas pohádali, občas někomu záviděli. Co mě ale bolí, je, když mluvím o tom, jak se u nás v terezínském domově č. 1 kradlo jídlo. Nastražili jsme takovou past, dali jsme do jídla lék, který obarví moč dofialova. Chodili jsme pak s každým klukem na záchod, nakonec jsme toho zloděje chytli. Udělali jsme velký soud a porotu. Okamžitě se přiznal, řekl nám, že má šestiletého bratra, který pořád brečí, protože nemá co jíst. Tak jsme mu pomohli. To jsou vzpomínky, které mě i po těch letech chytnou za srdce. Když myslím na kamarády, jak jsme drželi při sobě.
