LN: Co jste vlastně dělal 17. listopadu 1989?
Počátkem roku 1989, někdy zkraje jarních měsícù, jsme se v Chartě dohodli, že by bylo vhodné – když se vědělo, že oficiální místa připravují novou československou ústavu –, aby Charta měla svůj alternativní návrh ústavy. Scházeli jsme se s Petrem Pithartem, dnes už zemřelým Vladimírem Mikulem, s Václavem Pavlíčkem. Pořád jsme jen diskutovali a neměli jsme napsanou ani řádku. A někdy koncem října na nás začali tlačit, zejména Václav Havel a Rudolf Battěk. Mně koncem října zemřel tatínek a maminku si vzala sestra k sobě, takže jsem měl volný třípokojový byt na sídlišti Krč. Vzal jsem si dovolenou, někdy kolem toho 10. listopadu, zavřel jsem se do toho bytu, rozložil jsem si ústavy různých zemí po podlaze a začal jsem psát. Takže sedmnáctého listopadu jsem pilně psal.
KAMBERSKÝ: Rychetského několik vět. 28. říjen nesmí být degradován ani osobou Z. |
LN: Jak jste se pak tedy „zvenčí“ dostal „dovnitř“?
Vzkázali mně, že se sejdeme v Činoherním klubu, že se zakládá Občanské fórum, takže já jsem se vlastně všechno dozvídal až s denním zpožděním. I nadále jsem se věnoval psaní, abych přinesl hotový návrh ústavy. Měl to být společný návrh Občanského fóra a slovenské Veřejnosti proti násilí. Ale když poprvé přijela jejich delegace, hned ohlásili, že to nemohou přijmout, pokud na tom sami nespolupracovali.
LN: Nepociťujete jistou lítost, jistá zklamání z polistopadového vývoje?
Málokdo si dostatečně uvědomuje, že období od listopadu 1989 je delší než trvání celé první republiky! Takže ve skutečnosti došlo nejen k jedné, ale hned k několika generačním obměnám. Samozřejmě že mnozí účastníci, tedy pokud jsou ještě naživu, mohli často za těch 27 let prožívat jistou deziluzi z toho, jak rychle se vytratil listopadový étos, jak rychle nastoupila doslova pragmatická politika, politika okamžiku, politika bez dlouhodobějších vizí a představ. Ale asi to jsou jisté zákonitosti, jimž se nebylo možné vyhnout.
