21. leden 1997 nebyl pro známého gurmána Kohla náročný jen kulinářsky. V ten den v Praze podepsal česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, jak se dokument oficiálně jmenuje. Samotné osmibodové prohlášení je teď textem spíše do učebnic dějin. Žádný jiný dokument ale před dvaceti lety nezaměstnával politiky v Německu i Česku tolik, jako právě „tlustá čára za minulostí“, jak se deklaraci přezdívalo. A její dojednání by možná vůbec neskončilo, kdyby se do věci nevložili spindoktoři.
Ti zajistili řízený únik jinak přísně utajovaného textu deklarace, který se neustále přepisoval a doplňoval. Jednání nebrala konce, mimo jiné se celé dny věnovali půtkám, zda v textu použít slovo Vertreibung, tedy vyhnání. A zda ho přeložit právě jako vyhnání nebo o něco méně emotivnější vyhánění.
Až přišel nečekaný zvrat. Text deklarace se zčistajasna objevil na televizních obrazovkách. Poprvé ho zveřejnil Thomas Baumann, pražský korespondent veřejnoprávní televize ARD, který 9. prosince 1996 dokument ukázal na kameru a citoval z něj. „Koukal jsem na to a nevěřil vlastním očím.
Jak u nás, tak v Německu „tlustou čáru“ někteří politici blokovali
Z české strany to uniknout nemohlo. Dokument byl v trezoru, odkud jsem ho půjčoval k nahlédnutí, nesmělo se z něj kopírovat,“ vylíčil LN Rudolf Jindrák, který v té době pracoval na ministerstvu zahraničí jako šéf středoevropského odboru. „Leak“ podle všeho přišel z Německa. „Moje teorie je, že za tím stáli Zelení,“ dodává Jindrák.
Spin dokonale zabral. Tehdejší ministři zahraničí Klaus Kinkel a Josef Zieleniec sice litovali, že se dokument dostal do médií předčasně, ve skutečnosti to ale všem vyhovovalo. Jak u nás, tak v Německu „tlustou čáru“ někteří politici blokovali. V Německu zejména křesťanští sociálové (CSU), kteří chtěli větší vstřícnost vůči sudetským Němcům, u nás pak komunisté, Sládkovi republikáni a také část ČSSD.
Němečtí i čeští kritici deklarace chtěli dál jednat. A dobře načasovaný leak jejich plány zhatil. Po zveřejnění dokumentu už bylo další jednání vyloučené. Což třeba tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi velmi vyhovovalo. „Měnění textu je už za námi,“ řekl v prosinci 1996 Klaus. „Zveřejnění dnes nemůže nikomu a ničemu vadit,“ dodal.
Klíčový dokument, který mimo jiné otevřel cestu k odškodnění českých obětí nacismu a nuceně nasazených, ale ani po nečekaném tahu s cíleným únikem do médií neměl snadnou cestu. Deset dnů po „leaku“ ho podepsali Kinkel se Zieleniecem, 21. ledna 1997 pak Kohl s Klausem. Složitější bylo schvalování v obou parlamentech. Bundestag o přijetí debatoval tři hodiny, Poslanecká sněmovna pak plné čtyři dny.
