Staví bunkry, hromadí si potraviny. Preppeři se chystají na kolaps společnosti

Půl hektolitru pitné vody, šestnáct kilogramů rýže, čtyři desítky konzerv s masem a zeleninou, pytel domácího sušeného hovězího, patnáct litrů oleje a nesčetně balíčků s kořením. To je jen část trvanlivých potravin, které ve svém pražském bytě uchovává šestadvacetiletý Michal. Zásobu na několik měsíců navíc už téměř deset let stále obměňuje, jakmile na baleních vyprší datum spotřeby. Není to jediný neobvyklý koníček: pravidelně také dochází trénovat střelbu zbraní na střelnici, již příležitostně střídá s paintballem s kamarády, a zdokonaluje se ve vrhání nožů. A čas od času přespí v lese pod provizorním přístřeškem a živí se tím, co mu divočina nabízí.

Proč to všechno? Michal je prepper, jeden z řady Čechů, kteří se aktivně připravují na stav nouze, vojenský konflikt, přírodní katastrofu či jiné nečekané události včetně chaotického rozpadu společnosti, bouře a rabování. Slovo prepper čeští zastánci tohoto hnutí přezvali z angličtiny a je odvozeno od slovesa prepare, tedy připravit se. Preppeři se chystají na situaci, kdy se jednotlivci budou muset spolehnout sami na sebe, své zásoby a svou schopnost přežít. Otázkou pro ně není, zda k tomu dojde, ale kdy.

„Věřím, že se něco stane. Proto je dobré mít otevřený záložní plán,“ říká Michal. „Kdyby se něco stalo, vezmu na záda svůj bug-out bag a jdu,“ dodává s odkazem na přenosný batoh s věcmi nezbytnými pro přežití. „Mám v něm vše potřebné jako jídlo, lékárnu s léky, filtry na vodu, peníze, baterky, nebo nůž.“

Prepperství má mnoho podob. Někteří jeho zastánci se zásobují jídlem, pěstují zeleninu a chovají zvířata, jiní usilují spíše o energetickou nezávislost, staví bunkry nebo si kupují a dokonce vyrábějí zbraně. Stejně tak existuje řada scénářů, na které se takhle chystají. Někdo se připravuje na ozbrojený konflikt či jaderný výbuch, jiný by byl nerad překvapen rozsáhlým výpadkem elektřiny či třeba náhlým suchem. Jiní citlivě reagují na neklidnou mezinárodní situaci a obávají se, že by se migrační vlna v Evropě mohla příště vyhrotit. Všichni si však uvědomují, že pokud by k jednomu z temných scénářů skutečně došlo, museli by čelit řadě palčivých otázek: Co udělám, až nepůjde elektřina? Jak zatopím, abych nezmrzl? Kde vezmu jídlo, když se obchodní síť a zásobování zhroutí? A kde vodu? Jak ubráním svoji rodinu proti nenadálému útoku (mám přece zásoby, které ostatním chybí)?

Takové otázky se v očích mnohých lidí v naší poklidné části Evropy mohou zdát jako neopodstatněné nebo dokonce paranoidní. Můžeme nad preppery mávnout rukou a považovat je za blázny, kteří chorobně hromadí potraviny a strachují se strašlivé filmové apokalypsy. Ale co když vidí něco, co my ostatní pomíjíme? Co když vidí, jak jsme zcela závislí na relativně dokonale fungující síti veřejných i soukromých služeb, které nám poskytují všechno potřebné k životu 24 hodin denně? A uvědomují si, jak bychom bez nich byli zoufale bezmocní?

Podle Bohumíra Martínka, odborníka na civilní ochranu, jejich reakce opravdu není přehnaná. Snahu lidí individuálně se připravit na nečekané vítá. „Kdyby se takhle alespoň částečně chystal každý, systému by to pomohlo,“ říká. K narušení téměř idylického života by podle něj bylo třeba málo: stačí jen delší výpadek elektrické energie, aby společnost zachvátila panika a v obchodech by mohlo dojít k rabování. „Lidé si nedokážou představit, kolikrát už to hrozilo.“

Dovoz z Ameriky

Prepperské hnutí, někdy se můžete setkat také s výrazem survivalismus (z anglického survive – přežít), vzniklo v USA ve druhé polovině 20. století během období studené války, kdy bylo americkým rodinám doporučováno, aby pro případ potenciálního jaderného útoku ze strany Sovětského svazu předzásobili své kryty, používané běžně v případě hurikánů. Hnutí posilovala tradiční nedůvěra vůči federální vládě, jíž mnozí nevěří, že se v případě nenadálých událostí o své občany dokáže postarat, a tak berou svůj osud do vlastních rukou.

Podle vědců se přiblížil konec světa o půl minuty. I kvůli Trumpovi

Výrazně populárním se prepperství stalo v 90. letech. Spojenými státy tehdy otřásly teroristické akty Američanů Teda Kaczynskiho a Timothyho McVeigha, kteří dohromady zabili 171 osob a dalších 876 jich zranili. Značný rozruch mezi lidmi vyvolaly také obavy z možného chaosu v počítačových sítích na přelomu let 1999 a 2000, který podle nejčernějších scénářů měly přinést výpadky a chaos do elektrických rozvodů nebo světové bankovní soustavy.

Po přelomu tisíciletí zájem o hnutí prohloubily teroristické útoky z 11. září 2011 a přírodní katastrofy jako zemětřesení a tsunami v Indickém oceánu v roce 2004 či hurikán Katrina v USA o rok později. Mnoho lidí si začalo uvědomovat, že na následky takových pohrom nejsou nikterak připraveni, a zaměřili se proto na obranu sebe sama, své rodiny a vlastního majetku.

Dnes někteří Američané neváhají prodat veškerý svůj majetek, aby si v pustině pořídili chatku obehnanou pastvinami. V ní vybaveni zbraněmi a nevyčerpatelným arzenálem nábojů s napětím očekávají válku nebo jinou katastrofu. Během posledních let navíc prepperství proniklo i mezi majetnější vrstvy – k hnutí se více či méně potají hlásí i šéfové technologických gigantů ze Silicon Valey či vlivní investiční manažeři z New Yorku. Na nejhorší se připravuje například produktový manažer Facebooku či šéf společnosti Yahoo, kteří společně řeší následky množného finančního krachu v obavě, že se hněv chudších mohl obrátit proti nim, a rozebírají své únikové plány.

„Svůj vrtulník udržuji neustále plně natankovaný a připravený k vzletu, taky mám podzemní bunkr se vzduchofiltrací. Mnoho mých přátel se zase zaměřuje na zbraně a sběr zlatých mincí,“ citoval v lednu americký časopis The New Yorker jednoho z vrcholných představitelů nejmenované investiční společnosti.

Ve dvanáctistránkové reportáži přibližující život „super-bohatých“ prepperů její autor dále zmínil, že více než polovina miliardářů ze Silicon Valley si jako pojistku pro případ zkázy pořídilo úkryt či rezidenci daleko od civilizace či v zámoří. Velmi oblíbenou destinaci představuje Nový Zéland, ostrovní stát v jižní části Pacifiku s nedotčenou přírodou a dostatečně izolovaný od početnější civilizace.

„Když v konverzaci zmíníte, že kupujete dům na Novém Zélandu, všichni hned vědí, o čem je řeč, nemusíte říkat víc,“ popsal magazínu Reid Hoffman, spoluzakladatele sociální sítě LinkedIn, profesní obdoby Facebooku.

Brouci jako klíč k přežití

Do Česka prepperství proniklo až v posledních letech, kdy jeho stoupenců přibývá. Přesná čísla nikdo neeviduje,zvyšující se zájem lze však vypozorovat z bujících diskusí na specializovaných internetových serverech a diskuzních fórech, kde si lidé vyměňují rady a tipy, na to, jak se stát jedním z nich. Preppeři totiž nemají žádná poznávací znamení, nevyznávají jednotné kulturní hodnoty a často ani nesdílejí stejné politické názory. Najdete mezi nimi dělníky, manažery či úředníky. Spojuje je pouze společný cíl - být připraven.

„V dnešní době se prepperství hodně rozšiřuje, stala se z toho strašná móda. Někdo si koupí pár zbraní, sdílí fotku na Facebooku a považuje se za preppera,“ říká Michal, který pracuje jako svářeč, a dodává, že většina těch, co přípravu berou vážně, se tak ani nenazývají. On sám se s prepperstvím dostal poprvé do styku na internetu, když si coby milovník armády a zbraní rozšiřoval znalosti o své oblíbené tématice.

Preppeři spoléhají pouze sami na sebe a až na výjimky spolu nespolupracují, sem tam si navzájem předají nabyté zkušenosti a znalosti. Kolikrát se mezi sebou ani neznají. Snaží se splynout s okolím a neupozorňovat na sebe, aby je nikdo nepoznal, což se jim většinou také daří.

„Nepotřebuji to říkat veřejně. Nechci, aby za mnou všichni přišli s žádostí o pomoc, až se něco stane,“ vysvětluje třicetiletý Filip první důvod, proč se snaží být nenápadný. Preppeři zároveň neskrývají, že se chtějí vyhnout posměvačným komentářům lidí, kteří je nechápou a považují za blázny.

„Vadí mi, jak se na mě rodina dívá. Ne že by mě odsuzovali, ale pokaždé, když se o tomto tématu bavíme, se setkám se stejnou reakcí. Prý jsem paranoidní, a nic takového jako kolaps civilizace nehrozí,“ píše šestnáctiletý Jirka na jedné z mnoha prepperských stránek.

„Někdo to vnímá jako bláznovství, že jsem posedlý nějakou myšlenkou. Já se na to dívám z pohledu reality, co vše se může stát a jak jsem na to připravený,“ hájí se Filip. Jak na něj ostatní nahlížejí, ho vůbec netrápí.

Základem soběstačnosti je rovněž naučit se co nejvíce dovedností a postupně je dále zdokonalovat, aby člověk zvládl bez větších omezení přežít i mimo civilizaci. Michal s Filipem se shodují, že nazbyt není žádný um, ať už jde o rozdělávání ohně, přespávání v přírodě bez přístřeší či pojídání hmyzu.

„Jednou za měsíc chodím na střelnici, s kamarády jezdíme každý rok do norské divočiny, kde si budujeme příbytky a stavíme funkční pasti na zvířata,“ vypráví druhý jmenovaný s tím, že si v lese postavil svépomocí už i udírnu.

Ve výbavě každého preppera by neměl chybět dostatek trvanlivých potravin jako mouka, rýže, luštěniny, sůl či konzervy na několik týdnů až měsíců. Mezi výčet toho nejdůležitější se dále řadí vysoce odolné oblečení a obuv, hygienické, léčebné a ochranné pomůcky, komunikační prostředky jako vysílačka, svítilna a píšťalka, sada základního nářadí, křesadlo pro rozdělání ohně, spacák nebo teplá deka, finanční hotovost a plynová maska pro případ zamoření ovzduší.

„Snažím se mít zásoby na měsíc. Nemyslím si, že má smysl skladovat jídlo na delší dobu,“ říká Filip, jenž pracuje jako manažer. „Jde hlavně o potraviny, které nehnijí. Vody moc neskladuji. Nemá takovou výdrž, protože rychle kysne. Až se ale bude něco blížit, nakoupím ji.“

Jako dítě rád jezdíval na tábory a chodíval na čundry. Vášeň pro přírodu v něm i v pozdějším věku zůstala, zhruba před deseti lety se však poněkud změnil způsob jeho uvažování. „Přestal jsem být naivní a věřit lidem. Právě oni jsou největším problémem. V některých situacích můžou být nepředvídatelní, nebezpeční,“ líčí Filip. „Jsem civilizovaný člověk, chodím do práce, vydělávám peníze, ale snažím se být nezávislý a vybavený, abych dokázal adekvátně zareagovat a ubránit sebe a svou rodinu.“

I proto byste v těsné blízkosti vstupních dveří jeho bytu našli baseballovou pálku a páčidlo. V trezoru pečlivě uchovává střelné zbraně, mezi nimi i starou brokovnici z 19. století. „Při větším riziku bych byl ochotný je použít. Připravuji se ale, abych se tomu riziku nemusel vystavovat,“ říká.

Michal i Filip počítají s tím, že zásoby, které doma skladují, jim nevydrží napořád. „Musíme trénovat, abychom neměli potíže sníst brouky nebo věděli, jak si na na ohni upéct kopřivy, když nic jiného není,“ říká Michal. „Opečeme listy, abychom je nespálili a díky nim neumřeme hlavy. Dva tři dny se na tom dá přežít. Jíst můžeme také šneky.“ Inspiraci, jak trénovat a zlepšovat se, často hledají na internetu. Pakliže se jim něco zalíbí, vyzkouší to.

Ocelové „plechovky“ za miliony

Vedle batohů ve stylu KPZ (krabičky poslední záchrany) a spižíren plných trvanlivého jídla někteří Češi sahají k mnohem nákladnějším formám přípravy: na zahradách či na samotách si nechávají stavět kryty. V Česku, potažmo Československu se jich v minulosti vyskytovalo přes pět a půl tisíce. Šlo ovšem o veřejné, nikoli soukromé kryty, z nichž většina byla vybudována v polovině minulého století. Po přelomu tisíciletí se ale hromadně rušily, až jich zbyly jen stovky.

„Důvodem byla náročná údržba. V případě vyhlášení stavu ohrožení by byly uvedeny do provozu až po 24 hodinách,“ vysvětluje Martínek. V současnosti podle něj nejsou bunkry potřeba, kdyby však propukla válka, chyběly by. Toho jsou si mnozí Češi vědomi a po vzorů Švýcarů, Švédů nebo Finů si je proto nyní pořizují.

Na českém trhu působí zhruba pět firem, které se na jejich výstavbu specializují či je nabízejí jako doplňkový produkt. Ve střední Evropě je takových společností dohromady přibližně deset. Jednu z nich, Logic Shelters, vlastní se svým společníkem i Petr Engliš. Od loňského roku, kdy v tomto odvětví začali podnikat, postavili po republice do deseti krytů, přesný počet nechtějí prozradit. Nejvíce jich postavili u rodinných domů ve středních Čechách, hlavně v okolí Prahy. Zájemci se jim hlásí i ze zahraničí.

„Primárně nás kontaktují lidé v produktivním věku, které spojuje zájem o bezpečnostní témata a vyšší vzdělání. Ať jsou to muži či ženy, mají své rodiny a chtějí být připraveni,“ popisuje klientelu Engliš. Krizové tematice se začal věnovat před čtyřmi lety, kdy prodával vysoce trvanlivé nouzové balíčky pro řidiče určené pro případ, že by se jim na cestách porouchalo auto.

Každý bunkr, který jeho firma postaví, je originál. Vychází však ze stejné platformy ocelových tubusů, jež jsou zasazeny do šest metrů hluboké jámy a posléze opětovně zahrabány. Týdennímu procesu instalace předchází důkladné vyhodnocení vhodnosti pozemku s podrobnými návrhy finálního řešení. Od podání objednávky po dokončení zabere práce přibližně čtvrt roku, měsíc z toho trvá výroba tubusu.

Logis Shelters dělá kryty ve dvou základních velikostech: čtyři a půl metru dlouhé pro dvě osoby a šestimetrové pro čtyři. Obří ocelové „plechovky“ je rovněž možné pospojovat, čímž lze sestavit neomezeně dlouhý podzemní tunel.

„Výhodou tubusu je jednoduchá montáž, kruhová konstrukce zároveň nejlépe rozkládá tlak zeminy,“ říká Engliš na adresu čtyřtunového příbytku, jehož vývoj trval více než dva roky. Uvnitř něj naleznete vybavení srovnatelné s běžnou domácností: kuchyňskou linku, místo k sezení, sprchový kout, postele i spoustu úložných prostor pod podlahou či nad stropem. Jeho součástí je také nouzový východ, který je zvenku zamaskovaný tak, aby nebyl k nalezení. Nejlevnější verze vyjde na milion korun, toužíte-li však po variantě pro čtyři osoby s výbavou z materiálů nejvyšší kvality, připlatíte si klidně ještě jednou tolik.

A co když se nic nestane?

Připravenost Čechů na nouzové situace, katastrofy nebo ozbrojené konflikty by nyní rádo posílilo i ministerstvo obrany. Koncem dubna se ministr obran nechal slyšet, že se by chtěl „vytvořit podmínky pro zvyšování jejich fyzické zdatnosti, dovedností, ale i mravních vlastností a etických zásad, jež by pak mohli využít při krizových situacích či k obraně státu“. Má se proto vzniknout zákon, jenž by vrátil do škol brannou výchovu jako samostatný předmět. Prepperem by se tak do budoucna mohl stát úplně každý – protože, do kdyby?

Možností, které mohou nastat, existuje spousta, připouští i Filip s Michalem, takže se nesoustředí na žádný konkrétní sled událostí. „Scénář nemám žádný, stát se může cokoliv. Jenže taky nemusí,“ ujasňuje Filip, že se pouze snaží minimalizovat riziko. Podobně na to nahlíží i Michal. „Věřím, že se něco stát může, ale neříkám, že tomu tak bude.“

I kdyby k nakonec nenastala přírodní katastrofa, anarchie nebo válka, zklamán by nebyl ani jeden z nich. Byl by to pro ně mimo jiné signál, že společnost na tom ještě není tak zle, jak se domnívali.