LN: Před minulými volbami jste obcházeli politiky, po nichž jste chtěli, aby se zavázali k prosazení devíti protikorupčních zákonů. Jsme na sklonku fungování stávající vlády. Můžete se proto ohlédnout a zhodnotit, co se Rekonstrukci státu z jejích priorit podařilo prosadit?
Povedlo se jich pět. Největším úspěchem jsou zákony o financování politických stran, které přinášejí na české poměry celkem revoluční pravidla pro placení předvolebních kampaní a transparentnost hospodaření politických stran. Úspěchem je i zákon o střetu zájmů. Díky němu mají politici povinnost předkládat majetková přiznání, k informacím o jejich poměrech je navíc mnohem lepší přístup, což umožňuje kvalitnější veřejnou kontrolu.
Z takzvané „velké trojky“ bych ještě zdůraznil registr smluv, ale o něm asi není třeba příliš mluvit. To jsou zřejmě největší úspěchy. Naopak za úspěch rozhodně nepovažuji zákon o státní službě. Z něj vyšel kočkopes mezi tím, co si přáli odborníci spolu s částí vládní koalice, a prioritami opozice, která v podstatě celý proces zablokovala.. Výsledkem je varianta, jež podle našeho názoru úplně nezaručuje nezávislý výkon státní správy. Navíc obsahuje slabši garance proti zneužití.
LN: Jak by měl zákon o státní službě vypadat, abyste s ním byli spokojeni?
Určitě měl obsahovat model silného a nezávislého generálního ředitelství státní služby. Dnes je řízení státní správy podřízeno ministru vnitra, což přeci jen umožňuje jistý politický tlak. Další otázka je odměňování zaměstnanců ve stání správě. To jsou věci, které se řeší za běhu, místo aby byly připravené ještě před přijetím zákona.
Jestli byla reforma úspěšná, to se dozvíme za deset let. Pokud v té době budeme umět lépe stavět dálnice, kvalitněji připravit důležitý projekt, účinněji čerpat dotace z Evropské unie, potom bude jasné, že dnešní změny mají hmatatelný efekt.
MARTIN KAMENÍK (*1978)
|
LN: Přeci jen bych se vrátil k registru smluv. Od července vstoupí do hry pravidlo, že nezveřejněná smlouva neplatí. Senátoři zároveň ve středu odhlasovali kompromisní návrh, který zavádí výjimky z povinného zveřejňování v registru pro některé státní podniky a společnosti s většinovou účastí státu, krajů a obcí. Jak se na výsledek hlasování díváte?
Obecně zavádění výjimek příliš nepodporujeme. Ke kompromisnímu návrhu jsem proto trochu skeptický, i když je to asi jediný průsečík současné politické vůle registr zavést. Jakákoli výjimka v našem právním řádu totiž generuje pouze nejistotu. Ta se pak klidně může stát nejlepším argumentem pro to, aby se zrušila ta vůbec nejlepší sankce, což je zmíněná sankce neplatnosti. Umím si představit, že přijde nová vláda, stanou se tři až čtyři průšvihy a sněmovna si odhlasuje, že tam tenhle postih nebude. To je ale příliš černý scénář.
LN: Budete před podzimními volbami lobovat za prosazení zbylých protikorupčních opatření, která se vám v uplynulých čtyřech letech nepovedlo dovést do konce?
Zatím se rozhodujeme, jak bude vypadat další práce Rekonstrukce státu. Ale je určitě jasné, že z balíku devíti klíčových zákonů vypadly některé, jež považujeme za velice důležité a bytostně zásadní pro to, aby česká protikorupční politika stála na pevných základech a měli jsme k dispozici standardní pravidla jako všude ve vyspělých zemích.
LN: Jaké zákony máte na mysli?
Nejvíce zákon o státním zastupitelství, který byl slibován, ale jsme stále na počátku. To znamená, že nezávislost a kvalita managementu státních zastupitelství je založena pouze na několika konkrétních lidech, ale není garantována systémově. Sice dnes každý může říci, že to funguje dobře, ale nikdy nevíme, kdo se po volbách stane ministrem spravedlnosti a jestli nevymění nejvyšší státní zástupce pana Pavla Zemana nebo paní Lenku Bradáčovou. Stačí, abyste tam dal někoho nekompetentního, kdo si dejme tomu nebude dávat takový pozor na úniky informací z živých kauz, a jsme tam, kde jsme byli před několika lety.
LN: Proč se zákon o státním zastupitelství nepodařilo prosadit?
Nejsem odborník na uvedenou problematiku, takže si můžu maximálně udělat dojem z toho, co bylo v médiích. Z toho, co vím, šlo o velký střet zájmových skupin. Jedna se zformovala kolem politiků, kteří se bojí, že se pustí nekotrolovaný džin z láhve. Ti přišli se známým a legitimním argumentem „Kdo hlídá hlídače?“ To je známá otázka, ale lze se zamýšlet nad tím, jestlu je správně pokládána a zda je vždycky zcela oprávněná.
Na druhé straně stojí skupina samotných státních zástupců, kteří se cítí být neustále ohroženi. Teď je ministerstvo spravedlnosti nechává žít. Je po kauzách, kdy se předávaly případy z jednoho státního zastupitelství na druhé, kdy se odvolávali státní zástupci z vyšetřování v různých případech. U veřejnosti jde o natolik citlivé téma, že si to žádný ministr spravedlnosti nedovolí. Ale je otázka, jaká tady bude atmosféra za několik let nebo jen měsíců. Může se to klidně velmi rychle změnit. V této situaci státní zástupci zcela oprávněně cítí, že nejsou krytí. Můžou se zase octinout pod tlakem a nemusí mít volnost ve své práci.
Střet těchto zájmových skupin podle mě přinesl hlavní důvod, proč se nepřijalo nic. Protože to prostě nebylo politicky průchodné. Dá se říci, že tady nebyla politická vůle ke změně.
  |
LN: Myslíte, že téma protikorupčního boje mezi lidmi rezonuje natolik, jako tomu bylo před pár lety? Nevyčerpala se trochu tahle nálada?
Rezonuje, ale méně. Už jen z toho důvodu, čím jsou lidé a stát bohatší, tím menší odezvu korupční případy vyvolávají. Dá se říci, že protikorupční náladu vždycky vybudí, když se ekonomika propadá a nastává nějaká dlouhodobější krize.
LN: Čili stále poměrně nedávný hospodářský propad byl spouštěčem, který v té době vybudil negativní emoce vůči korupčníkům?
Přesně tak. Zatímco dnes mají lidé dojem, že jsou lépe zabezpečeni, pocit ohrožení tím pádem klesá. Nemyslím si, že je naše společnost tak naivní, aby si myslela, že problém korupce je najednou vyřešen. Spíše se odsouvá v žebříčku problémů někam na nižší místo. I když si pořád myslím, že by patřil do první trojice největších problémů. Vidíme to z indexu vnímání korupce, v němž se neposunujeme vpřed.
LN: Nemohou být lidé také unaveni neustálým opakováním tématu boje s korupcí?
Určitě jsou unaveni politickými sliby, které nikdo neplní. Společnost je otrávena. Kdy tohle téma slyšeli poprvé? Akce čisté ruce proběhla v roce 1998, po nástupu ČSSD k moci. Je to skoro 20 let, co před každými volbami slýcháme to samé. A v mezinárodním srovnání jsme pořád zemí, v níž má korupce pevně zapuštěné kořeny. Ten problém neustále existuje. Pořád vyplouvají nové kauzy, které mají kořeny třeba před čtyřmi lety, ale dozvíme se o nich nyní. Je přirozené, že jsou lidé unaveni.
LN: Rekonstrukce státu ale také stále mluví jen o boji s korupcí. Nepřispěli jste k téhle náladě?
Právě díky Rekonstrukci státu má poslední proklamace z roku 2013 nějaké konkrétní rysy. Konečně se s přispěním státu a organizované občanské společnosti stalo něco jiného, než pokaždé předtím. Najednou máme hmatatelné výstupy. Na druhou stranu jsou lidé unaveni z toho, že se nechytla žádná velká ryba. Potřebujete pořádný úspěch, abyste přesvědčil veřejnost, že jdete správnou cestou. A stejně tak lidé nerozumí procesním chybám, třeba těm v kauze Rath. Běžný člověk, který nemá čas a není vystudovaný právník, nepochopí, co se děje. To přináší další nedůvěru v systém. Jestliže systém lidi nepřesvědčí, z boje proti korupci se stane sprosté slovo. A politici pochopí, že lze voliče mnohem snadněji nalákat na jiná témata, například na strach z imigrantů, které tady nemáme.
LN: Nepřijde vám zvláštní, že se s protikorupční rétorikou a opakováním, že všichni ostatní politici kradou, dostal do vlády Andrej Babiš s hnutím ANO, přičemž jeho příznivce nechávají chladnými otázky kolem financování Čapího hnízda nebo nákupu korunových dluhopisů?
Je to důsledek toho, že Andrej Babiš marketingově obratně vyplnil prázdné místo, které vzniklo tím, že všechny klientelistické strany, které byly dříve u vlády, mají nějaký škraloup. Myslím tím zejména ODS, ČSSD a KDU-ČSL, z nichž se část lidí odtrhla do TOP 09. Babiš neudělal nic jiného, než že přišel a řekl: „Jsme noví a nejsme zkorumpovaní.“
A navrch přidal jednoduchou rovnici: „Mě nikdo zkorumpovat nemůže, protože mám hromadu peněz.“ Má to svoji logiku, ale už nikoho nenapadá, že kdo má hromadu peněz, chce ji mít ještě větší a je ochoten pro to udělat cokoli. Lidé nedůvěřuji zavedeným stranám a Babišovi pořád věří, že žádné další peníze nepotřebuje. Pak jsou mu schopni tolerovat i to, že udělá dotační podvod za 50 milionů.
Korunové dluhopisy bych mu ani tak nevyčítal. To je daňová optimalizace a jaká jsou pravidla, podle takových se hraje. Když jsou hloupá, nevýhodná pro stát, podnikatel toho využije. Pokud si pravidla podnikatel nějak vyloží, dokáže si svůj pohled obhájit a šetření finančního úřadu nezjistí pochybení, tak pardon, ale žijeme v právním státě. A jestliže někdo respektuje právní stát, tak musí respektovat, že špatný zákon vede k takovým výsledkům.
Úspěch Andreje Babiše a jeho hnutí je, i přes jeho přešlapy, překvapující. Myslím, že za tím stojí fakt, že ostatní strany voličům nejsou schopny nabídnout obdobné lídry formátu Andreje Babiše.
LN: Proti jakému z vašich návrhů byl obecně největší odpor?
Proti zákonu o financování politických stran. Velkou roli v konečném schválení podle mělo hrálo hnutí ANO. Tím, že nebylo zatíženo minulostí a bylo financováno soukromými zdroji pana Babiše, to pro ně nebyl problém. Ale samozřejmě si nechtěli nechat vzít svoji finanční výhodu, proto tolik nestáli o omezování výše výdajů na kampaně.
Už dnes se ukazuje, že stropy na kampaň budou obtížně kontrolovatelné. Zrovna pan Babiš totiž dělá všechno jiné než kampaň, ale vlastně to ke kampani už směřuje. Třeba napsal a vydal knihu. Tvrdí, že to není kampaň ani program strany, ale každý cítí, že to součást kampaně je. Bude tedy vždy problém určit, co do kampaně započítat a co ne.
U tradičních stran bylo vidět, že v podstatě vůbec nechápou, proč by měl být zřízen nějaký speciální úřad pro dohled nad jejich financemi. Argumentovaly tím, že bobtná byrokracie. Případně že je to nedemokratické, protože jsou přece soukromými subjekty.
Protitlak jsme sledovali i u služebního zákona. Psát pravidla, jak omezit svou vlastní politickou moc, to se nemůže líbit nikomu, kdo je zrovna u vlády. Koaliční strany to využily aspoň k tomu, že co nejvíce nastupujících úředníků bude pod jejich vlivem. Myslím si, že lidé v ODS a TOP 09 se v tu chvíli trochu mlátili do hlavy, proč s tím nepřišli oni. Být u toho, kdy se politické vedení transformuje na úřednické, je obrovská výhoda, protože nikdy nemůžete vyloučit, aby tam byla stranická stopa. Bude zajímavé sledovat po volbách, jak budou ministerstva fungovat pod novým politickým vedením. Jaké pnutí to bude vyvolávat.
LN: S receptem na výměnu údajně nevyměnitelných odborných náměstkyň přišel ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík. Po svém nástupu do úřadu si dokázal prosadit výměnu Lenky Ptáčkové Melicharové a Lenky Taie Kolaříkové. Kvůli tomu se mezi úředníky šíří panika, jak to bude po výměně politické garnitury.
To je přesně ono. A je to dáno slabou pozicí šéfa celé státní služby. Jestliže pan ministr Ludvík někoho tímto způsobem vyměnil, proč si „superúředník“ Josef Postránecký nedupl? Já to nevím. Asi je loajální a nechává to být. Nebo jsou za tím jiné důvody. Celý ten problém je složitější na vysvětlení, takže se o něm zase tolik nepíše. A když se o výměně úřednic nepíše, neexistuje ani tlak veřejnosti, aby pan Postránecký zakročil. Kdyby měl silnou pozici, měl by se ozvat.
