„Tudy se vchází,“ ukazuje správce podzemní nemocnice v pražské Krči na mříže v údolí Kunratického potoka. Ve stínu pavilonu C a za vraty s nenápadnou cedulí „chráněné zdravotnické zařízení“ s označením KO 17 se rozprostírá dlouhá vydlážděná chodba.
Jako by se pod obloukovou klenbou vcházelo do katakomb. Hned za rohem světlo pomalu skomírá a i teplota v nejteplejším dnu v roce výrazně slábne. Začíná prohlídka podzemní nemocnice připravené pro účely katastrof i pro případný nedostatek míst k ošetření pacientů v jiných zdravotnických zařízeních.
Ve skutečnosti byly prostory podzemní nemocnice využity jen dvakrát. Poprvé při povodních v roce 2002, kdy zde bydleli obyvatelé zatopeného Karlína, a podruhé během oslav nového tisíciletí, kdy lůžkové oddělení sloužilo jako záchytná stanice. Tyto události donutily personál záložní nemocnice si ozkoušet medicínu v „polních“ podmínkách.
  |
Jinak nevyužívaný podzemní špital byl původně vybudovaný jako protiatomový kryt, který měl sloužit k ukrývání v dobách studené války. Její správce, pan Pavel Florian i lékař Petr Mokrejš zaměřující se na urgentní medicínu, ale dobře vědí, že by v takovém případě neobstála. „Sotva bychom v nich zvládli reálnější situace,“ říká lékař se zkušenostmi z urgentního přijmu.
Do 60 minut by ji ale musel s kolegy-lékaři přeměnit v místo, kde by se dala pacientům ošetřit nejrůznější zranění – jako například zlomeniny rukou či nohou, popáleniny. Připraveni by měli být i specialisté na dětskou a dospělou chirurgii, ORL, ARO, gynekologii, LDN, nechyběl by prý ani očař či porodní specialista. Lékaři by v podmínkách šera a chladu dokonce zvládli i drobnější operace. Pro tyto účely jsou tu ve dvou patrech zařízené dva sály.
V patře položeném nejníže se pak vedle technického zázemí nachází prostory pro případné ozařování onkologických pacientů. Všude na zdech proto visí varovné symboly a na nástěnce v chodbě mezi dvěma křídly se nachází výrazný žlutý papír s informacemi o účincích radioaktivního zařízení.
Horní dvě patra objektu zabírá „klasičtější“ zdravotnické zařízení – pokoje s desítkami lůžek a ošetřovny. „Jsou tu zásoby zdravotnického materiálu, sestry pravidelně kontrolují expiraci medikamentů, které tu máme,“ vypráví Florian v prvním patře v podzemí. Celkově by nemocnice nabídla až 72 lůžek. Pacientů by se do poněkud stísněných prostor ale vešlo více – kapacita nemocnice počítá až se zhruba 170 pacienty.
Za hodinu by jich zdravotnický personál v případě katastrofy prý zvládl „odbavit“ šest až deset. „Je tu nutný kyvadlový provoz, protože dvě pojízdná lůžka se sem vedle sebe nevejdou. Je to důležité i kvůli tomu, aby si pacienti nelezli po hlavách,“ líčí Mokrejš coby anesteziolog, který se jako jeden ze zhruba stovky odborníků v Česku zabývá „medicínou katastrof“.
Pravidelně v nemocnici probíhají cvičení. To, aby se vědělo, zda je nemocnice připravena k případnému okamžitému provozu a že přístroje slouží, jak mají. Třípatrový, kdysi tajný, komplex se proto stává oblíbeným místem studentů medicíny, třebaže přístroje působí retro dojmem a operační sály připomínají atmosféru z kultovního seriálu „Nemocnice na kraji města“.
Interiér připomínající minulou éru zdobí například ruční telefonní ústředna, která se propojuje dráty nebo retro rádia, která dnes na internetových antikvariátech nakupují milovníci starých přístrojů.
Návštěvník si tedy v nemocnici, která je až na dvě výjimky z minulosti mimo provoz, může v klidném chodu může prohlídnout exponáty jak z muzea medicíny - starý destilační přístroj, mašinu na sterilizaci nástrojů nebo třeba „zásobárnu“ plynu na uspávání pacientů před operací. Retro dojmem působí i stoh zažloutlých formulářů zašoupnutých v šuplíku u operačního lůžka pro vypisování údajů o pacientech.
O moderním lékařském vybavení nemůže být řeč, přesto se podle lékaře Mokrejše většina strojů ve svém principu neliší od nových přístrojů. „Některé mají zkrátka jen moderní design, ale princip zůstal stejný. Některé stroje se dodnes používají na některých odděleních v nemocnicích, nebo je mají třeba k dispozici veterináři.
