Všechno začalo, když mi vykradli barák. Zloděj ukradl legálně drženou zbraň. Policii zajímalo, kdo mě vykradl. Řekl jsem jim, že sice nevím, jak se jmenuje, ale vím, kde bydlí,“ vzpomíná na první kontakt s policií Stanley Bradley, věštec a psychotronik známý z televizních show. Vyšetřovatelům označil na mapě dům s tím, že v přilehlé stodole naleznou ukradenou zbraň. „Koukali jako vejrové. Ale jeli tam a za hodinu zbraň přinesli,“ dodal tajuplně.
Hnali je za tmy po kolejích. Šestiletou migrantku přejel vlak, rodina teď žaluje policii |
Od té doby prý navštěvovali věštce, jehož civilní jméno zní Stanislav Brázda, pravidelně. Hned dva týdny poté hledali detektivové pachatele vraždy. „Chtěli vědět, jestli jeden chlap spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn. Řekl jsem, že vraždil milenec jeho ženy,“ navazuje Stanley, který pracuje s intuicí a čas od času sáhne k věšteckému kyvadlu. Vyšetřovatele dokonce navedl na místo zločinu. Tělo muže mělo ležet zabalené v prostěradle asi sedm kilometrů od jeho bydliště. „Nikdy mi nepotvrdili, jestli ho tam našli. Potvrzením pro mě bylo, když za dva měsíce přijeli znova,“ říká Stanley k případu, kdy se na dně přehrady našlo auto s mrtvým zlatníkem a jehož osvětlení měli na starosti středočeští kriminalisté.
S ověřením toho, jak moc senzibilové i další mimořádní jedinci policii pomáhají, je to složité. Kupříkladu šéf středočeské policie a bývalý náměstek policejního prezidenta Václav Kučera má o využití nevědeckých metod při práci detektivů jasno. Přesněji si na žádný podobný moment nevzpomněl. „Takový případ si nepamatuji. Ani nevím, že by někdo seriózně s někým takovým spolupracoval,“ napsal LN Kučera.
Za hranice kriminalistiky
Nejprve smích, pak váhání a nakonec neochotné přiznání, že bezpečnostní složky mají občas při vyšetřování s paranormálními metodami co do činění. Tak zpravidla probíhaly rozhovory i s dalšími detektivy či příslušníky tajných služeb. Neoficiálně a především neochotně kontakt ve zcela ojedinělých momentech potvrdili. Zpravidla jde o vyšetřování, které se ocitne ve slepé uličce. Třeba když chybí vražedný nástroj anebo při pátrání po pohřešovaných dětech, které provází medializace.
Často jde o reakci na žádosti ze strany rodin, na které se kartářky a věštci obracejí. Ti pak tlačí vyšetřovatele, aby sáhli k „exotičtějším“ praktikám pátrání. „V 99 procentech případů k tomu policie přistoupí ve chvíli, kdy se jí sami ozývají nejrůznější senzibilové. A to když jde zpravidla o mediálně známé pátrání ohledně unesených či pohřešovaných dětí,“ přiznal LN bývalý vysoce postavený policejní důstojník. A dodal jeden podstatný dovětek – ovoce to nepřineslo. I přes mizivé výsledky však policisté musejí brát každé podobné oznámení v takto důležitých kauzách vážně.
To ostatně naznačuje i vyjádření policejního prezidia. „Pokud v rámci vyšetřování vyčerpají policisté veškeré možné zákonné prostředky, mohou v některých případech a za určitých okolností o pomoc požádat i veřejnost. Na základě této žádosti o pomoc se nám mimo jiné ozývají i lidé s mimosmyslovým vnímáním. Jejich služby samozřejmě neodmítáme, nicméně stále je pro nás stěžejní získávání informací od poškozených, případných svědků a z kamerových záznamů,“ napsala LN Ivana Nguyenová, mluvčí policie. Doplnila, že policie navíc nemá informace, že by spolupráce někdy k vyřešení konkrétního případu napomohla.
Vědmy a špioni
Do kontaktu s lidmi, kteří slibují, že mají přesah do paranormálního světa, přicházejí i tajné služby. To byl podle informací LN i případ únosu dvou dívek v Pákistánu, který se odehrál v březnu 2013 v jihopákistánském Balúčistánu. Na svobodě se Antonie Chrástecká a Hana Humpálová ocitly až po složitých vyjednáváních, v nichž hrály roli i peníze, o dva roky později. Na zpravodajce se obrátila s nabídkou spolupráce i vědma, že je navede na únosce. Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), neboli civilní rozvědka, se k zmíněnému případu nechtěl vyjádřit.
Nadpřirozeno v maloměstě. Úspěšný seriál Stranger Things se hlásí s druhou sérií |
„Vím, že se to praktikovalo na začátku 90. let, kdy se ztratil jeden chlapeček ve Švédsku. Senzibilové tvrdili, že je na nějakých švédských ostrovech. Později se to ale ukázalo jako úplná hovadina,“ řekl LN pod příslibem anonymity jeden zpravodajce.
Na dotaz, zdali podobní lidé jeho úřad zásobují zaručenými zprávami, zaglosoval: „Jestli se mě ptáte, jestli nám volají a píší magoři, tak to si pište že ano. Od paranoiků až po vyloženě nemocné lidi,“ dodal.
Radši na detektor s ním
Daleko raději policisté a zpravodajci sahají po méně divokých metodách, které sice jako důkaz u soudu neobstojí, ale vyšetřovatele v minulosti na stopu skutečně přivedly. Jednou z nich je polygraf, fyziodetekční vyšetření či lidově detektor lži. Specialisté u podezřelého sledují, jak jeho tělo reaguje na otázky, které mu „naservírují“. Tato kriminalistická metoda už funguje skoro sto let.
Během několikahodinového výslechu detektivové zkoumají, jak se sledovanému mění frekvence dechu, krevní tlak a tepová frekvence či stres v hlase.
Hmatatelné výsledky přitom podobná vyšetření skutečně mají. Jako příklad kriminalistické sborníky uvádějí brutální vraždu, která se odehrála v roce 1986 v Praze. Tehdy případ otočil zdánlivý detail. Z bytu, v němž byla zavražděna žena, zmizely poštovní známky. Podezřelý muž během fyziodetekčního vyšetření musel mimo jiné odpovědět i na to, jestli nemá něco ukrytého na zahradě a v zemi. V reakci na to detektivové usoudili, že by skutečně v zemi zakopané být mohly, ačkoli o tom původně pochybovali. „Známky sloužily jako nejvážnější důkaz proti obžalovanému M .P., který byl poté pravomocně odsouzen,“ zmiňuje Josef Kohout z Kriminalistického ústavu Praha v článku, který se využití detektoru lži obšírně věnuje.
