O tom, že jde o problém, který řeší mnoho rodin, svědčí fakt, že příspěvek vidělo přes milion lidí a tisíce jich o něm diskutovaly. Ne všichni přitom souhlasili.
Třeba učitelka, ale zároveň matka Lucie Tykalová na blogu iDNES upozorňuje, že domácí úkoly mají více funkcí. Kromě upevňování a procvičování učiva je to také například budování vzájemného vztahu rodiče a dítěte. „Dítě se může pochlubit, co už umí, rodič ho může korigovat, chválit a podporovat. Navíc při každodenní přípravě rodič vnímá pokroky svého dítěte a může zhodnotit, zda vzdělávání přináší své ovoce.“
Diskutující s přezdívkou Monty byla ještě ostřejší: „Osobně mi přijde absurdní, když tady neustále čtu, jak škola nic nenaučí, každý druhý platí dětem nějaké doučování a soukromé hodiny, ale domácí úkoly jsou nepřípustný zásah do volného času dítěte.“
Dejte ty peníze mně
Tento příspěvek ve skutečnosti otvírá ještě další otázku, totiž kolik se toho děti naučí ve škole, kde tráví skoro polovinu svých dní. Pětačtyřicetiletá Dagmara, matka dvou chlapců na prvním stupni základní školy, si nám do redakce postěžovala: „Proč stát platí za mé dítě osm tisíc škole, kde je nešťastné, a stejně učitele supluji doma tím, že syna učím to, co tam nudou prospí. Doma to umí za patnáct minut.“ A pokračovala ještě další otázkou: „Proč nemám možnost dostat ty peníze, které stát dává škole, já, aby kluk mohl chodit do soukromé školy s méně dětmi, kde by ho to bavilo?“ Trochu ji překvapilo, když jsme jí vysvětlili, že stát dává peníze i na žáky v soukromých školách, byť je to o trošku méně než na žáky ve školách veřejných.
VÝHODY A NEVÝHODY ZADÁVÁNÍ DOMÁCÍCH ÚKOLŮ+ Pomáhají dětem k lepším studijním výsledkům. Procvičení látky upevňuje vědomosti získané ve škole. – Neúměrně zatěžují děti i jejich rodiče. Ubírají čas na sport a společenský život, narušují chvíle, které rodina tráví pospolu. Někdy dokonce zkracují dobu spánku. + Zadávání úkolů má výchovnou funkci. Děti se díky nim učí zodpovědnosti za svou samostatnou práci. – Ve skutečnosti se na jejich vypracování často podílejí rodiče. Zakládá se tak nerovnost mezi žáky, jimž rodiče pomáhají, a těmi, jimž nepomáhají. + Rodiče se prostřednictvím úkolů dozvídají, co se děti učí a jaké pokroky dělají. Jsou i příležitostí pro partnerství mezi rodiči a učiteli. – Škola se zadáváním práce na doma zbavuje své zodpovědnosti za vzdělávání. Za úkol bývá často to, co učitel nestihl probrat ve škole. |
V něčem má ovšem Dagmara pravdu. Děti se opravdu učí podstatně rychleji, když nesedí v lavici s dalšími žáky, ale někdo se jim věnuje tak zvaně tváří v tvář. To je známá věc a připouštějí to i samy děti.
Důvodů je víc a jedním z nich je bezesporu fakt, že každý se učí různé věci trochu jinak a přizpůsobovat se jednotlivcům, když jich máte před sebou dvacet nebo třicet, není pro učitele snadné. Také pozornost bývá ve větším kolektivu dost rozptýlená, zejména v případě, že žáci neshledávají na látce nic zajímavého, což bývá dost často.
Aspoň vím, co dítěti nejde
„Vždycky, když vnučka přinese špatnou známku, snažím se ji látku doučit,“ říká šedesátiletá paní Zuzana. „A když se na konci ujišťuju, že rozumí, sedmačka většinou říká, že bez problémů a že neví, proč jim ve škole vysvětlují všechno tak složitě, když já to umím říct tak jednoduše.“ Právě paní Zuzana patří mezi ty rodiče a prarodiče, kteří domácí úkoly vítají. „Jak jinak bychom se doma mohli dozvědět, že dítěti něco nejde?“
Problém je, že právě tahle věc zakládá nerovnost. Jak k tomu přijdou děti, jejichž rodiče nebo prarodiče nejenže nemají tolik času, aby potomky mohli doučovat, ale velice často na to, zejména ve vyšších třídách, ani nestačí?
„Na matematiku v osmé třídě fakt nestačím,“ přiznává matka třináctiletého syna. Totéž ale konstatuje otec jiného chlapce, který přitom sám vystudoval vysokou školu.
Co nad násobilku jest...
Neschopnost poradit dětem se někdy objevuje také tam, kde škola uplatňuje Hejného metodu v matematice. Rodiče ji většinou uznávají, ale někdy jsou bezradní. „Když byla dcera nemocná, nemohla jsem se s ní látku doučit, protože násobilku se ve škole učí úplně jinak než my kdysi,“ říká matka osmileté Vendulky.
Přitom právě násobilku nebo třeba taky vyjmenovaná slova berou rodiče celkem ochotně za své, stejně jako trénink prvotního čtení. Některé věci s nimi prostě musíte nacvičit, připouštějí skoro všichni, kterých se zeptáte. Co nad to jest, už mnozí skousávají hůř.
O efektivitě domácích úkolů se diskutuje všude ve světě, a to dokonce už déle než sto let. Občas se do věci mísily i úřady. Například kalifornská legislativa vydala v roce 1901 zákon, který domácí úkoly pro školou povinné děti rušil. Naopak v padesátých letech, když se USA ocitly pod tlakem soutěžení mezi Východem a Západem, zažily úkoly obrodu.
Na domácí úkoly existuje i řada průzkumů a studií. Například ta, která vznikla v roce 2007 na Michiganské univerzitě v USA, dokládá, že množství domácích úkolů se v ča se zvětšuje. U dětí mezi šestým a devátým rokem věku zabrala domácí příprava (v tom roce 2007) dvě hodiny týdně, zatímco v roce 1981 to bylo jen 44 minut týdně. V roce 2014 však Raychelle Lohmannová na stránkách Psychologytoday.com tvrdila, že podle průzkumu dostávají dnes děti přibližně tolik úkolů, kolik dostávali jejich rodiče.
Jak je to jinde
Nemálo prací hledá souvislosti mezi zatížením žáků a jejich zdravím. Například průzkum provedený v roce 1992 v Hongkongu ukázal, že přibývá úzkostných dětí, u nichž se projevují nejen psychické syndromy, ale i syndromy fyzické, jako je bolest hlavy nebo žaludeční problémy.
Co dosud neexistuje, je konsenzus. Zatímco jedni tvrdí, že domácí úkoly zvyšují šanci žáků uspět a zvýšit své akademické schopnosti, jiní dokazují, že nejde o čistou přímou úměru. Příliš mnoho domácích úkolů může vzdělávacím výsledkům dokonce škodit.
Čas trávený nad úkoly je v různých zemích různý. Nikoho asi nepřekvapí, že nejdéle se děti trápí nad sešity v ambiciózních zemích, jako je třeba Japonsko nebo Čína. Podle britské učitelky Lucy Crehanové, která zkoumá úspěšné vzdělávací systémy napříč kontinenty, to jsou i tři čtyři hodiny denně a o víkendu k tomu doučování. Třeba v už zmiňovaném Hongkongu se přitom považuje za samozřejmé, že se do přípravy na vyučování plně zapojí i matky. Učitelé jim píší vzkazy jako: Měla byste lépe kontrolovat domácí úkoly. Dodejme, že ty zaberou tři čtyři hodiny denně.
Naopak ve Finsku, jehož školství se považuje rovněž za velmi úspěšné, je zvykem dávat domácích úkolů málo. Učitelé spoléhají spíš na práci ve škole, a pokud dítěti něco nejde, dostane individuální podporu tamtéž. V Itálii dostávají děti domácí úkoly na procvičování učiva i přes velké letní prázdniny – ale tam to má svůj důvod, ty prázdniny jsou totiž delší než jinde.
V Česku je většina učitelů a podle internetových diskusí se zdá, že i mírná většina rodičů, pro domácí úkoly, tedy aspoň v omezené míře.
Základkou to nekončí
Jinak to vidí žáci. Třeba středoškoláci, zejména pak gymnazisti, si stěžují na neúměrné a často až nesmyslné zatížení. „Já nemám rád ani takzvané projekty, které se měly dělat v týmech,“ říká letošní maturant Tomáš, „většinou to totiž dopadne tak, že jeden maká a další se vezou.“ Tomáš zároveň připouští, že i tady hraje velkou roli pomoc rodičů. „Kdyby nesháněli podklady, nejspíš bych se vůbec nedostal na tréninky, které jsou pro mě ale stejně důležité jako škola.“
Někteří vysokoškolští učitelé si zase stěžují, že studenti ani v terciárním studiu nechápou nutnost domácí přípravy. A přisuzují to tomu, že ji po nich střední školy nevyžadovaly.
Diskuse tedy pokračuje. Nepředpokládá se, že přinese zásadní změny. Domácí úkoly se budou zřejmě zadávat v různé míře dál, alespoň tam, kde se nějaký aktivistický rodič nevzbouří.
Nemusí to být ve školním řádu
Spor nerozsoudí ani Česká školní inspekce, ani ministerstvo školství. Inspekce uvádí, že domácími úkoly se žádný předpis nezabývá, ministerstvo je obsáhlejší. V jeho vyjádření se říká, že „domácí úkoly nejsou nutnou součástí vzdělávání“. Zároveň se však podle ministerstva nevylučuje využívání domácích úkolů jako pedagogického nástroje, který je „plně v souladu se školským zákonem, a to bez ohledu na to, jestli se o domácích úkolech zmiňuje školní řád“. Právě na školní řád se příznivci i odpůrci domácí přípravy někdy odvolávají. I proto ministerstvo doporučuje, „aby i tuto problematiku školní řády upravily“.
Ministerští úředníci si jsou zřejmě vědomi i rozdílů v rodinném zázemí jednotlivých žáků a z toho vyplývajícího nebezpečí nerovného přístupu. Píší totiž: „Tam, kde jsou domácí úkoly chápány také jako příležitost rodičů nebo jiných osob účastnit se vzdělávání žáků mimo vlastní vyučování, je zjevně nesprávné, aby bylo hodnocení domácích úkolů kritériem, které odliší úroveň znalostí a dovedností jednotlivých žáků.“
