Nejvyšší představitelé Bulharska, NDR, Maďarska, Polska a SSSR zahájili 14. července 1968 dvoudenní schůzku ve Varšavě, na níž vyjádřili znepokojení nad růstem údajné kontrarevoluční aktivity a ohrožením socialismu v Československu. Své stanovisko pak společně tlumočili v takzvaném varšavském dopise, odeslaném vedení KSČ. Českoslovenští představitelé se schůzky odmítli zúčastnit.
Lidovky.cz: Jak byste shrnul podstatu varšavského dopisu?
Varšavský dopis byl konstruován na zasedání stávající pětice států Varšavské smlouvy, které se podílely na pozdější intervenci do Československa. Byl formulován jako zásadní přelom v rozhodování sovětského vedení o tom, jakým způsobem bude řešena pro Sověty nepříjemná situace v Československu. Zda je ještě možné řešit ji politickým způsobem, nátlakem na československé vedení, nebo zda se přikloní k druhé alternativě, vojenskému zásahu. Sověti tu jednoznačně potvrdili, že otázka vývoje v ČSR není vnitřní záležitostí, ale záležitostí vývoje Východního bloku.
Lidé si připomněli události v roce 68. Dienstbier mluvil o Brežněvovi, Schwarzenberg burcoval |
Lidovky.cz: Sověti a země Varšavské smlouvy se tedy obávali, že by se uvolnění v Československu mohlo rozšířit i do dalších, třeba okolních zemí...
Ano, výrazně se toho obávali. Strach mělo rozhodně například tehdejší vedení NDR a Polska. Ten dopis nebyl jen otázkou schůzky ve Varšavě, dospívalo se k němu už někdy od konce února 1968 na předchozích jednáních.
Lidovky.cz: Myslíte si, že tehdy Sověti čekali, že Československo jimi nadiktované podmínky přijme?
Brežněv do určité míry stále doufal, že u nás získají převahu prosovětsky orientovaní funkcionáři, kteří upřednostňovali dogmatickou linii, a že jejich prostřednictvím prosadí změnu v Československu.
  |
Lidovky.cz: Jaké zásadní podmínky byly v dopise formulovány?
Byla to celá řada věcí, v české tištěné verzi má čtyři stránky. Dají se tam ale nalézt čtyři zásadní body. Snaha zastavit a zakázat činnost organizací, které se vyvíjely mimo dohled komunistické strany, ať už to byl klub politických vězňů K31, Klub angažovaných nestraníků či pokus o obnovu sociální demokracie. Již od počátku vadila Sovětům také otevřenost mediálních prostředků, takže chtěli obnovit cenzurní opatření a podřídit domácí i zahraniční zpravodajství komunistům. Dále tu byla otázka znovusjednocení strany a personální obměny, které by znovu dostaly do popředí lidi prosazující sovětskou linii.
Lidovky.cz: Proč se rumunský vůdce Ceaușescu od dopisu distancoval?
Není to otázka jen samotné distance, ale celkového postoje, toho, jak vnímal postavení Rumunska v rámci Varšavské smlouvy. V podstatě už od počátku 2. poloviny 60. let odmítal kontrolu ze strany Sovětů. Přecházelo tomu i to, že se summitu ve Varšavě odmítl účastnit. Samozřejmě to ale nebyl žádný demokrat, jen sledoval vlastní zájmy. Nepodporoval tedy uvolnění v Československu, ale nezávislost zemí Východního bloku na SSSR.
Lidovky.cz: Měli běžní Češi přístup ke znění dopisu?
Byl zveřejněn v tisku států, které jej iniciovaly, a také s ním byla seznámena československá veřejnost. Vyšel myslím 15. nebo 16. července v Rudém právu.
Lidovky.cz: Jaká byla odezva lidí?
Velmi silná. Veřejnost se tehdy postavila za vedení komunistické strany a proti obvinění z kontrarevoluce. Myslím si, že se to později projevilo i ve dnech okupace, kdy mělo vedení v čele s Dubčekem velkou podporu a mnozí lidé ho ještě na podzim 1968 vnímali jako obránce československé demokracie a svobody.
Lidovky.cz: Jaká byla cesta od Varšavského dopisu k srpnové okupaci?
Představitelé Československa na dopis, který místní poměry označil za kontrarevoluci, odpověděli odmítavě. Československé vedení dalo najevo, že je ochotno vyjednávat, ale po svém – ne někam přijet a poslouchat výtky, ale pozvat si jednotlivě představitele všech pěti států do Československa, aby jim ukázalo, jaká je zde situace. Na konci července proběhlo jednání Dubčeka a Brežněva v Černé nad Tisou, kde se ukázalo, že Brežněv přestává Dubčekovu samostatnému vedení věřit.
O dva dny později následoval summit v Bratislavě - 2. a 3. srpna - kde se sešli představitelé pěti varšavských států s představiteli Československa a vznikla bratislavská deklarace, která potvrzovala, že je v zájmu celého Východního bloku udržet socialismus v Československu. Českoslovenští představitelé přitom dali najevo, že nevidí jako dobré a vhodné řešení, aby zodpovědnost za osud Československa vzal do rukou někdo jiný.
V polovině srpna proběhly telefonáty mezi Dubčekem a Brežněvem. Brežněv tlačil na Dubčeka, aby již začala nápravná opatření, aby posilovala cenzura, aby došlo k omezení svobody slova a zákazu činnosti organizací, které se Sovětům nelíbily. Dubček vysvětloval, že to nejde tak rychle. 17. srpna na setkání v Moskvě se pak zástupci pěti států a sovětského politického vojenského vedení shodli, že by mělo dojít k vojenské intervenci. A výsledkem samozřejmě byla sovětská okupace Československa v noci z 20. na 21. srpna.
Lidovky.cz: Co pro nás tato data dnes představují? Měla by se připomínat?
Určitě. Dotýkají se otázky vnitřní nezávislosti malých států, která by se měla uchovávat, nezávislé politiky, mezinárodní suverenity, potřebě nepodléhat tlakům jiných velkých států. Ta aktualizace je tu velmi silná.
