Od 21. srpna 1968, kdy na území Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy, až do konce roku 1989 zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků.
Kromě toho měla invaze za následek také emigraci přibližně sta tisíc lidí do konce roku 1969, v dalším období ukončeném sametovou revolucí pak natrvalo odjelo dalších 140 až 250 tisíc lidí.
Do Prahy bez boty a stopem
Invaze měla dopad nejen na vývoj Československa, ale především na osudy jednotlivých lidí. Často se podepsala na jejich beztak složitém vnitřním životě plném rozporů, zasáhla do vztahů v rodině, případně mezi milence, kamarády či spolužáky.
Všichni měli své plány a byli nuceni je vlivem politických okolností rázem přehodnotit. Profesi nikdo z respondentů měnit nemusel, režim je nijak zvlášť tvrdě nestíhal, navždy se jim ale změnil pocit z jejich dospívání. Měli strach, co se bude dít.
Kromě toho si museli dávat pozor na to, komu věřit. Učili se číst mezi řádky. To mladé duše poznamenalo asi nejvíce. Někteří z nich poprvé pocítili chuť bojovat, a to i přesto, že si uvědomovali, co všechno riskují. Někteří z nich kvůli přitvrzujícímu režimu také přišli o své blízké. Například kolínská spisovatelka Irena Fuchsová v den invaze viděla naposledy svého milence Láďu.
Byla do něj zamilovaná. Jenže on zmizel do Prahy. Tím jejich vztah skončil. Když se po nějaké době vrátil, už jim to neklapalo. Změnili se. Tehdy dospívající „hipísačce“ Ludmile Černé zas emigrovali oba sourozenci. Sestru viděla až po revoluci.
  |
Jestliže generace rodičů v té době dospívajících lidí byla ovlivněna zkušeností s válkou a nacisty, oni sami se museli vyrovnávat s komunistickým režimem. Na téma okupace jsou proto zvlášť citliví. Když o něm vyprávějí, derou se jim slzy do očí.
Z hlasu některých je ale cítit také zloba. I když mladým lidem tato doba způsobila hodně ran, všichni si uvědomují, že jim normalizace pomohla uvědomit si, co je v životě důležité. To dodnes vnímají jako jakousi nedobrovolnou výhodu.
