Bez mříží a ostnatých drátů. V Jiřicích si vězni užívají luxus ‚jako na svobodě‘

Když na konci Jiřic na mladoboleslavsku odbočíte směrem k areálu věznice, přivítá vás očekávatelný, stále ale tísnivý pohled. Systém tradičně holých budov poslepovaných k sobě systematicky tak, aby co nejlépe vyhovoval svým účelům. Celý areál je navíc obehnán vysokým železným plotem, jehož vrchní i spodní části dominuje ostnatý drát. V rohu areálu je u plotu umístěná malá stavba podobající se bunkru. Střelnice, která hlídá oba směry, kdyby došlo na nejhorší. A právě když ji míjíte, otevírá se vám zcela jiný pohled. Díváte se na přilehlý areál otevřené věznice Jiřice. Vězni do ní nepřicházejí odkroutit si celý trest, většinou jen poslední rok až rok a půl soudem vyměřeného trestu.

Otevírá se před námi zeleně natřená brána řízená na dálku a my vstupujeme do areálu, který byste na první pohled pasovali na ubikace personálu dojíždějícího do věznice za prací. Ihned vás zaujme perfektně upravená zahrada, kterou se může chlubit málokterý zahrádkář jednoho z pražských satelitů. Po chodníčku přicházíme k nejbližší bílo-šedivé budově, za kterou se nacházejí další čtyři stejné. „Tak vás u nás vítám,“ usmívá se na nás ředitelka Hana Prokopová. Úzkostné pocity jsou pryč, tady se člověku o poznání lépe dýchá.

Nelze si nevšimnout všudypřítomného pořádku, který je v areálu zřejmě normou. Jdeme se proto podívat přímo do domků, ve kterých bydlí celkem 35 vězňů. Vcházíme do domku, který je jednoduše pojmenovaný jako „trojka“. Malá předsíň s botníkem a věšáky vede do prostorného společného prostoru s gaučem, televizí a kuchyňským koutem. Gauč mě zaujme především. Menší verzi stejného modelu mám doma také. Na něm sedí u televize dvojice odsouzených, která okamžitě vystřelí na nohy, jakmile si ve dveřích všimne ředitelky Prokopové. „Dobrý den,“ zdraví nás trochu nervózně dva obyvatelé „trojky“. Podlaha je ještě místy mokrá po vytírání, židle jsou položené na stole.

Vězni se navzájem kontrolují, bordeláře netolerují

Nepořádek se zde zřejmě netoleruje. I v ložnicích je příkladný pořádek, na stole vedle palandy je jen několik knížek a pár osobních věcí. Postele jsou ustlané. Dáváme se do řeči s odhadem pětatřicetiletým odsouzeným Pavlem, který stráví v otevřené věznici ještě čtyři měsíce. Na dotaz, zda se mu tady líbí, odpovídá, že určitě. „Jsem rád, že jsem tady, tam (ukazuje směrem k vedlejší klasické věznici) je to horší,“ říká nám Pavel. „Práce, kam jezdím, mě sice nebaví, ale je to lepší než nic.“

U vchodu do „jedničky“ si povídáme s dvacátníkem Miroslavem, který nám říká, že „to má za pár“. Brány věznice opouští totiž už za šest dnů. „Chybět mi to tady asi nebude, ale jsem hrdý na to, co tu zanechám. Hodně jsme se tu na všem nadřeli,“ říká nám, zatímco ještě zametá okolo botníku v předsíni. „Hlídají se navzájem, domek se snaží udržovat čistý. Už se mi také stalo, že za mnou přišel vězeň s tím, že jeho spolubydlící je bordelář a že s tím máme něco dělat,“ odpovídá nám ředitelka na dotaz, zda je taková hygienická disciplína na ubikacích běžná.

Společenská místnost vězňů. Zametat a vytírat ji musí každé dva dny.

Ta zhruba desítka vězňů, která dopoledne neodjela do práce, uklízí mezi tím v domcích, pracuje na zahradě nebo staví novou pergolu. Většinu z nich pak čeká odjezd na odpolední či noční směny do nedalekých průmyslových podniků. Ti, co se vrátí ze směn, na které nastupují okolo šesté ranní, musí zase po obědě pracovat v areálu. Do toho plní každý odsouzení program zacházení, což je seznam aktivit, které mají eliminovat rizika do budoucna. Šije se na míru každému vězni. Výkon trestu je zde intenzivní a náročný, vězni si odnětí svobody nepřijdou odsedět.

Porušení disciplíny je navíc trestáno vyloučením z programu otevřené věznice, do kterého se již nelze vrátit. Takto ji opustilo po kázeňských prohřešcích již pět lidí. Tři se společně vrátili z práce pod vlivem alkoholu, jeden si nechal přes zídku přehodit od rodiny sušenky a jídlo, a u pátého našli v zaměstnání ve skříňce nabíječku na telefon.

Lama, klokani, slepice, králíci. Odsouzení hospodaří

Ihned po východu z budovy naše zraky upoutá tenký drátěný plot asi pět metrů od zdi areálu. Na jeho druhé straně totiž stojí lama. „To je Charlie. Ruku k němu ale nestrkejte, občas kouše,“ říká nám ředitelka. Pár metrů od něj se krčí jeden z dvojice klokanů, které věnoval věznici místní chovatel. Na konci plotu v rohu areálu se nachází králíkárna i s výběhem slepic.

Pro zvířata je v podstatě nemožné sobě vyměřené prostory opustit, pro vězně by to už tak složité nebylo. Betonová zídka, kterou je areál obehnán. Má jen něco málo přes dva metry, nikdo by neměl problém se přes ní přehoupnout na svobodu. Zatím to ale nikdo neudělal.

Relativně nízká zídka a za ní svoboda. Přesto nikdo ještě areál věznice svévolně neopustil.

Procházíme po úzkém chodníčku kolem záhonků, na kterých se červenají a žlutí rajčata a další zelenina. „V podstatě všechno si tu odsouzení udělali sami, včetně chodníčků. My dostali areál kromě budov v podstatě v holém stavu. Díky tomu, co si sami vypěstují, mohou mít k večeři čerstvý zeleninový salát. To moc vězňů v Česku říct nemůže,“ podotýká během prohlídky Prokopová.

Horko ve věznicích: vězni mohou být do půl těla, dozorci ústrojovou kázeň dodržovat musejí

Docházíme do dalšího rohu areálu, kde se nachází malý prostor pro venkovní posilování. I ten si vězni, s administrativní pomocí svého odborného dohledu, udělali sami. „V podstatě každý vězeň chce během výkonu trestu cvičit, pak odsud odchází skutečně vypracovaní chlapi. My jsme je proto nechali vybudovat venkovní cvičební zónu. To je jedna z částí areálu, která je vždycky naprosto uklizená, ani kamínek tu není mimo své místo,“ popisuje ředitelka a my jí musíme dát za pravdu. 

Uvnitř plechové hnědé bedny jsou pečlivě narovnaná závaží, všechno vypadá jako nové. Zkoušíme na bednu vylézt, je umístěna u plotu. Dostat se teď na druhou stranu by nedalo nikomu problém, pak už následují jen rozlehlé pozemky ještě patřící věznici, povětšinou ale jen lesík či houštiny.

Jiřický projekt je stále v pilotním provozu. Svou činnost zahájil 1. listopadu 2017.

Brutální bachaři? Na to zapomeňte, tady pracují odborníci

Budova personálu věznice je zařízená v podstatě jako klasická kancelář a v současnosti v ní pracuje 12 zaměstnanců. Obrázek stereotypního, hrozivě vyhlížejícího bachaře tady nečekejte. Pro všechny je velkou částí náplně jejich práce papírování, především jsou to ale civilní odborníci „Většina lidí netuší, že ve věznicích pracují odborníci s vysokoškolským diplomem. Pro běžného člověka je pracovník věznice prostě bachař. Vůbec už netuší, že tu nejdůležitější práci odvádějí civilní odborní pracovníci,“ říká nám později u sebe v kanceláři Prokopová. 

Ředitelka věznice Hana Prokopová.

Její pracovní stůl je zavalen lejstry a šanony čekajícími na vyřízení. Ředitelka přiznává, že množství administrativy je enormní. O administrativě i strastích při skládání týmu otevřené věznice se v pátek dočtete v rozhovoru s ředitelkou Hanou Prokopovou pro Lidovky.cz.

Otevřená věznice v Jiřicích ještě přece jen funguje teprve necelý rok, vše se organizačně ještě dolaďuje. Navíc ji čeká roční evaluace, která rozhodne o tom, jak s celým projektem naložit dál. „Dosavadní pilotní provoz zatím hodnotím jednoznačně kladně, spousta věcí, které nebyly zřejmé ještě na papíře, se v praxi nastavily vhodněji,“ shrnuje svou dosavadní zkušenost Prokopová, která si zkušenosti s otevřeným modelem věznic přivezla z pracovních stáží v Norsku a v Německu. „Už teď ale vidíme, že intenzivní a individuální odborná práce s odsouzenými nese své plody.“

Okrasná zahrada, která dělí vězně od jejich kolegů ve vedlejší věznici s klasickou ostrahou. Ti ale žijí za vysokými ploty s ostnatým drátem.

Na konec prohlídky areálu se přesouváme do okrasné zahrady, kde stojí malý cihlový přístěnek s venkovním krbem. „Tady v okrasné zahradě chceme příští měsíc uspořádat setkání s rodinami odsouzených. Bude to vůbec poprvé,“ nastiňuje další program věznice její ředitelka. Podívat se na nás přišel i místní kocour Mikeš. Návštěvník tady lehce dostane pocit, že se nachází někde na klidné vsi českého venkova. Ostatně jak říká sama ředitelka, všichni tu žijí jako na jednom dvorku.

Nedostižné Norsko. U nás máme recidivu trojnásobnou

Když opouštíme areál jiřické věznice, alespoň v duchu doufáme, že se cíl ředitelky Prokopové podaří realizovat. Se současnou mírou recidivy na sedmdesáti procentech (jen tři z deseti odsouzených se po propuštění nevrátí ke zločinu), by zlepšení situace českému vězeňství skutečně pomohlo. „Všechno ale záleží na nastavení společnosti, i vězeňství je jen odrazem stavu společnosti,“ povzdychla si ředitelka během hovoru. Lidé u nás nejsou podle ní ještě na podobné projekty zcela připravení. Své si například prožila při vysvětlování principů „své“ věznice obyvatelům nedalekých Jiřic, kteří se obávali bezpečnostních rizik.

Drenáže okolo budov i chodníčky. Všechno je práce místních odsouzených.

„Přitom jim naši chovanci kompletně opravili obecní úřad a chodníky,“ říká Prokopová. Myšlenka vězňů, kteří by se pohybovali bez dozoru, jen na bázi vzájemné důvěry, je zjevně zneklidňovala. „Na projekty, jaké mají třeba v Norsku, kde je míra recidivy na 25 procentech, tady lidé ještě nejsou připraveni,“ řekla nám ředitelka.

Což je škoda. Pokud je tu totiž řešení, které dosahuje lepších výsledků, než tradiční formy trestu za porušení zákona, měli bychom jeho potenciál vyčerpat, co nejvíce to půjde. Bez ohledu na naší vžitou představu, že odsouzený nemá být ve věznici převychován, ale především má za své provinění trpět. Jak prý říká náměstek ministra spravedlnosti Vladimír Zimmel: „Vždyť si vychováváme své příští sousedy.“