O svátcích klidu se tak úplně v této rodině mluvit nedá. „Když přijedou i další členové širší rodiny, sejde se nás tu až čtrnáct,“ říká Veronika.
V tu chvíli jí za zády začne sedmiletý Adámek vylézat na kuchyňskou linku a dobývat se do skříňky pro hrnek. Veronika se ohlédne a nehne ani brvou. Důvody jsou dva.
V téhle rodině všichni lezou. „Kromě toho, že dělám ve speciální škole asistentku pedagoga, živím se i jako instruktorka lezení,“ představuje se Veronika. Kromě svých potomků se několikrát týdně stará ještě o 14 malých lezců.
Maminka Veronika Šteflová má šest dětí. Dvě už jsou dospělé.
Kolik kroužků dítě snese? Rodiče se trumfují, kroužky mezitím zdražují |
Druhý důvod je ten, že děti jsou naučené postarat se v základních potřebách nejen o sebe, ale io sourozence. Pohyb po kuchyni jim není cizí. „Adélko, chceš máslo?“ ptá se svého dvojčete Adámek. „Ne vždy je to takhle idylické. Třeba když dojde na bonbony,“ podotýká Veronika.
Adéla navíc trpí Aspergerovým syndromem. Jde o druh autismu, který se vyznačuje především potížemi v komunikaci a sociálním chování. I díky tomu, že má hodně sourozenců, je ale pro ni snazší tuto poruchu překonávat. „Naše začátky byly chaotické. Starala jsem se naráz o čtyři malé děti. Starší dvojčata chtěla všude lézt a do toho bylo třeba hlídat mladší dvojčata. Zpětně si říkám: ‚Bože, jak jsem to zvládla?‘ Ale nebyl čas nad tím moc přemýšlet,“ vzpomíná Veronika.
Na zbytečnosti není čas
Péče o čtyři děti naráz rodinu na učila hlavně se nestresovat zbytečnostmi. „Nestihli jsme zatím letos upéct žádný druh cukroví, ale nějaký čas nám na to ještě zbývá,“ usměje se šestinásobná maminka při naší pondělní návštěvě. Dům už rodina vánočně ozdobený má – část dekorací vyráběla dvojčata.
Návštěva si ale všimne spíše jiných ozdob. Lezeckých úchytek, které jsou přivrtané v kuchyni na zdi, ale třeba i nad dveřmi do koupelny. „Lezení máme všichni moc rádi. Žila jsem dříve v Karlových Varech. Stěhovat se sem do domu jsem nejdříve nechtěla. Partner mi ale slíbil, že budeme mít doma lezeckou stěnu, a to dodržel. Tak jsme tady,“ vypráví Veronika.
Pár úchytek v dolní části domu totiž ještě nic není. Veronika s dětmi vybíhají schody na půdu. Ta je celá jednou velkou lezeckou stěnou. Emčata i áčata se na ní pohybují stejně suverénně jako po podlaze. „Děti se tu skutečně hodně vyblbnou,“ kouká Veronika na dvojčata, která má vysoko nad hlavou. „Mami, natoč, jaké dělám triky,“ říká Matyáš, který se dokonce účastní lezeckých soutěží. Veronika bere do ruky mobil a Matýsek předvádí ve vzduchu v zásadě gymnastiku. Potom se zcela klidně pouští a dopadá na matrace.
Lezení tvoří pevnou součást i Štědrého dne. „Dopoledne se každý rok setkáváme s přáteli, kteří mají stejného koníčka. Pak se vracíme domů a děti začínají být samozřejmě nervózní, kdy přijde Ježíšek,“ popisuje Veronika. Áčata na Ježíška ještě věří a starší Martina a Matyáš je o tuto radost nepřipravují. „Začneme se připravovat na večer. Každý dělá něco. Učíme děti, že tato domácnost je naše společná a musíme o ni pečovat,“ říká Veronika.
Pod stromečkem loď
Na množství dárků se v této rodině také nehraje: „Děti dostávají to, co potřebují. A často vymýšlíme dárky tak, aby se z nich těšila celá rodina. Jde hlavně o sportovní výbavu. Nejen na lezení. Jezdíme i na vodu. Jedny Vánoce jsem koupila loď. Pod stromeček jsme ji dostávali oknem,“ ukazuje do obýváku Veronika.
Takovým nekorunovaným vítězem Vánoc je ale Matýsek. Ze všech sourozenců je nejvyšší a má největší nohu. A kdo má starší sourozence, ví, co to znamená: ostatní po něm budou věci „dědit“.
I když Veronika připouští, že Vánoce přinášejí o něco více stresu než ostatní dny v roce, štědrovečerní rodinné chvíle podle ní za to všechno stojí.
„Musím říct, že vidět tolik rozzářených očí je krásné. Děti ukazují, jaké dárky dostaly, hrají si společně a panuje tu takový příjemný ruch,“ dodává Veronika.
