Boj proti množírnám začal, expertka je skeptická. Povinné čipování ani hlášení fen podle ní nepomůže

První krok ve válce proti takzvaným množírnám psů, kterou vyhlásil premiér Andrej Babiš (ANO). Tak lze vnímat novelu veterinárního zákona, kterou vláda v pondělí schválila a poslala do sněmovny.

Každý chovatel tří a více fen bude mimo jiné muset povinně nahlásit jejich vlastnictví krajské veterinární správě. Pokud se někdo pokusí zákon obejít a vyhnout se nahlášení chovu, vystaví se hrozbě pokuty až do výše 50 tisíc korun. Porušení oznamovací povinnnosti je podle novely kvalifikováno jako přestupek.

„Jde také o další z těžko zjistitelných a prokazatelných okolností. Stačí aby množitel přihlásil jednu, dvě, tři feny na manželku, čtvrtou na babičku, další čtyři na strýčka. A co s tím?“ klade si v rozhovoru pro LN Markéta Císařovská z Národního registru. Podle ní nebude účinné ani v zákoně již zakotvené povinné čipování psů.

LN: Jak vnímáte současné aktivity týkající se množíren?
Předem bych chtěla podotknout, že v otázkách chovu a držení psů je velmi obtížné najít všeobecný konsensus. Je to téma, o němž má každý, zvláště poslanci, pocit a přesvědčení, že mu rozumí a má k němu co říci. A teď to uvidíme znovu, až se ve sněmovně začne projednávat návrh novely veterinárního, případně trestního zákona, s ustanoveními proti množírnám.

LN: Je vůbec potřeba stanovit nová pravidla pro chov psů a koček?
Zákon na ochranu zvířat proti týrání už zcela jasně definuje, že za týrání zvířete se mimo jiné považuje: omezovat výživu zvířete, omezovat bez nutnosti svobodu jeho pohybu, opustit zvíře, a pro okolnost množíren zvláště „chovat zvířata v nevhodných podmínkách“. Detailně pak v paragrafu 13, Ochrana zvířat v zájmových chovech.

LN: Takže novelizovat legislativu je zbytečné?
To určitě ne. Jako snad každému je mi smutno, když vidím zoufalé a nešťastné psy v útulcích. Dělá se mi fyzicky zle, když čtu o tom, jak tříleté děti rozšlapaly a umlátily jorkšíra, jak někdo vyhodil štěně z okna ve třetím patře, jiný oběsil bernského salašníka, další svázal fenku ostnatým drátem a nechal ji zemřít pod mostem, jak nějaký cholerický psychopat ukopal anglického buldoka k smrti, nebo když vidím v televizi vychrtlé koně, telata zpola utopená v bahně a výkalech, nebo záběry z domu, v němž hlady umírají a vzájemně se okusují přes dvě stovky psů. A pak se mě zmocňuje vztek, když se dozvídám, že za to nikdo nebyl potrestán vůbec, nebo nanejvýš pokutou či podmínkou. Až snad konečně na jediný, zatím nepravomocný rozsudek z poslední doby.

Samozřejmě nemůžu souhlasit s extrémními způsoby odchovu štěňat v nevyhovujících podmínkách, v tzv. množírnách. Jsem ale z mnoha důvodů skeptická k tomu, že tyto excesy dokáže vyřešit jen novela nebo přijetí dalšího zákona. Rozhodně jsem pro, aby byly zpřísněny tresty za týrání zvířat. K tomu může docházet při držení stovky, ale i jednoho psa. Pokrokem by zatím bylo, kdyby pověřené orgány státní správy a soudy využívaly stávající legislativu. V současnosti zde máme čtyři silné právní normy, které, podle mého názoru, tuto oblast pokrývají: Občanský zákoník, Zákon na ochranu zvířat proti týrání, Zákon o veterinární péči a Trestní zákoník. Obecným východiskem je Občanský zákoník, který po mnoha desetiletích změnil zákonnou definici, že pes je věc.

LN: Problém je tedy v sankcích a ve výši trestů?
Trestní zákoník je oproti pouze finančním sankcím za přestupky obsaženým v zákoně na ochranu zvířat a v zákoně o veterinární péči přísnější. Zvýšení trestní sazby za týrání zvířat ale bude mít přirozeně preventivní, odstrašující dopad a účinek. Přímo na chovy většího počtu zvířat, množírny, v podstatě cílí ustanovení trestního zákoníku: „Zanedbání péče o zvíře z nedbalosti.“ Zákony tu tedy jsou. Jde však o to nezaměňovat nedbalost za záměr, úmysl, týrání. Doposud jsme však bezmocnými svědky toho, že soudy udělují nanejvýš pokuty a podmíněné tresty i za ty nejsurovější, nebojím se říci, zločiny.

Zahraniční odběratelé by si nekoupili zanedbaná zvířata

LN: Napomáhá „množitelům“ nižší cena za štěňata bez průkazu původu?
Svým způsobem ano. Ale jsem přesvědčená, že jde o širší problém, než je „pouze“ likvidace množíren. Kdo chce prodat štěňata za dobrou cenu, musí se o ně a jejich matku také dobře postarat. Kdo by si koupil zubožené zvíře z množírny, jaké vídáme v televizních zprávách? Tuplem to platí o množitelích štěňat na vývoz. Uvádí se, že jde o milionový byznys. Inkognito jsem se zúčastnila výkupu a převozu štěňat do Německa a do Belgie. Nevěřte, že zahraniční odběratelé, přes něž se většina obchodu se psy odehrává, by nakoupili zanedbaná, podvyživená, zablešená, začervená, špinavá zvířata. Provozovatelé psích domů hrůzy jsou často psychopati, mentálně vychýlení lidé, kteří si ani neuvědomují, ani nepřipouštějí hrůzné dopady svého počínání.

LN: Diskutuje se požadavek na důslednější evidenci chovatelů fen. Pomůže to omezit množení psů?
V poslední novele veterinárního zákona je ustanovení, že chovatel, který chová pět a více psů samičího pohlaví starších 12 měsíců, je povinen tuto skutečnost oznámit veterinární správě. Jde jistě o určitý posun a hledání vhodného způsobu, ale jde také o další z těžko zjistitelných a prokazatelných okolností. Stačí aby množitel přihlásil jednu, dvě, tři feny na manželku, čtvrtou na babičku, další čtyři na strýčka. A co s tím? Když přijde kontrola, k níž musí registrovaný chovatel podle zákona poskytnout nezbytnou součinnost, jednoduše řekne, že zrovna tyhle feny jenom hlídá, protože babička je nemocná a strýček odjel do lázní. Pomohlo by hlavně zvýšení pravomocí státní veterinární správy a jejích kontrolních orgánů. Ale to nebude legislativně snadné.

Množitel má na prodej štěňat nejméně 4 měsíce

LN: Podle spolků na ochranu zvířat by mohl pomoci zákon zavádějící povinné čipování...
Povinné čipování už je v zákoně zakotveno a začne platit od příštího roku. Jednoznačná a nezaměnitelná identifikace psa a potažmo jeho majitele výrazně zvýšila od zavedení čipování před více než dvaceti lety odpovědnost do té doby prakticky anonymních a nedohledatelných chovatelů, hlavně však umožnila daleko většímu počtu ztracených, zaběhnutých nebo odcizených zvířat vrátit se zpět domů. Slabým místem tohoto ustanovení ovšem je, že štěňata se obvykle prodávají už ve věku od šesti do osmi týdnů, zatímco povinnost vakcinovat a čipovat nastává až v období 12 až 24 týdnů. Na prodej neregistrovaných štěňat má tedy množitel nejméně čtyři měsíce. Upřímně řečeno si teď neumím představit, jak za této situace omezí očipování psů produkci štěňat v tzv. množírnách.

Markéta Císařovská

A co zavedení centrální evidence zvířat?
Jsou zde mnohá „ale“. Například útulkáři, jejichž práce si nesmírně vážím a obdivuji ji, se na našich operátorech často velmi důrazně domáhají sdělení jména a adresy majitele odchyceného psa, a mají nám někdy až za zlé, když vysvětlujeme, že to nejde na základě zákona o ochraně osobních údajů, návazně GDPR. I když stejně jako oni vnímáme, že „jde přeci o toho pejska“. Například strážníci nebo policisté už dnes vědí, že jim kontakt na majitele sdělíme na vyžádání s uvedením zákonných důvodů. Těmi je buď podezření z porušení zákona proti týrání, nebo prostě poskytnutí součinnosti. Otázkou by tedy rovněž bylo, kdo a za jakých podmínek by měl mít do evidence přístup, respektive komu a jak by tato evidence požadované údaje poskytovala.

LN: Premiér Andrej Babiš vyjádřil přesvědčení, že eventuální zavedení registru nemá být zátěží pro občany. Jak to vidíte vy, když už s tím máte zkušenost?
Tomuto požadavku rozumím. Nejde o málo, v Česku je nyní asi 1,5 milionu psů. Znamená to, že do evidence by se dostal více než milion majitelů. To už je řádově srovnatelné s evidencí obyvatel. Kromě toho jde o komerčně neobyčejně zajímavou cílovou skupinu. Jsem proto přesvědčena, že provozováním případné celostátní databáze nemůže být žádný soukromý subjekt, zájmový spolek nebo profesní organizace, žádná nadace, ale když, tak výhradně stát.

Už z povahy věci, tedy zvířete, například Státní veterinární správa, v součinnosti s veterinárními lékaři, kteří budou pravděpodobně muset pro účely evidence ověřovat identitu zvířat. Minimálně načtením mikročipu. Ostatně už dnes to dělají při vystavování pasů. Jde ale i o ověření údajů o majiteli. Evidence by také případně mohla být, podobně jako u hospodářských zvířat, v gesci Ministerstva zemědělství.

Za nejjednodušší řešení bych však považovala využití státního informačního systému. Už dnes mají majitelé psa ve většině měst a obcí povinnost přihlásit psa v místě trvalého bydliště, tedy na městském nebo obecním úřadě. Stačilo by, aby se poplatkové evidence propojily, a občan tak nebyl zatížen další povinností. Představte si, že například majitel psa v Praze musí podle stávající vyhlášky přihlásit psa na městské části, dále do magistrátní evidence, a měl by ho na třetí kolo hlásit ještě do celostátní evidence? Žádnou další instituci by takto nebylo za drahé peníze třeba zřizovat.

LN: Mohl by Centrální registr fungovat podobně jako Národní registr majitelů zvířat?
Záleží na tom, jak by celostátní evidence fungovala. Mám jisté pochybnosti, že by se zabývala vyhledáváním a kontaktováním majitelů nalezených zvířat a přijímala informace o těch ztracených, 24 hodin denně sedm dní v týdnu, i o svátcích. Pak by to byl, když použiji srovnání, rozdíl jako mezi povinným ručením a dobrovolným pojištěním u aut. Pro majitele psů má označení mikročipem zásadní hodnotu a smysl především v tom, že zvyšuje pravděpodobnost návratu domácího mazlíčka domů. A proto je tu už 23 let Národní registr.