LN: Na Hostýně jste již osmý rok. Jaký je život uprostřed Hostýnských vrchů?
Vzhledem k dřívějším častým změnám působení je to dlouhá doba. Práce tady se mi líbí, rád zpovídám a vedu mše svaté. Jsem tu i rád, protože mohu mít zvířata. Pomáhají mi se odreagovat. Už mám ale jen jednu kozu a kůzlátko, loni mi druhá uhynula, měla těžký porod. Zůstala po ní dvě kůzlata. Celkem pět jsem jich krmil sušeným mlékem. Je to pro mě nové, tak málo koz jsem nikdy neměl.
LN: Je netradiční, když páter, navíc na takovémto poutním místě, chová hospodářská zvířata.
Kdysi jsem si dvě kozy pořídil, abych pomohl nemocnému kamarádovi. Věděl jsem, že kozí mléko je proti rakovině, alergiím a osteoporóze. Tehdy mu pomohlo. Rád při procházkách něco dělám, třeba sbírám byliny. Zvířata mě nutí chodit ven, ať je hezky, nebo prší. Člověk pak ví, kolik práce je třeba, aby mléko vyrobil. Váží si více toho, co má, když ví, kolik ho to stojí námahy. Rád ho také poskytuji lidem, kteří ho potřebují pro své zdraví.
  |
Richard Greisiger (58)
|
LN: Proč jste se rozhodl pro duchovní život v řádu?
Moje maminka, učitelka, byla kvůli náboženství totalitním režimem pronásledována. Do školství se dostala, protože byla s touto otázkou vyrovnaná. Vychovávala nás ve víře tajně. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku veterinárního lékařství a farmacie, onemocněl jsem rakovinou. I nemoc přispěla k tomu, že jsem se zamýšlel nad životem, nad jeho smyslem – co je to „více“. Mám sice zvířata velmi rád, ale uvědomil jsem si, že lidé jsou více.
Jako absolvent jsem neustále pociťoval nespokojenost, že stále nejsem tam, kde bych měl být. A hledal jsem cestu k duchovnímu povolání. Bylo to nakonec přes našeho místního katolického kněze, pátera Jána Ďuricu, který říkal, že zná řeholi jezuitů. Neřekl mi, že k nim patří, bylo to za totality, ale že může zprostředkovat kontakt. Trochu se to ale protahovalo, protože nechtěli přijmout nemocného člověka.
Dost dlouho mě zkoušeli. Odkládali. Nakonec asi pomohlo, že jsem s mladými jezuity odjel do Roháčů. Mnozí byli na túře dost unavení a já šel v předvoji, aby páter, který byl na ubytovně, mohl vzít auto a přijet jim naproti. Trochu mě otestovali, zjistili, že mám sílu a nejsem nemocí tolik podlomený. Dost to nahrálo tomu, že mě nakonec do Slovenské provincie Tovaryšstva Ježíšova v roce 1988 přijali.
LN: Proto následovalo studium teologie?
Pracoval jsem v Ústavu zoohygieny a veterinární techniky v Trnavě a soukromě jsem se jednou za měsíc s ostatními scházel a studovali jsme stanovy, životopis svatého Ignáce, modlitby, zkrátka duchovní život. V roce 1991 jsem začal oficiálně studovat na Teologickém institutu sv. Aloise v Bratislavě nejprve filozofii, potom teologii. Když jsem později působil v Piešťanech, bývalý provinciál páter Petr Bujko mi sdělil, že by potřebovali do Čech mladšího zástupce. Měli málo páterů. Dal mi na výběr buď Český Těšín, Svatý Hostýn, nebo trnavskou nemocnici. Nechal jsem výběr na něm – a zvolil Svatý Hostýn.
LN: Říkal jste, že vás studium veterinárního lékařství neuspokojovalo. Teď už ono naplnění zažíváte?
Na začátku se člověk vždy hledá, a čím jsem starší, tím více cítím pohodu, klid. I přípravy na kázání jsou klidnější. Když se snažíte lidem předat něco hezkého, co i mě oslovuje, vždy bylo a je třeba si něco nastudovat, rozumět tématu, pracovat se slovem a předat ho. Je třeba nad tím sedět. Je to jako s jídlem, rychle se sní, ale vaření trvá dlouho.
LN: Se svou sestrou jste napsal knihu Boh môjho života, která je o uzdravení se z nemoci. Jak vznikla?
Moje sestra, která je lékařkou, dostala nabídku od vatikánského rozhlasu, aby se věnovala nemocem a nemocným lidem. Souhlasila, ale jen ve spolupráci se mnou. Lidé nám posílali ohlasy a ptali se po něčem ucelenějším. Vznikla tedy kniha z témat, která jsme dva tři roky ve vatikánském rozhlase pro nemocné připravovali.
LN: Vyléčil jste se z rakoviny, vycházel jste tedy i z vlastní zkušenosti. Jak vám tento prožitek pomáhá v práci?
Pomáhá v tom smyslu, že vím, co nemocný člověk prožívá. Říkám, že je to dobrá zkušenost. Pamatuji si například na paní, která onemocněla rakovinou a řekla mi: „Mám dny spočítané, pátere. Potřebuji vaše povzbuzení, prosím vás o to.“ Povzbudil jsem ji, jak jsem nejvíce mohl. Poděkovala a odcházela spokojená. To jsou velké věci.
Nemoc je ale i velkou zkouškou pro nejbližší. Moje sestra byla velmi úspěšnou studentkou, řekl bych, že studium bylo jejím životem. Povídala mi, že když jsem onemocněl, řekla si: „A má to takto smysl?“ Řekla, že pro ni byl nejtěžší den její promoce, které jsem se nezúčastnil, neboť jsem byl na chemoterapii. Radostné se tu spojovalo s něčím bolestným. I v tom smyslu, že se člověk zamýšlí nad tím, jestli to, co dělá, má perspektivu. Klade si otázky: Dělám to dobře? Dělal jsem to dobře? Mohl jsem to udělat lépe? Člověk se občas jako krtek zavrtá do země a ta matérie ho pohltí, zkrátka skončí ve tmě. Je důležité, abych vystoupil nahoru, k duchu.
LN: V kolika letech jste onemocněl?
Ve 23 nebo 24 letech, byl jsem ve čtvrtém ročníku. Vzpomínám si, že když jsem byl v Ružomberoku už jako kněz, zavolali mě ke zpovědi jednoho mladíka do nemocnice. Studoval medicínu, byl ve čtvrtém ročníku. Bylo pro mě nepochopitelné, že na rakovinu téměř umíral, ale do poslední chvíle tuto nemoc tajil před svými rodiči. Stále to oddaloval, protože nevěděl, jak jim to říct. Až v závěrečném stadiu se o nemoci dozvěděli.
Měl rakovinu kůže – chtěl být zdravý a hodně se opaloval na slunci. Bylo pro mne povzbuzením, že přestože prakticky umíral, stále se učil neurologii na zkoušku. I já jsem při své nemoci zápasil s tím, má-li smysl dostudovat. Proto jsem ho velmi obdivoval. Říkal mi, že kdyby se uzdravil, rád by šel na misii do rozvojových zemí jako lékař.
LN: Co jste mu řekl?
V Bohu se nic neztratí. To, že pečlivě do poslední chvíle studujete, se neztratí. Vaše námaha se počítá. Bůh vzbudí touhu v někom jiném jít do misie místo vás. To funguje. Můžete štafetu odevzdat dalším. Pokud věříme, veškeré dobro, které uděláme, jde dál. To jsou krásné souvislosti. Jednou se na věčnosti dozvíme, zda Bůh tuto naši oběť použil pro naše bližní. Takto nás na zemi spojuje s různými lidmi. Jeden druhému můžeme pomáhat, to je jedna Boží rodina.
O tom je i velikonoční Velká noc. Prožíváme radost ze života. Je jaro a život se probouzí. Duchovno v nás je velké. Materiálno je pomíjivé, neustále v pohybu. Ale na základě duchovna bude znovu obnoveno. Řekl bych, že Velká noc je vítězství ducha. Dobro má poslední slovo. V tom smyslu, že zlo je od do. Ale dobro má v Bohu počátek i završení. Myslím si, že člověk do ‚věčného‘ vstoupí ať chce, nebo nechce.
LN: Velikonoce v křesťanské tradici oslavují Ježíšovo zmrtvýchvstání, jsou symbolem znovuzrození. Platí to i v dnešní době? Většinou člověk, ať věřící, nebo nevěřící, až v těžkých chvílích hledá to, co ho přesahuje.
Potřebujeme naději. Když jsem nemocný, potřebuji mít naději, že se uzdravím. Ale zároveň vím, že kdybych byl z této nemoci uzdraven, na nějakou nemoc zemřu. A bude i má poslední. A to je i naděje, kterou mi Kristus dává. Že smrtí můj život nekončí. Vstupuji do dalšího života.
Svatý Hostýn
 |
Rád pozoruji líhnutí kuřátek, jak se postupně klubou ze skořápky a rostou. Je to obraz, symbol našeho života. Tento svět je jako uvnitř skořápky, kde žiji, cítím se dobře. Kuřátko, když je malé, má příjemné prostředí, může se otáčet, pěkně si žít. Ale čím je starší, dorůstá a skořápka ho stále více omezuje, cítí se nepříjemně. Je to božská pedagogika, že člověk všemožné ztrácí, aby se mohl těsit na budoucí. Kuřátko, když ztratí skořápku, velmi rádo vstoupí do nového světa. Jeden by řekl: ‚Na co v tom vajíčku potřebovalo oči, křídla, nohy?‘ Ale Pánbůh věděl, proč mu vše dává. Aby to mláděti sloužilo ve světě poté, co skořápku opustí. Řekl bych, že talenty, které nám v určitý čas Bůh dává, a které rozvineme, si jednou své místo najdou. Nic se neztratí.
Tento svět Bůh stvořil v kráse i dobrotě. I kdybychom žili tisíc let, stále bychom měli co obdivovat. Na jaře, na podzim, v létě. Stvořil jej starostlivě proto, abychom si uvědomili, že za tou krásou někdo je. Když někdo pochybuje, zda nějaký Bůh existuje, ptám se: Když vykonáte nějaké dobro, je to náhoda? Ne. Člověk přemýšlí, co udělá, aby se k dobru dopracoval. Musí mít myšlenku. Kolikrát se lidé celý život věnují zkoumání toho, jak funguje určitý detail. Mají celý život co dělat, aby určitou souvislost odhalili. Dostanou za to Nobelovu cenu, ale popíší pouze to, co už je.
LN: Mnozí lidé v těžkých chvílích naději ztrácejí.
Nic na této zemi nedělá Bůh náhodou. I můj život, pokud jej beru důsledně, má smysl. Je to něco krásného, co mi bylo dáno. I kdybych byl neúspěšný, má smysl žít. Když udělám nějaký kiks, jsem pronásledován a je po kariéře, i tehdy má smysl žít. I kdybych ležel v posteli a byl pro společnost nepotřebný, protože ze mne nemá vůbec žádný užitek, má smysl žít. Protože Ježíš vším tím prošel a můj život se v určitých stadiích podobá jeho. V tomto smyslu má život nesmírnou cenu, ať jsem dole, nebo nahoře. Právě kvůli těm, kdo se cítí dole, Kristus přišel.
LN: Tvoří-li lidské tělo především voda, nakolik může člověka obrodit slovo pronášené při svěcení vodou?
Viděla jste film Paměť vody? Lidé dávali kapky vody na Petriho misky, následně je vysušili a každá kapka měla trochu jinou konstrukci. Když pouštěli hudbu, heavy metal nebo klasiku, struktura vody byla u obou odlišná. Říká se, že voda má paměť. Podobně je to se svěcenou vodou. Používají se určitá slova ve smyslu požehnání. Až v současnosti věda tuto souvislost odhaluje.
LN: Vracejí se za vámi lidé?
Někteří si u mne udělali třicetidenní duchovní cvičení, jiní přicházejí každý rok. Lidé se vracejí i kvůli zpovědi. Někomu vyhovuji, jinému možná ne. Jsem rád, když věci rozebereme, abych mohl poradit. Nerad spěchám.
LN: Přicházejí za vámi lidé s tím, že hledají smysl života, ale nenacházejí jej?
Někdy něco takového popisují, ale většinou chodí ke zpovědi věřící. Přicházejí však i hledající. Pamatuji si na jednoho pána, bylo mu asi 60 let, který zaklepal na zpovědnici a řekl: „Víte, zatoužil jsem po zpovědi, ale nevím ani, co to je.“ Nikdy předtím u zpovědi nebyl. Věděl pouze, že je pokřtěný. Zatoužil se vyzpovídat a dobrá vůle u něho byla. Přišel i jeden evangelík, který si chtěl popovídat. Kladl mi různé otázky a odcházel velmi spokojený.
LN: Uměl jste lidem vždy naslouchat?
Jsem introvert. Pro mne bylo velkou úlevou, když byl někdo výřečný a mohl jsem ho poslouchat. Moje vyjadřování mi dělalo problém. Když má ale člověk zájem, reaguji na jeho podněty. Jako introvert hodně hloubám a jdu do podstaty, ale slovy to nelze vždy vyjádřit. V tomto smyslu mě to nutí se posouvat a děkuji Pánovi, že už nejsem tak zablokovaný. Že můžu jít lidem naproti. Když na sobě člověk nepracuje, negativní v něm bouří a může to kulturní v něm pohltit.
LN: Chodíte ke zpovědi?
Ano, chodím. Všichni hřešíme. Každý si vybírá blízkého. Patří to k vnitřnímu úklidu.
LN: Setkáváte se s tím, že si mladí lidé v současném světě, kdy volí z mnoha variant, nevědí rady, kterým směrem se v životě vydat?
Občas to chtějí vyřešit v rámci duchovních cvičení, protože je tam čas zamyslet se nad svým životem, perspektivou. Sám to znám. Skončil jsem školu a měl problém sehnat místo. Po nemoci mi doktoři říkali, že mohu pracovat v nezaprášeném prostředí, kde je teplo a bezvětří, taková laboratorní činnost. Dal jsem si přihlášku do Bratislavy, ale neměli místo.
Kvůli klimatu nechtějí děti. Problém přece není v tom, že by člověk existoval, reaguje teolog Vácha |
Byl jsem v Trnavě na novéně (modlitba pronášená devět po sobě následujících dní – pozn. red.), kde je poslední poutní místo na Slovensku, a zastavil mě tam spolužák z vysoké školy. Byl o rok starší, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Řekl mi, že jestli mám problém se zaměstnáním, může mi pomoci, a dal mi adresu. Tak jsem se na něho obrátil. Přestože u nich v ústavu neměli místo, přimluvil se a nakonec mě vzali. Pamatuji si, jak mi i ve společenství Tovaryšstva Ježíšova říkali modli se, abys poznal, co máš dělat.
LN: Ubývá prostor pro naslouchání sobě i pro duchovno, protože je dnes materiálno tolik vyzvedávané?
Probíhá zápas o člověka. Vybrat si dnes z tolika možností je těžké. Nabídek je hodně a jsou značně rafinované. Proto říkám, že probíhá boj o člověka. O jeho pozornost. Máme mobily, počítače. Ale když se člověk uzavírá s tím, že má svůj svět v mobilu nebo počítači, pohltí ho to. Stává se závislým a ztrácí svobodu. Člověk má možnost něco dobrého udělat, ale to ho natolik pohltí, že o tuto možnost přijde. Ztratí ji, aniž si to uvědomí.
Když ho zavolám, překážím mu v tom, aby mohl hrát nějaké hry nebo si číst něco, co ho zajímá. Jsem mu náhle překážkou v závislosti a brání se. To je problém. Možná že i nemoc, kterou si nakonec vyvolá sám tím, že stále shrbeně sedí u počítače, mu pomůže, aby se odlepil. Možná až tehdy si uvědomí: Jak jsem ten čas trávil? Jako konzument. Ale vždyť mám být tvůrčí, kde je má tvořivost? Kdo je na počítači závislý, dělá jiné činnosti jako nutné zlo, tedy jako otrok, protože musí. Nikoli proto, že to sám chce.
LN: Zní to jako paradox naší relativně svobodné doby. Můžeme cestovat, kam chceme i pracovat, kde chceme...
Takovou svobodu máme, to ano, ale také další útoky na to, abychom ji ztratili. V tomto směru jsme za socialismu byli v mnohém uchráněni.
LN: Co konkrétně máte na mysli?
Například nebyla taková rozvodovost. Když se tehdy někdo rozváděl, zavolali si ho a zeptali se: „Co to děláš? Vždyť máš děti.“ V dnešní době, když se srdce rozbuší pro jiného nebo pro jinou, rozvedete se. Nevidí se v tom problém. Jeden týden bude dítě u jednoho rodiče, další u druhého. Ale je to problém. Jeden na druhého nadávají a poštvávají dítě proti sobě, místo aby se měli rádi. Co je to za výchovu? Vždyť je to zvrácené. A nevidí se v tom problém. Tváříme se, že se nic neděje. To je zneužitá svoboda. Problémy jsou, ale je třeba z nich neutíkat a řešit je, což bez obětí nepůjde.
LN: Co pro vás znamená svoboda?
Možnost konat dobré a tuto možnost využívat. Když je něco zlého a já se k tomu hlásím, zneužívám svobodu. Svoboda je i to, že jsem ochoten od Boha přijmout podněty a rozvíjet své talenty. Nic neberu jako náhodu, zkrátka mě i okolnostmi vyzývá, abych talenty dobře využil. A nedělám to proto, že musím, ale chci.
LN: Je to dnes ve společnosti problém?
Ano. Vezměme si třeba odpad, který po sobě zanecháváme. Měl bych se přece zajímat, co po mně zůstává. Je to jako s dítětem, které rodiče nenaučí uklízet – nenaučí ho odpovědnosti. Dávají mu najevo, že může dělat nepořádek a někdo to po něm uklidí. Jde i o jistou formu pýchy. Neumím věci dokončit a neustále potřebuji něčí servis. Dítě by mělo od začátku přispívat do chodu rodiny. Ale rodiče ho raději obdarují mobilem a počítačem, ať se zabývá něčím jiným. Je třeba se zamyslet, kam to vše spěje.
LN: Není to často i tím, že rodiče musejí hodně pracovat a nemají na rodinný život tolik času?
Proto je třeba se zeptat: Proč pracuji? Pro rodinu. Kdo je důležitější? Za socialismu musel pracovat každý a cítil se potřebný. Je pravda, že je někdy problémem společnosti a především státu, že se lidé cítí nepotřební, že o ně není zájem. Pro někoho je výhodné, že někteří pracují jako otroci od nevidím do nevidím a jiní nemají možnost něco dělat a mohou se cítit neužiteční.
Pokud člověk pracuje jako otrok, je dobré si říct, že sice hodně vydělá, ale co z toho má. Slyšel jsem od známého, který žil dlouho v Číně, že tam mladí rodiče pracují, protože jsou příliš mladí, aby vychovávali své děti. O ty se starají prarodiče, a proto Číňané žijí ve vícegeneračních domácnostech.
LN: Je důležité, aby se děti učily i od svých prarodičů. Takové zkušenosti jim nikdo jiný nepředá.
To je třeba. Když jsou to dobří prarodiče, chtějí své zkušenosti předat. Je ovšem otázkou, zda o to mladí lidé stojí. Říkají, že dnes je jiná doba, a ne všichni o to mají zájem. To je ta zablokovanost: „Já mám počítač, ty se v tom nevyznáš. Já o to staré nemám zájem, nech si to.“
LN: Vzdaluje se člověk od přírody, od přirozeného řádu?
Vzdalujeme se. Chemií, na polích pracují většinou stroje, většina lidí už nemá zájem chovat zvířata.
Aktivistka Thunbergová se ve Vatikánu sešla s papežem. Připojte se ke klimatické stávce, vyzvala ho |
LN: Co tím ztrácíme?
Žijeme mimo realitu a jsme více nemocní. Možná že na začátku si lidé mysleli, že když budou žít pohodlným životem, budou zdraví. Ušetří klouby, budou jíst a mít energii. Ale zjišťuje se, že jsme si pohodlným životem vytvořili nemoci – cukrovku, rakovinu, osteoporózu – protože lidé sedí a nenamáhají kostru. Jdeme tím proti sobě a zjišťujeme, že Bůh nás nestvořil pro pohodlný život, ale abychom svou konstrukcí náročnou práci zvládali.
LN: Vede pohodlný fyzický život i k duchovní pohodlnosti? Přicházejí nemoci nebo jiné těžkosti, aby ukázaly jinou cestu?
Člověk je nespokojený, protože nenachází souhru s něčím vyšším, například s přírodou. Když ji lidé nenacházejí, jsou rozbití. Kdo je rozbitý, dále rozbíjí. Nemůže dát něco, co sám nemá. Jak to vyjádřil svatý Augustin: lidské srdce je nespokojené, dokud nespočine v Bohu. Chytnu-li falešný tón, jdu s ním dál. A někomu to může trhat uši, v tom je problém.
Pokud na sobě lidé nepracují, objevují se problémy i mezi nimi a s tím další nemoci. Řekl bych, že pokud se nehlásíme k duchu, rychle se v nás probudí zvíře. Duch nám pomáhá stávat se lidskými – a to dá práci. Jinak o sobě začneme pochybovat. Člověk si přestane vážit svého života a skončí s ním jako s něčím nepotřebným. Přitom náš život, naše existence je vzácnost. Kvalitně prožitý život je moje přihláška k věčnému životu. Když nejsem přísný sám na sebe, je dobré mít někoho přísného vedle sebe, abych něčeho dosáhl.
LN: Převažuje dnes materiální svět nad duchovním?
Materiálno nás dost pohlcuje, ale měli bychom mít úctu i k němu. Obdivuji přírodu, proč bych ji neměl obdivovat? Vážím si jí. Mnozí lidé si řeknou: mám na to, koupil jsem si tohle a to, co s tím udělám, je moje věc. Je to však pýcha. Měl bych za tím vidět člověka, který věc vyrobil, dal jí formu. Proč bych se měl negativně zapisovat do hmoty tím, že s ní nešetrně zacházím? Pravděpodobně takový člověk nemá zkušenost, kolik lidské námahy za věcí stojí. Kdo je zlý k materiálnu, je zlý i k lidem.
LN: Jak spolu souvisí Bůh, příroda a člověk?
Velmi úzce. Pokud je od sebe odtrhneme, rychle skončíme jako zvířata. Řekl bych, že ta se k sobě chovají lépe než lidé.
LN: Co byste přál lidem v dnešní společnosti?
Aby našli Boha, který chce být s námi. Proto k nám přišel, když se stal člověkem. To jsou Vánoce. A trpěl, zemřel za nás, vstal z mrtvých, abychom v něm měli život současný i věčný. To jsou Velikonoce. Přeji všem, aby v něm nalezli těžiště. Jako artisté, když najdou těžiště předmětu a pak ho v jediném bodě mohou celý uchopit. Mohou s ním pohybovat a stabilitu mají v jediném bodě. I náš svět je v takovém pohybu, ale když je ukotven v těžišti, všechno má smysl, cíl, důvod a nic nám neuteče. Nerozumím tomu, proč lidé více nepřemýšlejí. Lidé i rozumem, uvažováním přijdou na to, že existuje něco, co je přesahuje. Každý v něco věří.
