Říká se, že Česko je národ pejskařů. Podle odhadů žije v desetimilionové zemi na dva a půl milionu psů. Tito původně praktičtí pomocníci a hlídači se v průběhu let stali domácími mazlíčky a rovnocennými členy rodin, ba co víc – jejich majitelé jim mnohdy dopřávají lepší péči než sami sobě.
Dnes v Lidových novinách začíná seriál „život se psem“. bude vycházet čtyři týdny |
Je však stále řada psů, jejichž životní náplní není jen poskytnout zábavu paničkám a páníčkům. S perfektním výcvikem zastávají vysoce zodpovědnou práci, na kterou lidé nestačí. A vykonávají ji věrně – i za cenu svého zdraví, či dokonce života: v armádě, u policie či celní správy.
„Kdysi jsem někde slyšel, že my lidé dáváme psům lásku, přátelství a péči, kterou můžeme postrádat. Psi nám na oplátku dávají ze svého života všechno. Proto je to bezpochyby ta nejvýhodnější smlouva, jakou kdy člověk uzavřel,“ říká Michal Kratochvíl, hlavní kynolog Armády České republiky.
Čelí raketám v Afghánistánu, dohlíželi na Obamu. Armádní psi stojí i sto tisíc, tvrdí jejich ‚šéf‘ |
Dobře ví, o čem mluví. Psi, kteří mu projdou pod rukama, jsou nasazováni během těch nejkritičtějších situací. V místech, kde jsou v ohrožení s každým dalším pohybem tlapky. Bojovali na misích v Afghánistánu a Iráku nebo dohlíželi na bývalého amerického prezidenta Baracka Obamu při jeho návštěvě Prahy v roce 2009. Česká škola služební kynologie si vybudovala takové jméno, že se ji jezdí učit zástupci z různých koutů světa. Athos, Adebayor a Karo jsou tři z řady psích hrdinů, kteří se svou statečností a oddaností o toto renomé výrazně zasloužili.
Athos, válečný veterán
Patrně nejznámější čtyřnohý hrdina pocházející z Česka se jmenuje Athos. Příběh armádního psa, který před sedmi lety málem nepřežil výbuch rakety na misi v Afghánistánu, zaujal i v zahraničí. Za jeho nebojácnost a službu spojeneckým silám ho posléze ocenili čeští politici i američtí vojáci.
Už téměř desetiletý německý ovčák, vycvičený na vyhledávání výbušnin, se v roce 2012 se svým psovodem Rostislavem Bartončíkem staral o zajištění bezpečnosti před bojovníky radikálního hnutí Tálibán ve válkou zmítané asijské zemi. Bylo kolem poledne zářijového dne, když základnu v afghánské provincii Lógar zasáhly dvě rakety. Jedna z nich trefila kotce, v nichž pobýval také Athos.
Exploze ho vážně zranila. Přeťala mu tepnu, rozdrtila několik kostí, porušila močovou trubici a zasadila do těla nespočet střepin. „Stačil se ještě odplazit několik metrů, všude bylo plno krve,“ popisoval před lety Athosův parťák Bartončík. Život jeho psovi zachránili američtí lékaři, kteří jej přímo na místě operovali. Přistupovali k němu, jako kdyby šlo o člověka, a dokonce mu poskytli transfuzi krve od nezraněného belgického ovčáka Joa.
‚Osiřeli‘ v Afghánistánu. Ovčáci po padlém vojákovi mají nové psovody, cvičí na zkoušky |
Po počátečním ošetření byl Athos transportován nejprve na americkou základnu do afghánského Bagrámu a poté do Rammsteinu v Německu, kde sídlí specializované veterinární pracoviště. Prodělal několik operací, ale přežil. A po rok a čtvrt trvající rekonvalescenci ve Vojenském veterinárním ústavu v Hlučíně se v lednu 2014 znovu zapojil do výcviku.
Z bojů v Afghánistánu si válečný veterán do konce života ponese trvalé následky. Na zádech postrádá přibližně patnáct centimetrů kosti, má společný vývod pro močení i stolici a ve stehně mu lékaři ponechali střepinu, aby mu neporušili šlachy a vazy. Rovněž potřebuje pravidelnou veterinární péči a musí ležet v suchu, neboť vlhko by mu mohlo působit komplikace. Nesmí být ani příliš zatěžován. Přesto denně nachodí a naběhá při venčení zhruba dva až tři kilometry.
„Jako každý správný pes tráví nejraději čas se svým psovodem. Dopoledne ho čeká kratší venčení, odpoledne delší procházka s hrou. Pokud je třeba, absolvují společně ošetření na veterinární ošetřovně,“ přibližuje Michal Kratochvíl, hlavní vojenský kynolog. „Stále je přirozeně hravý a je vášnivým aportérem. Pro svou oblíbenou hračku udělá téměř cokoli.“
Athose za jeho statečnost ještě v Afghánistánu ocenila americká armáda. Darovala mu pověstnou deku hrdinů, symbol amerického válečného hrdiny. Vyznamenání se po zranění dočkal i od tehdejšího českého ministra obrany Vlastimila Picka, jenž mu udělil kožený obojek s vlastním podpisem a plaketu s velkou buvolí kostí. Větší radost však patrně stejně měl z klobáskového věnce, jímž jej obdaroval liberecký hejtman.
Kvůli zdravotnímu stavu musel Athos odejít do předčasného důchodu, který tráví v armádním kynologickém centru v Chotyni poblíž německých a polských hranic. Málem však skončil v civilu, když na sklonku roku 2015 armáda přišla s překvapením. Svého hrdinu jako vysloužilého psa nabízela přes internet k prodeji za pět set korun. Po kritice veřejnosti však inzerát stáhla a Athos zůstal u vojska.
Adebayor, policejní bojovník
Neblahý zážitek z nasazení v zahraniční operaci si přivezl také policejní pes Adebayor. Belgický ovčák, který se podílel na dopadení řady nebezpečných pachatelů, před třemi lety bojoval o život poté, co jej v Severní Makedonii uštkl jedovatý had. Přežil díky pohotové pomoci české armády, jež pro něj vyslala vojenský speciál, a zásluhou špičkové práce jejích veterinářů.
Nyní osmiletý pes odcestoval na Balkán jako součást kontingentu českých policistů, kteří ve vnitrozemské balkánské zemi střežili hranice před běženci. Poslední dubnovou středu roku 2016 se svým psovodem Josefem Kubíčkem prohledávali terén kolem řeky Vardar nedaleko obce Davidovo. V tu chvíli se to stalo.
„Zničehonic začal polehávat. Byl apatický a přestal reagovat na moje povely. Pak si lehl pod auto, odkud jsem ho nemohl dostat. Úplně odpadl,“ vzpomíná na krušné chvíle šumperský policejní kynolog.
Nejprve jej napadlo, že je Ade, jak svého čtyřnohého přítele nazývá, dehydrovaný. Vzal ho proto k tamnímu veterináři, aby mu dal infuzi. S vidinou, že kapačka zabere, Kubíček zvíře posléze odvezl odpočívat na hotel. Za zhruba hodinu však pes nebyl schopný reagovat vůbec. Sem tam jen zvedl oči. Dokonce jej postihla dočasná slepota. Dvojice tak jela zpět do ordinace.
Na druhý pokus objevil zvěrolékař na vnitřní straně Adeho stehna, kde se mezitím udělal otok, stopu po hadím uštknutí, patrně od zmije. Po ruce však neměl nic jiného než univerzální sérum pro lidi. Tamní veterináři nedisponují potřebným vybavením, a navíc se starají převážně o hospodářská zvířata, ke psům příliš blízko nemají. A přidal se další problém: sérum by se mělo podat do hodiny od uštknutí, jenže ovčák ho dostal o dost později. Místo úlevy se mu ještě přitížilo a jeho tělo se léku bránilo.
Do vlasti se naštěstí tou dobou vracel armádní letoun převážející české vojáky na řecký ostrov Lesbos. Při zpáteční cestě krátce přistál ve Skopje a chlupatého pacienta i s psovodem přibral na palubu. „Velmi mě to potěšilo. Nedokážu si představit, že by měl v takovém stavu jet 1500 kilometrů autem. Pro psy je to náročné normálně, jedou tam dva dny, natož za této situace,“ říká kynolog Kubíček.
Z život ohrožující situace Adeho vysvobodili až v hlučínském Vojenském veterinárním ústavu, kam byl po přistání dopraven. Tamní pracovníci mu naordinovali intenzivní léčbu a za bezmála týden se jeho zdravotní stav značně zlepšil. V moravskoslezském městě nakonec strávil přibližně 14 dní a už po měsíci se opět hlásil do služby.
Šestitýdenní mise v Severní Makedonii se od té doby zúčastnil ještě dvakrát: na jaře v letech 2017 a 2018. A to přesto, že se u něj vyskytla rakovina prostaty, jež mohla souviset s předepsanými medikamenty, které užíval po uštknutí plazem. Musel proto podstoupit kastraci.
„Momentálně je na tom zdravotně dobře, nemá žádný problém,“ říká Josef Kubíček. „Letos na podzim ale půjde do služebního důchodu, už má na to věk,“ dodává psovod, který si poté zvíře nechá u sebe na dožití.
Na Adebayora v následujících měsících čeká několik posledních hlídek na demonstracích a sportovních stadionech, kde tráví pracovní čas nejčastěji. Pak už si bude dopřávat zasloužený odpočinek svým oblíbeným způsobem: na procházkách u vody a nejlépe s balonkem v tlamě.
Karo, nepřítel pašeráků
Ačkoliv měli oba namále, Athosův i Adebayorův dramatický příběh skončil dobře. Další psí hrdina, celnický pes Karo, takové štěstí neměl. Německý ovčák, který byl vycvičen na vyhledávání drog, se přes severní Čechy dostal až do jihoamerického Peru, kde se velmi brzy stal postrachem tamních pašeráků – a právě jeho veleúspěšné záchyty se mu staly osudnými.
Zemi omývanou vodami Tichého oceánu v roce 2012 sužoval nedostatek protidrogových psů. České ministerstvo zahraničí se proto v rámci utužování spolupráce celníků při narušování nelegálního obchodu s narkotiky rozhodlo, že jí jednoho čtyřnohého kolegu daruje. Volba padla na Kara, který se v praxi velmi osvědčil.
‚Všude to dělají po nás.‘ V Heřmanicích cvičí nejlepší vyhledávací psy na světě |
„Majitel, který nám ho tehdy prodával, říkal: Dostáváte talenta!“ ohlíží se Josef Dušánek, vedoucí Výcvikového centra služební kynologie v Heřmanicích na Liberecku, kde Karo absolvoval čtrnáctitýdenní dril. „Měl to dané od přírody. Bylo vidět, že je velice šikovný. Podmínky v Peru jsou ale přeci jen úplně jiné, takže jsme nebyli schopni odhadnout, jak se bude chovat tam.“
Zvíře, které si Peruánci v malé obci poblíž česko-polských hranic vyzvedli v prosinci 2012, však předčilo veškerá očekávání. Za necelé čtyři roky odhalil ovčák z Česka více než 300 kilogramů narkotik. Nasazován byl zejména na letišti v hlavní městě Limě a v přístavech, přičemž se specializoval na hledání kokainu, který se v andských státech Latinské Ameriky masivně vyrábí.
Jeho nejúspěšnější záchyt z února 2014 vážil úctyhodných 75 kilogramů. Šlo o kokain určený k přeplavení do Mexika, který byl zdatně zamaskován v paličkách česneku ukrytých v kontejneru. Dopadl také polského pašeráka, jenž měl přes čtvrt metráku narkotik napuštěných v oblečení svého kufru, a odhalil polykače, u něhož vycítil kokain na rukou.
Postupem času jej celníci zkoušeli i v jiných situacích. Osvědčil se rovněž v obtížných klimatických podmínkách na peruánsko-bolivijské hranici blízko jezera Titicaca ve výškách přesahujících čtyři kilometry nad mořem.
„Český původ nezapře. Zatímco při práci v tropickém vedru Amazonie málem zkolaboval, v horách s čerstvě napadaným sněhem byl ve svém živlu,“ vyprávěl LN před lety s úsměvem velitel jednotky peruánských psovodů Enrique Zamora.
Karo se v třicetimilionové republice vypracoval v psí celebritu. Dokonce byl považován za místního nejznámějšího Čecha. Peruánskému podsvětí však zdařile hatil plány – a časem mu vadil až příliš. V roce 2016 náhle uhynul. Ačkoliv veterinář zanesl do pitevního protokolu jako příčinu smrti bakteriální infekci, skutečnost byla taková, že se o něj kvůli úspěšnosti a popularitě „postarala“ protistrana.
Karo se nicméně zasloužil o to, že o služby heřmanického kynologického střediska je nyní nebývalý zájem na celém světě. Rusko, Mongolsko či Izrael, nadále i Peru, tam všude působí celní psi se zkušenostmi z frýdlantského výběžku.
Příběhy tří psích hrdinů si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 10. května.
V magazínu dále najdete:
- Rozhovor s kynologem Ludvíkem Pincem o československých vlčácích, pitbulech i fracouzských buldočcích.
- Rozhovor s fotografkou Bárou Prášilovou o tom, jaké to je vytvářet snové fotky, které vypadají jako namalované.
