Lidovky.cz

Peklo Protektorát

Slovensko se trhá. Ulice v roce 38 ovládla Hlinkova garda s hesly ‚Čecha do mecha a mech do Dunaja!‘


Fotogalerie 2

Jozef Tiso byl u Hitlera v Berlíně o den dříve než Emil Hácha. | foto: VHÚ, Reprofoto

Premium Seriál
PRAHA - Správce oddělení pohraniční finanční stráže Kurov na polských hranicích Vojtěch Charvát musel po Mnichovu stále častěji řešit národnostní třenice svých mužů. Mladí slovenští finančníci se již mezi sebou zásadně zdravili luďáckým pozdravem „Na stráž!“, zatímco Češi je provokovali zvoláním „Na sráč!“. Jedni si chodili veliteli stěžovat na druhé, a když Slováci začali zpívat „Kto za pravdu horí“, Češi odpověděli zpěvem „Ta naše písnička česká...“.

První dva díly seriálu najdete zde:

Naštěstí v Kurově zůstalo jen u slovních půtek a popichování, ale jinde to bylo horší. Již 1. listopadu 1938 zastřelil slovenský voják dragounského pluku 11 svého českého velitele poručíka Tomáše Melichara jen proto, že trval na řádném výkonu vojenské služby. To totiž vyvolávalo nespokojenost mezi částí slovenského mužstva, které bylo po Mnichovu stále častěji ochotno naslouchat luďákům z Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSLS) v čele s římskokatolickým knězem ThDr. Jozefem Tisem.

Autor:
jak probíhaly předválečné změny na Slovensku
jak pražská vláda zachraňovala nezachranitelné hromadným zatýkáním radikálů

S HLAVOU VZTYČENOU: Hlinkovci mu hlavu nezamotali

Rodák z obce Likavka u Ružomberku Anton Bukový (* 24. 9. 1916) měl sice jen tři měšťanky a živil se před vojnou jako „podúředník“, ale vůči národnostní, náboženské i sociální demagogii luďáků a jejich gardistů zůstal zcela imunní. Naopak, již 4. července 1939 během vojny v Sabinově se zbraní v ruce uprchl s pěti dalšími vojáky do Polska, kde v Krakově vstoupil do československého legionu. Po porážce Polska se ocitl nejprve v sovětské internaci, aby se konečně v únoru 1942 jako člen dnes již legendární „oranské skupiny“ stal v Buzuluku pod číslem 56/m

jedním z prvních vojáků 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, se kterým jako velitel telefonního roje bojoval v březnu 1943 u Sokolova.

Po bojích u Kyjeva prošel speciálním výcvikem pro boj v týlu nepřítele. Jako parašutista se potom v noci 26. června 1944 u Detvanské Huty vrátil v hodnosti rotmistra v rámci operace MARGITA po 1818 dnech do vlasti. Z pověření generála Heliodora Píky navázal spojení s budoucím velitelem Slovenského národního povstání pplk. Golianem a v operačním nasazení, kdy odeslal prostřednictvím své radiostanice desítky důležitých depeší, vydržel i po porážce povstání až do února 1945! Po válce zůstal v armádě a svůj pestrý život plný zákrut a dramat dožil v Praze ve věku 98 let 29. dubna 2015.

Rodák z obce Likavka u Ružomberku Anton Bukový.

Tato strana již den po abdikaci prezidenta Beneše 6. října 1938 iniciovala v Žilině ultimativní vyhlášení autonomie, kterou pražská vláda a parlament stvrdily ústavním zákonem (sice bez ústavní většiny) č. 299/1938 Sb. o autonomii Slovenskej krajiny z 22. listopadu 1938, kterým tak vzniklo pomlčkové Česko-Slovensko. Slovenské emancipační snahy i volání po autonomii byly sice legitimní, ale zkalené tím, kdo a jak jinak oprávněné slovenské požadavky předkládal, v jaké době a v čí režii.

Marný „Homolův puč“

Hned 7. října 1938 si HSLS v Bratislavě zlegalizovala od léta formovanou Hlinkovu gardu – napodobeninu italských fašistických „černých košil“ s agresivitou nacistických SA z roku 1933, která se o tři týdny později stala jedinou brannou organizací na slovenském území.

Již 12. října 1938 se ministr spravedlnosti, sociální péče a zdravotnictví slovenské autonomní vlády Ferdinand Ďurčanský setkal v Berlíně s Hermannem Göringem a nadhodil mu možnost úplné slovenské samostatnosti. Při dalším setkání v Berlíně v únoru 1939 žádal Ďurčanský od Německa hospodářskou pomoc Slovensku a tu již Göring přislíbil pouze pod podmínkou rozbití Česko-Slovenska. Obdobný duch mělo jednání slovenského premiéra Jozefa Tisa s říšským ministrem Arthurem Seyss-Inquartem 7. března 1939 v Bratislavě.

HSLS se již v prosinci 1938 stala prakticky neomezeným vládcem Slovenska a jakýkoliv pokus o harmonizaci česko-slovenských vztahů byl nyní zcela marný. Republika byla již značně nefunkční a připomínala spíš rozklíženou konfederaci. Poměr mezi autonomisty a separatisty se stále více zvětšoval ve prospěch druhé skupiny. Emoce a Hlinkova garda s hesly „Čecha do mecha a mech do Dunaja!“ ovládly ulici.

Společnému státu Čechů a Slováků došel dech, ale pražská vláda, která dlouho se znepokojením sledovala situaci, se rozhodla zachránit nezachranitelné. V noci z 9. na 10. března 1939 vyhlásila na Slovensku výjimečný stav, sesadila autonomní vládu a s vydatnou podporou armády bylo zatčeno asi 250 radikálů z HSLS. Předsedou nové vlády byl nakonec jmenován Karol Sidor, sice velitel Hlinkovy gardy, ale umírněný představitel slovenského klerikálního nacionalismu.

„Slovensko samostatným státem“ hlásal titulek Večerní Prahy ze 14. března 1939.

Zásah armády proti Tisovým luďákům je dodnes nepřesnou zkratkou označován jako „Homolův puč“ podle českého velitele VII. sboru v Banské Bystrici generála Bedřicha Homoly, jelikož se jeho jméno objevilo na plakátech o vyhlášení výjimečného stavu a protože realizoval pokyny pražské vlády na největším prostoru Slovenska.

Samotná akce se však již minula účinkem a v podstatě jen urychlila rozpad Česko-Slovenska. Sesazený předseda autonomní vlády Tiso odešel na pár dní na svou faru v Bánovcích nad Bebravou, zatímco Ďurčanský se zatčení vyhnul útěkem do Vídně, kde luďákům dali nacisté k dispozici rozhlasový vysílač, který vydatně eskaloval napětí na Slovensku.

Vídeňský rozhlas hlásí konec

V úterý 13. března 1939 byl Jozef Tiso pozván do Berlína k Hitlerovi, kde byl uvítán s poctami jako hlava státu. Hitler mu nabídl „ochranu“ Slovenska za předpokladu, že se okamžitě odtrhne od Česko-Slovenska. V opačném případě operoval hrozbou maďarského útoku, která však ve skutečnosti nebyla myšlena vážně, ale na dosud umírněného Tisa jistě zapůsobila.

Druhý den se Tiso dostavil na 3. schůzi zasedání Snemu Slovenskej krajiny, aby informoval o své berlínské misi. Nejdříve však podala demisi autonomní Sidorova vláda a jednání se vzápětí změnilo v 1. schůzi Slovenského snemu, na němž byl vyhlášen samostatný Slovenský štát, který poslanci ve 12.07 stvrdili povstáním a zpěvem písně Hej, Slováci, která se stala oficiální hymnou nového státu. Několik tisíc Čechů a jejich rodin teď čekal hořký návrat domů stejně jako české vojáky ve slovenských posádkách. Zanedlouho dojde i na represe vůči Židům.

Německým nacistům již nyní k likvidaci zbytku republiky chyběl jen krůček. A vídeňská rozhlasová stanice? Ta vyhlášení slovenské nezávislosti oznámila dřív než Bratislava a Praha.

ŽIVOT PŘED PROTEKTORÁTEM: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY Armáda bez šance

Loni v září se v souvislosti s kulatým výročím mnichovského diktátu opět rozhořela vášnivá diskuse o tom, jaké měla československá armáda šance v boji s nacistickým Německem.

Optimisté připomínali, že během mobilizace dosáhla stavu 1 128 000 mužů, pesimisté namítali, že její obrana závisela na principu kolektivní odpovědnosti, která se tehdy totálně zhroutila.

Buď jak buď, v březnu 1939, necelých šest měsíců po Mnichovu, se nyní již česko-slovenská armáda nalézala ve zcela jiné situaci. Tvořilo ji pouhých 70 000 mužů jednoho vycvičeného ročníku (ten druhý, který oblékl uniformy 1. října 1936, byl 28. února 1939 propuštěn do civilu) a vojáky navíc často zmítaly vášnivé česko-slovenské spory, živené luďáckými demagogy.

Nacistické Německo svým nátlakem na vrcholné politiky „druhé republiky“ dosáhlo i zásahů do personálních poměrů v armádě. Nejdříve musel z funkce v lednu 1939 odstoupit přednosta zpravodajské služby, která měla již předtím oficiálně zakázáno působit proti říši, plk. gšt. František Hájek a na počátku března 1939 skončil ve funkci náčelníka Hlavního štábu československé armády se stejným pozadím i armádní generál Ludvík Krejčí.

Zajištění hranic se Slovenskem

Po vyhlášení slovenské nezávislosti 14. března 1939 se situace ještě více zkomplikovala a Hlavní štáb československé armády začal týž den řešit zajištění hranic se Slovenskem.

Brněnské zemské vojenské velitelství dostalo proto telegram, aby velitel III. sboru generál Sergěj Ingr vytvořil sestavu vojenských asistenčních jednotek na podporu četnictva a pohraniční finanční stráže na moravsko-slovenské hranici.

Jádrem jedné vojenské skupiny měl být pěší pluk 27 v Uherském Hradišti, druhou tvořily roty pěšího pluku 40 ve Valašském Meziříčí, zatímco ve Vyškově a Brně se měla vytvořit záloha v podobě motorizovaného praporu pěchoty, dvou rot tanků a čety obrněných aut.Přímou ostrahu hranic začala obratem formovat i ministerstva vnitra a financí. To druhé začalo stavět pohraniční prapor.

Všechno bylo jinak...

Běh událostí byl ale mnohem rychlejší, jak dokazuje vzpomínka Františka Klicmana:„Sloužil jsem na hranicích v Orlických horách. Ještě 14. března jsem odjel do Prahy, kde z nás bylo utvořeno několik oddílů finanční stráže. Byla nám doplněna výstroj a výzbroj, jmenováni velitelé a kolem půlnoci jsme odjížděli z Prahy na Brno. Asi v devět hodin ráno 15. března 1939 nás však na předměstí Brna obklíčil prapor německé armády. Uvěznili nás na Špilberku, kde nás nechali den a noc ve sněhové vánici pod širým nebem. Já to odnesl těžkým zápalem plic a pohrudnice...“

Při pomnichovských jednáních s vládou „druhé republiky“ projevilo Německo zájem o československé těžké dělostřelectvo, které bylo dosud neúspěšně nabízeno k odprodeji „spojencům“.

zpět na článek

© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.