LN: Jak se máte?
Teď už docela dobře. Nicméně rány po čelním střetu s mizerným politikařením, lidskou záští a podlou mstivostí se jenom tak nevstřebají. Postupně si ale zvykám na nedobrovolně získanou svobodu.
Moje výpověď z Národní galerie je neplatná, podepsal ji neoprávněný člověk, tvrdí exředitel Fajt |
LN: A daří se vám to?
Ale ano. V létě jsem byl hodně na chalupě a dokončoval nejrůznější resty, které se mi kvůli zaneprázdnění v galerii nahromadily. Dokončil jsem svoji knížku, která letos vyjde u německého nakladatelství Deutscher Kunstverlag a pojednává o Norimberku coby významném evropském uměleckém centru ve 14. století, tedy dávno před Albrechtem Dürerem, s nímž bývá kulturní rozmach tohoto říšského města spojován. Byla to obrovská práce a těším se na to, až ji budu moci představit německé i české veřejnosti. Začal jsem pracovat na dvou výstavních projektech: první, zaměřený na současné umění, bude zahájen na podzim v Drážďanech, druhý o rok později v Bruselu a jeho tématem je mecenát dvou příslušníků rodiny Medicejských, kteří na počátku 16. století usedli na papežský stolec.
  |
LN: Čili jste zpátky na univerzitě?
Vrátil jsem se do vědecko-výzkumného institutu zaměřeného na historii a kulturu středovýchodní Evropy, který od roku 2017 náleží do společenství zvaného Leibnitz-Gemeinschaft, jakési první ligy německých vědeckých pracovišť. Připravujeme vznik pražské pobočky, která měla původně být při Národní galerii. Našli jsme velikou podporu a skvělého partnera v Akademii věd České republiky. A budu zase učit na univerzitě v Berlíně.
LN: V poslední době jste se zase dostal do středu zájmu médií. A to sice v souvislosti s deskovým obrazem Zvěstování Panně Marii z dílny Mistra vyšebrodského oltáře. V době vašeho ředitelování v Národní galerii jej nabídl ke koupi podnikatel, který jej zakoupil za zlomek dnes požadované ceny. Vynořily se spekulace, že jste byli předem domluveni. Jak jste se o obraze dozvěděl?
Nový majitel se na mě obrátil s dotazem, zda by Národní galerie nemohla pomoci s identifikací díla. Z fotky se nedalo nic určit, proto jsme se dohodli, že obraz přiveze do galerie. K prvnímu ohledání díla jsem si přivolal galerijního šéfrestaurátora Adama Pokorného, skvělého odborníka na staré mistry. Podle fotek bych nikdy neřekl, že to je středověké, neboť na obraze je scéna Zvěstování Panně Marii až na detaily prakticky shodná s obrazem, který je součástí slavného vyšebrodského cyklu, vystaveného jako dlouhodobá zápůjčka v klášteře sv. Anežky České. Samozřejmě dějiny umění vědí, že ve středověku nebyla originalita vnímána stejně jako dneska – tehdy se běžně a beztrestně kopírovalo a napodobovalo. V malířských dílnách existovaly vzorníky, z nichž malíři po generace čerpali inspirace. Nezachoval se však žádný doklad této umělecké praxe v médiu středověké deskové malby (s výjimkou kopií uctívaných obrazů, což je ale odlišný příběh), teprve od 15. století s rozšířením grafických technik bude situace vypadat jinak.
Zaorálek zrušil Staňkovo výběrové řízení na šéfa Národní galerie. Bylo nedostatečné, uvedl |
LN: Byl jste překvapen, když se vám obraz dostal do ruky?
Setkání s originálem nás ale přesvědčilo, že půjde nejspíš o středověkou práci. Otázkou bylo, jak je obraz starý. Každopádně šlo o senzační objev. Pokud by se totiž potvrdilo, že obraz pochází z poloviny 14. století, byl by to evropský unikát – jediný dochovaný doklad přebírání velkoformátových figurálních kompozic z poloviny 14. století. Majiteli jsme tudíž navrhli, aby dílo bylo v galerii podrobeno zkoumání. Technologicko-restaurátorská analýza byla náročná a galerijní specialisté nakonec došli k závěru, že obraz pochází z poloviny 14. století a jeho autor působil v malířské dílně, kterou spojujeme s anonymním autorem zvaným Mistr vyšebrodského cyklu. Okamžitě mě napadaly nejrůznější otázky. Kdo se inspiroval známým malířským cyklem objednaným Petrem z Rožmberka u malíře, jehož pražská dílna dodávala i na královský dvůr Karla IV.? Nechal si neznámý objednavatel vytvořit pouze variantu jediného výjevu, nebo si objednal celý cyklus, z něhož by se dochoval pouze tento obraz?
LN: Dá se tedy zjistit, kdo byl objednavatel?
Na obraze jsou někdy použity lacinější pigmenty, občas je místo zlacení stříbro, což by svědčilo pro někoho, kdo nebyl ochoten vydat tolik peněz jako movitý Petr z Rožmberka. Každopádně dobře znal klášterní kostel ve Vyšším Brodě, kde slavný malířský cyklus zdobil chórovou přepážku. Nevíme ani, pro jaký účel byla malba objednána. Byla součástí výzdoby nějakého farního kostela, nebo privátní kaple jakési palácové rezidence? Profesor Jan Royt ve svém posudku pro jednání nákupní komise Národní galerie navrhl jako objednavatele některého ze synů Petra z Rožmberka. To je možné, ale pouze v rovině hypotéz.
LN: Konzultovali jste to také v zahraničí?
Ano. Například některé pigmentové analýzy se objednávaly ve Švýcarsku. A svůj názor k obrazu vyjádřil v obsáhlém posudku i nestor německého dějepisu středověkého umění a restaurátor profesor Ingo Sandner. I další zahraniční odborníci na staré umění se shodují v tom, že požadovaná cena není nereálná, a pokud by obraz nebyl ve fragmentárním stavu, byla by mnohonásobně vyšší.
LN: Jak je pro kunsthistorika bez technické analýzy těžké určit pravost středověkého umění?
Základním předpokladem je znalost originálu. Podle fotky bych totiž nikdy neřekl, že tento obraz může být středověký. Podobně k tomu přistupovala i galerijní Sbírka starého umění. Podle jejího ředitele Mariuse Winzelera se dva dny před aukcí sice o obraze dozvěděli, což je ale příliš krátká doba na to, aby se spolehlivě ověřila jeho pravost. Bez technologicko-restaurátorského průzkumu nic nezjistíte. Nemluvě o možnosti zúčastnit se v šibeničním termínu dvou dnů zahraniční aukce. Administrativně složitá je účast na aukci v Česku, natož v zahraničí. K tomu potřebujete povolení se zastropenou maximální cenou od ministerstva financí, což by si vyžádalo jistě několik týdnů. Vedení sbírky tedy účast na aukci ve Frankfurtu nad Mohanem vyhodnotilo jako nereálnou záležitost.
Jiří Fajt, historik umění.
LN: Vy jste pana Fuxu předtím znal, nebo ne?
Pana Fuxu musí znát každý, kdo někdy stál před potřebou celorepublikových reklamních kampaní, což kulturní instituce přirozeně řeší. Pan Fuxa patří také mezi sběratele výtvarného umění, zejména Alfonse Muchy a Jiřího Reynka, a organizátory výstavních projektů. Známe se tedy podobně, jako ho znali moji předchůdci a budou s ním spolupracovat i moji následovníci.
LN: Obraz se nevydražil za tři miliony korun, my nevíme, za kolik ho získal pan Fuxa, a Národní galerie by měla za něj zaplatit 65 milionů. Z posudku historika umění Klípy vyplývá, že adekvátní cena je údajně asi 12 milionů, ale jak oponuje jiný odborník, Petr Kováč, to jsou sumy, za které se obchoduje česká moderna (Filla, Zrzavý). Je tedy normální, aby byl v ceně při přeprodeji tak obrovský rozdíl? A kdo první sdělil tuto sumu, vy, nebo pan Fuxa?
Požadovanou cenu určil a písemně stvrdil pan Fuxa, a nikoliv já, jak mi spekulativně podsouvá moje opozice. Poté, co bylo jasné, že jde o mimořádné dílo, projevila Národní galerie zájem na jeho získání. Tak by na mém místě jednal každý, komu jde o kulturní dědictví našich předků. Koupit obraz bylo v zájmu státu i proto, že vyšebrodský cyklus, tj. inspirační zdroj obrazu Zvěstování, státu nepatří, je totiž majetkem řádu cisterciáků ve Vyšším Brodě. Od Mistra vyšebrodského cyklu dnes Národní galerie nevlastní žádné dílo, neboť další z nich, Madona z Veveří, bylo také vráceno církvi. Proto považuji za smysluplné, aby galerie o zisk tohoto obrazu usilovala. A nejsem jediný. Tuto snahu jednomyslně podpořila nákupní komise Národní galerie, složená z předních odborníků. Během veřejného kolokvia se letos v dubnu pro koupi obrazu za daných podmínek vyslovili i profesoři Jan Royt, Jiří Kuthan nebo Ivo Hlobil. Proti tomu pak působí ministerstvem zadaný posudek doktora Jana Klípy jako křečovitý pokus vyhovět účelové objednávce po sražení ceny. Tu ale určují majitelé a umělecký trh. Kompletní dokumentace z jednání nákupní komise, včetně cenové nabídky majitele, technologicko-restaurátorské analýzy a znaleckých posudků, pak generální ředitel odešle na ministerstvo kultury, které jako jediné může uvolnit příslušné finanční prostředky.
Podnikatel Fuxa koupil od Lendla sbírku 116 Muchových plakátů |
LN: Co vy soudíte o sumě, kterou požaduje pan Fuxa, je přemrštěná, nebo není?
Mediální zájem vyvolala skutečnost, že se obraz na frankfurtské aukci neprodal za částku v přepočtu asi tři miliony korun, za neznámou částku ho koupil současný majitel, který se přes počáteční neochotu přece jenom rozhodl obraz nabídnout státu za 65 milionů korun. Samozřejmě, 3 versus 65 je mediálně vděčný příběh. A závist je v Česku mocná čarodějka. K podobným cenovým skokům ale na uměleckém trhu běžně dochází. A málokdo si uvědomí, že se mezitím něco podstatného odehrálo, že se potvrdila autenticita díla, že se objasnilo jeho autorství.
Od svých hlasitých kritiků jsem v poslední době slyšel, že každá aukční síň přece k prodávaným dílům dodává ověření autenticity a že tomu tak bylo i v tomto případě. Nebylo. Jediným dokumentem byla zastaralá chemicko-technologická analýza z 10. prosince 1976, která uvádí evidentní nepřesnosti týkající se stavu dochování – podle ní má být třeba obraz ve „velmi dobrém stavu bez přemaleb“ a povšechně konstatuje, že „malířská technika, pojidla a pigmenty odpovídají 14. století“. To je příliš málo informací k tomu, aby mohl být obraz považován za spolehlivě určený a sběratelé za něj platili horentní sumy.
LN: Proto tedy byla částka, za kterou se to původně dražilo, tak nízká?
Ano. Nikdo si při aukci nemohl být jistý, co se vlastně prodává.
LN: A není divné, že ta aukční síň ve Frankfurtu sama neměla zájem zjistit si, co nabízí? Vždyť by mohla vydělat.
Aukční síň je lokálního významu a specializuje se na umělecké řemeslo a nábytek, jinak by si musela o obraze nechat zjistit podstatně více informací. Možnost by k tomu měla, vždyť doslova za rohem má na malbu specializované muzeum Städel.
LN: To si ale teď musí rvát vlasy z hlavy, ne?
To nevím. Na podobných transakcích a cenových kotrmelcích přece stojí umělecký trh. Podle jejich četnosti se dokonce měří komerční úspěšnost jeho protagonistů. Někdo koupí umělecké dílo a zariskuje, pak na tom pracuje, třeba i dlouhé roky, a podaří se mu dílo autorsky zpřesnit, nově identifikovat a rázem může být jeho hodnota mnohonásobně vyšší než v okamžiku jeho získání. S tím se v uměleckém provozu pravidelně setkáváme. Známý je třeba osud obrazu Krista Spasitele snad od Leonarda, jehož cena během několika let vystoupala z počátečních desítek až na konečných 450 milionů dolarů. Nedávno se také uskutečnil prodej mramorové busty papeže Pavla V. na Slovensku, která se nejdříve neúspěšně dražila a jako dílo inspirované Berninim se poté prodala za 40 tisíc eur. Nový majitel ji vyvezl do zahraničí, kde ji prozkoumali a přišli na to, že nejde o kopii, ale o autentické dílo slovutného sochaře barokního Říma. No a dnes papežská busta zdobí prosluněné výstavní sály Gettyho muzea v Los Angeles, které ji získalo za 30 milionů dolarů. A nikoho ani ve snu nenapadlo podezřívat ředitele tamního muzea z pletich s prodávajícím.
