Zatímco autora telegramu, končícího ministra zahraničních věcí Františka Chvalkovského, čekala trafika v podobě ryze formální funkce vyslance protektorátu v Berlíně (kde zemře 25. února 1945 po útoku spojeneckého stíhače), česko-slovenští diplomaté řešili dilema, zda tento pokyn vyslyšet, či nikoliv.
Bylo logické, že tam, kde vládli spojenci hitlerovského Německa (Budapešť, Řím…), nezbylo než poslechnout a ambasády předat. Jinde již záleželo na odvaze a morálce samotných diplomatů. Bohužel nejeden z nich poslechl a někde i servilně a rychle svůj úřad Němcům předal…
K 15. březnu 1939 mělo pomnichovské Česko-Slovensko 74 zastupitelských úřadů – 35 vyslanectví, 38 konzulátů (15 generálních konzulátů, 22 konzulátů, jednu misi) a jednu tiskovou kancelář v Ženevě. Nacistům bylo předáno celkem 52 zastupitelských úřadů.
Někde k tomu došlo překotně rychle (Bern), jinde dokonce i přes odmítavý postoj místní vlády (Mexico)! Někde se to schválně vleklo, jako například v Tokiu, kde vyslanec František Havlíček brzdil předání úřadu tak dlouho, dokud se mu nepodařilo převést část majetku ambasády do Londýna. Naši diplomaté v japonské metropoli si přitom záměrně vybrali dovolenou, takže nemohli být povoláni zpět. Ze 74 přednostů česko-slovenských zastupitelských úřadů se 38 dalo do služeb zahraničního odboje.
S HLAVOU VZTYČENOU: Diplomat se srdcem legionářeSyn slovenského buditele a spisovatele Svetozára Hurbana Vajanského Vladimír Ladislav Hurban (* 4. 4. 1883, Turčianský Sv. Martin) byl rovněž talentovaný a všestranný muž – literát, překladatel děl norského spisovatele B. Björnsona, novinář, učitel maďarského jazyka ve Varšavě u ruského generálního štábu. Po vypuknutí světové války se přihlásil jako dobrovolník do ruské armády, ale v prosinci 1917 byl již v řadách československých legií, odkud byl v říjnu 1918 v hodnosti plukovníka vyslán do USA jako vojenský atašé, kde se stal i vojenským poradcem T. G. Masaryka a podílel se na repatriaci legionářů z Vladivostoku do vlasti. V roce 1923 se stal úředníkem ministerstva zahraničních věcí a již v únoru 1924 byl pověřen vedením vyslanectví v Egyptě. Od června 1930 působil přes šest let ve funkci vyslance ve Švédsku i s akreditací v Norsku a na Litvě. Na počátku roku 1937 zahájil novou misi jako vyslanec (od června 1943 jako velvyslanec) v USA. V březnu 1939 odmítl předat úřad Němcům a dal se plně k dispozici aktivitám Edvarda Beneše. Po skončení války byl kvůli vážné nemoci počátkem července 1946 přeložen na ministerstvo zahraničí do Prahy, ale již záhy byl nucen odejít ze zdravotních důvodů do výslužby. Zemřel v Praze 26. října 1949 ve věku 66 let.  Vladimír Ladislav Hurban byl talentovaný a všestranný muž – literát, překladatel děl norského spisovatele B. Björnsona, novinář, učitel maďarského jazyka ve Varšavě u ruského generálního štábu. |
Nacistům nakonec nebylo předáno celkem 22 zastupitelských úřadů (šest vyslanectví a 15 konzulátů a jedna tisková kancelář). Někde vyslanci na protest proti Mnichovu (Londýn – Jan Masaryk) či okupaci českých zemí (Varšava – Juraj Slávik, Moskva – Zdeněk Fierlinger) na své funkce rezignovali, ale nakonec se do svých úřadů vrátili.
V těch dnech sehráli stěžejní roli tři slovenští diplomaté – Juraj Slávik, Štefan Osuský a Vladimír Ladislav Hurban. Ti jednoznačně odmítli uznat platnost okupace Čech a Moravy a právě na jejich postojích československý exil založil teorii právní kontinuity existence Československa. Zatímco Hurban zásadním způsobem podpořil v USA zatím ještě „soukromníka“ Edvarda Beneše, Štefan Osuský v Paříži začal využívat své bohaté společenské a politické kontakty ke změně francouzské politiky ve prospěch československého odboje.
Pozitivní zmínku si však zaslouží i diplomaté zdánlivě na „konci světa“ (Káhira, Santiago de Chile), protože i oni svou aktivitou pomáhali proti protektorátní realitě v okupované vlasti vytvářet paralelní existenci exilového československého státu, který měl záhy i svou armádu.
Velice významnou roli pro rychlou konstituci odboje proti nacistickému Německu sehráli v březnu 1939 také vojenští přidělenci na vybraných zastupitelských úřadech, kteří rovněž odmítli německým orgánům předat své úřady a zůstali aktivní a hlavně ve spojení se zpravodajskou skupinou plk. gšt. Františka Moravce v Londýně.
Šlo především o Varšavu, Paříž a Londýn, kde tehdy působili plk. gšt. Prokop Kumpošt, plk. gšt. Václav Kalina a pplk. gšt. Josef Kalla.
Tam, kde byli vojenští diplomaté (de facto zpravodajští důstojníci) z různých důvodů donuceni ukončit svou misi, snažili se přesunout své valutové zpravodajské fondy ve prospěch Moravcovy londýnské skupiny.
Tyto sumy pro zahraniční odboj nebyly v té době nijak malé, protože byly v zahraničí podstatně navyšovány již před Mnichovem právě pro případ zahraničních aktivit v době války.
PEKLO PROTEKTORÁT10. díl seriálu LN Předchozí díly seriálu Peklo protektorát čtete zde. |
Například major Karel Sedláček ve Švýcarsku vyzvedl ihned hotovost 200 000 švýcarských franků a spořitelní knížku se sumou 180 000 švýcarských franků a dopravil je k Moravcovi do Londýna.
Zachránil i vysílací stanici, která sehrála významnou roli později v letech války, kdy Sedláček opět působil ve Švýcarsku jako Charles Simpson…
Plukovník František Hájek v nizozemském Haagu vyzvedl pro změnu 109 000 guldenů a před svým odjezdem do Londýna ze zpravodajského fondu svého úřadu převedl do jedné z anglických bank 20 000 britských liber, což byla v té době opravdu velká suma. Poté Hájek sám do Londýna odjel.
Dodejme, že přidělenec československé armády v Paříži plukovník Kalina, kterému paradoxně právě 15. března 1939 – v den okupace – končila akreditace, disponoval fondem ve výši téměř 1,7 milionu francouzských franků. Tyto finanční prostředky nyní stále sloužily Československu, nikoli nově vzniklému protektorátu.
V dalším období se důstojníci jako Kumpošt, Kalina a Kalla (či později Heliodor Píka v Moskvě) významně podíleli na podchycování vojenských dobrovolníků z řad krajanů i uprchlíků z protektorátu, využití svých dosavadních kontaktů v zahraničí a podpoře zpravodajských kontaktů s okupovanou vlastí. Bez jejich vkladu si nelze československý zahraniční odboj opravdu představit.
Budoucí exilový prezident Edvard Beneš i exilový ministr národní obrany generál Sergěj Ingr či zpravodajec plukovník František Moravec by svou zahraniční odbojovou akci těžko začínali právě bez účinné pomoci civilních a vojenských diplomatů na „odbojných ambasádách“.
ŽIVOT ZA PROTEKTORÁTU: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY: Edvard Beneš se vrací na scénuPo mnichovském diktátu na podzim roku 1938 se frustrace většiny zdrceného národa obrátila proti odstupujícímu prezidentovi Benešovi. Druhá republika vedla svou politiku s hesly „odbenešení“. Zkušený politik a znalec Evropy Edvard Beneš však dobře věděl, kam se vývoj bude ubírat, a měl svůj plán, i když se mu doma malověrní smáli, že jeho plánem byl „aeroplán“, kterým odletěl 22. října 1938 do exilu. Okupace zbytku českých zemí jej zastihla na americkém středozápadě v Chicagu, kde na tamní univerzitě přednášel sociologii. Již 16. března 1939, den po vpádu německých okupantů do českých zemí, zaslal protestní telegramy proti zřízení protektorátu představitelům USA, Velké Británie, Francie, SSSR a generálnímu sekretáři Společnosti národů. Poukazoval v nich na Mnichovskou dohodu, uzavřenou prý „v zájmu evropského míru“, po níž nacistické Německo i Francie s Velkou Británií dávaly tehdy slib integrity a bezpečnosti zmrzačeného československého státu. V Chicagu zahájila již 18. března činnost Kancelář Edvarda Beneše, jejíž možnosti na americkém kontinentu byly posíleny trvajícím fungováním československé ambasády ve Washingtonu, kterou vyslanec Hurban (viz. S hlavou vztyčenou) odmítl vydat Němcům a dal ji Benešovi plně k dispozici. Stejně se zachovaly také konzuláty v jiných městech USA. „Ujměte se vedení“ Následujícího dne Beneš za pomoci chicagské univerzity pronesl rozhlasový projev, přenášený i na evropský kontinent, kde mimo jiné prorokoval: „Po dvacet let jsem pracoval pro mír, pro skutečný mír. Avšak dnes není míru v Evropě. Co se považuje za mírový stav, je pouze strašná iluze, jež jednoho dne přinutí k obětem všechny národy světa, poněvadž již vlastně je válka. Ano, v Evropě je dnes válka.“ O dva dny později Národní rada československých krajanů v USA vyzvala bývalého prezidenta, aby se „ujal vedení zápasu za obnovu československé nezávislosti“. Dne 26. dubna 1939 plukovník František Moravec oznámil Benešovi v dopise, že je svými muži připraven ke spolupráci. Nastal čas návratu do Evropy, kam Beneš s manželkou Hanou odplul 12. července 1939. Již 27. července jeden z největších britských politiků Winston Churchill uspořádal na jeho počest za účasti čtyř desítek britských osobností slavnostní oběd. Tento tvrdý muž, který v premiérském křesle Spojeného království brzy vystřídá „mnichovanského“ Nevilla Chamberlaina, ocenil Benešovy dvacetileté zásluhy o mír a slušnou politiku v Evropě a s těžko zadržovanými slzami prohlásil: „Nevím, jak se nyní věci vyvinou, a nemohu říci, že Velká Británie půjde nyní do války za Československo. Vím jen, že mír, který teprve bude dělán, nebude dělán bez Československa...“  V říjnu 1938 jej vojáci zatracovali, ale za války se stali oporou Edvarda Beneše |
