Poslech vysílání londýnského rozhlasu v českém jazyce (a později po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 i poslech Moskvy) byl v protektorátu velice rozšířený, přestože Adolf Hitler zakázal lidem ladit zahraniční rozhlas v Říši i v protektorátu pod přísnými tresty, včetně trestu smrti, již 30. srpna 1939.
Že nacisté tento zákaz mysleli tehdy vážně, dokazuje fakt, že v letech protektorátu bylo několik desítek Čechů opravdu za poslech zahraničního rozhlasu popraveno a řada dalších skončila v koncentračních táborech.
Nacisté původně zamýšleli zabavit všem Čechům rozhlasové přijímače, ale nakonec vše řešili 10. března 1943 nařízením, kterým byla zcela zamezena možnost krátkovlnného příjmu.
Všichni obyvatelé protektorátu byli povinni ve stanovených lhůtách odevzdat své přijímače k odstranění části pro krátkovlnný příjem „úředně stanoveným odborným personálem“. Za nesplnění tohoto nařízení hrozily opět vysoké tresty – za neodstranění krátkých vln minimálně pět let káznice, za znovunamontování minimálně 10 let káznice. Případná hrozba trestu smrti za poslech a šíření zpráv samozřejmě trvala...
Všechny evidované rozhlasové přijímače byly navíc zapečetěny. Přístroje umožňující pouze a jenom krátkovlnný příjem měly být odevzdány úplně. Celkem bylo v celém protektorátu odevzdáno nebo upraveno více než milion rozhlasových přijímačů. Čeští kutilové si však ihned věděli rady. Vyřešili to jednoduchou pomůckou, která dostala lidový název churchilka na počest britského premiéra Winstona Churchilla i kvůli faktu, že lidé tehdy tajně poslouchali především české vysílání BBC z Londýna.
Slovy elektrotechnika šlo v případě churchilky o „cívku, která se vsunula mezi anténní a uzemňovací zdířku radiopřijímače a tím vznikl pasivní obvod, který umožňoval příjem v zakázaných pásmech“.
S HLAVOU VZTYČENOU: 1950 dní na útěku před gestapemBrigádní generál František Slunečko (* 2. 10. 1886 Mladá Vožice) byl nucen kvůli své činnosti v Obraně národa na Moravě odejít do ilegality již 2. prosince 1939. Prožil tak až do výbuchu povstání v Praze celkem 1950 dní na útěku před gestapem. Ilegalitu trávil převážně v okolí Mnichova Hradiště a ve skalách Českého ráje a jeho krycí jméno Alex dalo název posledním zbytkům Obrany národa především v severovýchodních Čechách a v Praze, kam byl tajně odvezen 30. dubna 1945, aby se ujal vedení vojenského odboje v celých Čechách. Bývalý srbský dobrovolník a ruský legionář byl ve spojení s Londýnem i se sovětskými parašutisty, ale během Pražského povstání byl vývojem událostí a především pod tlakem komunistů v čele s Josefem Smrkovským odstaven na druhou kolej. Po válce byl ještě povýšen na divizního generála, ale již v roce 1946 odešel vzhledem k věku do výslužby. Po únoru 1948 ovšem generál neunikl represím ze strany komunistického režimu, čelil různým provokacím, obviněním a vyšetřováním. Po propuštění z vyšetřovací vazby byl v roce 1950 degradován na vojína v záloze a o rok později na několik let i nuceně vystěhován z Prahy. Tam nakonec zemřel po dlouhé a těžké nemoci 10. prosince 1963. Rehabilitován byl až v roce 1991.  Brigádní generál František Slunečko. |
Ještě lepší prý bylo připojit ji k žhavicí lampě oscilátoru, ale k tomu bylo nutné otevřít zadní stěnu přijímače, kde bývala umístěna plomba.
Zprávy ze zahraničních stanic, bez ohledu na obrovské riziko udání, někde lidé poslouchali dokonce hromadně. Jinde byly tyto zprávy šířeny písemně či ústně mezi těmi, kdo neměli odvahu či možnost zahraniční rozhlas poslouchat. Touto formou pak ale vznikala i „šeptanda“, kdy konkrétní zprávy někteří fantastové upravovali, nebo si je dokonce zcela vymýšleli s tajuplným odkazem na „zaručené zprávy“.
Tak dala šeptanda vzniknout „zaručeným“ fantastickým zprávám o tom, že říšský protektor žije ve velkém strachu a opatřil si dvojníka nebo že 600 německých letadel bombardovalo Moskvu a všech 600 bylo sestřeleno. Tyto fámy najdeme i v hlášeních Sicherheitsdienstu. Další vývoj světové války tyto „zprávy“, kde přání bylo otcem myšlenky, úspěšně překonal.
Do každodennosti protektorátu patřil i běžný fakt, že se chodilo do zaměstnání. Avšak ani to v té době nebylo vždy zcela normální. Týkalo se to například i existence tehdejších odborů. Většina odborových organizací ve světě má „hájit zájmy pracujících a bránit nárůstu nezaměstnanosti“.
Dvě protektorátní odborové ústředny – Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ) a Ústředí veřejných zaměstnanců (ÚVN) měly jako kolaborantské organizace, úzce spolupracující s okupanty, poněkud jiných charakter. Jejich prvořadým úkolem byla kontrola zaměstnanců v jejich co nejlépe motivovanému a organizovanému zapojení do výroby ve prospěch válečného nasazení Německa.
NOÚZ měla v roce 1944 564 395 členů, zatímco ÚVN dosáhlo koncem roku 1942 počtu 307 650 členů. Cílem těchto „odborů“ byla výchova českých zaměstnanců v duchu „nového evropského pořádku“. V okupačních metodách „cukru a biče“ se u dělníků snažily obě odborové ústředny, celkem štědře dotované protektorátní vládou, používat v mezích možností „cukr“. Dělníci měli být odpolitizováni a upláceni v době všeobecného nedostatku potravin levnými obědy.
PEKLO PROTEKTORÁT13. díl seriálu LN Předchozí díly seriálu Peklo protektorát čtete zde. |
Při průměrném měsíčním příjmu dělníka v průmyslovém závodě 430 korun byl teplý oběd v režii NOÚZ za dvě až čtyři koruny za situace, kdy na černém trhu jedno vejce stálo 10 korun a kilo masa až 300 korun! Uplácelo se i lístky na sport a kulturu, případně i pobytem v rekreačních zařízeních. Jen v roce 1942 bylo uspořádáno 689 estrádních představení pro 350 000 osob. NOÚZ také rozdala ve stejném roce 200 000 volných vstupenek na sportovní akce.
Něco však bylo za „něco“. V době prvního stanného práva po příchodu Heydricha do Prahy v roce 1941 byly organizovány závodní apely a na těchto srazech se propagovalo udržení klidu a podpora pracovní kázně. Podle německé organizace Kraft durch Freude se také organizoval útvar Radost a práce, jehož náplní byl volný čas pracujících v duchu nacistické a kolaborantské ideologie.
Pro 7000 osob byla organizována rekreační péče, zejména pro dělníky zbrojařských podniků. Nakonec „pracovní úsilí“ českých dělníků v posledních zbrojovkách Říše v ČKD či ve Škodovce na jaře 1945 ukončily spojenecké bombardéry.
ŽIVOT ZA PROTEKTORÁTU: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY: Svoboda mladých v době nesvobodyOstravský kytarista Gustav Vicherek se ocitl v koncentračním táboře jen proto, že na pódiu zazpíval Armstrongův scatový chorus na Super Tiger Rag . Podle rozsudku se tím dopustil „prznění árijské kultury“. Kalvárii těch, kdo v letech protektorátu milovali jazz, jejž nacisté považovali za „zvrhlé západní umění“, výstižně například zachytil ve svém díle spisovatel Josef Škvorecký. Hodně to připomíná některé problémy milovníků rock’n’rollu a beatu s komunistickým režimem v pozdějších letech. I tehdy se občas povedlo soudruhy obalamutit a uskutečnit některé větší nezávislé akce. V protektorátu se to dařilo v Praze tehdejšímu řediteli Lucerny Františku Spurnému. Pro kontroly se však někde musely například vymýšlet falešné názvy skladeb a tvrdit třeba, že jde o kvapík či rychlý foxtrot apod. Ve velkých městech působili dokonce i na veřejnosti výstředně oblečení mladíci a jejich dívky s přezdívkou potápky a bedly. Vzpoura této swingové mládeže proti protektorátnímu dusnu, kdy se mládenci při tanci „potápěli“ a dívky nosily klobouky `a la bedla, vedla k vlastní subkultuře s výraznými účesy, oblečením i vlastním bohatým slangem. Masová obliba trampingu Pro mladého Čecha v minulosti nabízel jednu z největších svobod v nesvobodě (ať již šlo o režim nacistický, či později komunistický) tramping. Zatímco v protektorátu si uchoval v řadě regionů dlouho takřka masový charakter, v odtrženém pohraničí byly pro české trampy podmínky velice svízelné. V první etapě henleinovci vypalovali chaty českých trampů, později si jich všímalo i gestapo. Tehdy také prodělávala velký rozkvět trampská píseň, ale nešlo jen o pouhý útěk před realitou. Trampská legenda Bob Hurikán (Josef Peterka) například založil odbojovou organizaci Trampská partyzánská zimní brigáda a sám se vinou konfidenta v závěru války stal vězněm benešovského gestapa. Odboj vs. kuratorium Právě účast mládeže v domácím odboji patřila k nejriskantnějším, ale také nejúctyhodnějším volbám životního stylu protektorátní mládeže. Bylo to v protipólu s aktivní kolaborací s okupanty menší části mladých, například v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, které založil v roce 1942 tehdy největší renegát českého národa Emanuel Moravec. Mladí skauti, sokolové, evangelíci i mladí dělníci a levicoví intelektuálové (kteří si bohužel nechali tehdy zamotat hlavu opojnými ideály marxismu) svou účastí v odboji napsali ty nejkrásnější příběhy z let okupace. Často za cenu svých životů... MJ  V Praze mohla Inka Zemánková s Lišáky občas zpívat swing, na maloměstě však někteří nacisté či agilní kolaboranti dokázali mladým muzikantům udělat z života peklo… |
