Třetí říše ‚zatím’ vítězí. Pohled na politickou mapu Evropy nedával moc důvodů k radosti
Výstavu „Sovětský ráj“ navštívila vedle povinně nahnaných škol také protektorátní vláda i prezident Emil Hácha.
| foto: VHÚ
Premium
Seriál
Praha -
Pohled na mapu v létě 1941 nebyl pro Čechy příliš radostný. Prakticky celou Evropu měl až na neutrální Švýcarsko, Švédsko a hrdou ostrovní Velkou Británii ve své vojenské, či alespoň politické moci Adolf Hitler, jehož vojska nyní pronikala jako nůž máslem i na území jeho nedávného spojence – Stalinova Sovětského svazu. Československý zahraniční odboj tak přišel o příliv dobrovolníků z okupované vlasti.
Navíc domácí odboj, kdykoliv měl problémy s radiotelegrafickým spojením s Londýnem, se musel spoléhat jen na složité, zdlouhavé a často jen příležitostné kurýrní spojení přes Švýcarsko a Turecko.
Autor:
Jindřich Marek, Autor je historikem VHÚ
O emigraci Josefa a Jaroslava Kopeckých.
O tom, kterak se německý ministr odmítl učit česky.Komunistické Československo bylo po roce 1948 zadrátované, aby lidé nemohli odejít do demokratické části Evropy. Protektorát po porážce Francie v červnu 1940 a Jugoslávie v dubnu 1941 žádné dráty nepotřeboval, protože nebylo kam utíkat…
Jako v zašpuntované lahvi
Jedni z posledních, kterým se tehdy podařilo uniknout z protektorátu dokonce až na Střední východ k jednotce podplukovníka Karla Klapálka, byli dva bratři z obce Světí u Hradce Králové. Dvacetiletý číšník Josef a jeho o čtyři roky starší bratr typograf Jaroslav Kopecký překročili tajně 1. června 1941 protektorátní hranice u Břeclavi do Rakouska, odkud se vydali na dlouhou dobrodružnou cestu přes čerstvě okupovanou Jugoslávii a Bulharsko do Turecka, kde byli u Adrianopolisu Turky zadrženi.
Po šesti dnech ve vězení však byli na základě britské intervence propuštěni a vlakem odjeli přes celé Turecko až na syrské hranice, kde na pohraniční stanici Mejdan Akbes k svému nezměrnému překvapení narazili na československou vlajku a pod ní na pohraniční hlídku československé jednotky, u které již zůstali.
Plakát z doby, kdy čeští kolaboranti byli přesvědčeni, že vsadili na správnou kartu…
Do září 1939 odešlo tajně do Polska během pěti měsíců do čs. zahraniční armády 3872 mužů. Poté již vedla až do porážky Francie v červnu 1940 jen riskantní cesta přes klerofašistické Slovensko a horthyovské Maďarsko do tolerantní Jugoslávie, odkud bylo do Francie vypraveno dalších 2058 dobrovolníků. Nyní se z protektorátu dostali ven po stezkách dobrodružství (například z okupované Francie přes Pyreneje do frankistického Španělska, kde je občas z internačních táborů zachránili Britové) jen odvážní jedinci, jako byli již zmínění bratři Kopečtí.
Kolaboranti v (marné) naději
Řetěz německých vítězství spolu s masivní německou propagandou byl v letech 1939–1942 posilou i omluvou pro členy různých kolaborantských organizací. Připomeňme si alespoň některé z nich.
Patrně nejznámější jsou „vlajkaři“ z Českého národně socialistického tábora – Vlajka, na který odboj reagoval heslem „Každý národ má svou špínu, Češi mají vlajkařinu“. Tento spolek s deníkem Vlajka a týdeníkem Árijská fronta dosáhl v roce 1940 počtu 13 500 členů, ale jejich radikalismus proti protektorátním orgánům i výtržnosti a bitky s protektorátními policisty (včetně kriminality) nakonec nacisty vedly dokonce k internování vedení vlajkařů.
PEKLO PROTEKTORÁT15. DÍL SERIÁLU LN Předchozí díly seriálu Peklo protektorát čtete zde.
|
Okupantům více vyhovovaly organizace jako Český svaz pro spolupráci s Němci, později založené Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Česká liga proti bolševismu i obskurní spolky, jako byly Český svaz válečníků a Národopisná Morava.
„Válečnický“ spolek se 7772 členy formálně sdružoval sentimentální veterány rakousko-uherské armády, a jeho vedení dokonce usilovalo, byť marně, o vytvoření českých jednotek pro východní frontu. Nebezpečnější byl ale druhý spolek, který se pokoušel aktivně oddělovat od českého národa a hledal pro to v krojích pochopení u nacistů (zpočátku v březnu 1939 se dokonce snažil připojit moravské Slovácko k Tisovu Slovensku).
Přece se nebude učit česky
Horlivé členy těchto a jim podobných organizací nacisté raději využívali jako konfidenty, protože jejich germanizační plány počítaly spíše s Čechy, kteří našli v rodokmenu „německou babičku“ a přihlásili se rovnou k německé národnosti (zvláště vítané to bylo u příslušníků policie, protektorátní správy apod.).
Úřad říšského protektora totiž již záhy prosadil zásadu, že Němec s trvalým bydlištěm v Čechách a na Moravě má nejen práva občana protektorátu, ale současně i práva říšského občana. Tak vznikla možnost, aby byl protektorátní systém postupně germanizován. Česká města mohla mít nyní dosazené německé starosty placené z českých peněz. Ve funkcích bylo i několik německých okresních hejtmanů a nakonec byl i v protektorátní vládě ministrem Walter Bertsch, kvůli němuž probíhala zasedání této vlády od 19. ledna 1942 dokonce v němčině. Walter se přece nebude učit česky…
Je logické, že v té době nezaháleli ani mistři nacistické propagandy. Velkou propagační akcí okupantů v Praze se v době jejich úspěchů na východní frontě stala v únoru 1942 otevřená výstava Sovětský ráj o zákulisí Stalinova režimu, které se zúčastnilo na 300 000 zvědavců i povinně nahnaných návštěvníků.
O rok později však již přišla katastrofální porážka u Stalingradu a nad Velkoněmeckou říší i jejím protektorátem se začaly stahovat černé mraky. Čechy však ještě čekala dlouhá řada měsíců s červenými plakáty o popravách a život v zatemnění...
ŽIVOT ZA PROTEKTORÁTU: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY - Po francouzské prohře zbývá britská nadějeBez ohledu na zklamání z mnichovské zrady se zájem československého odboje upnul opět především na Francii, která však zatím měla uplatnění pro československé vojáky jen v řadách cizinecké legie. Začali v Paříži... Posun nastal však již 2. srpna 1939, kdy v Paříži zahájila pod vedením generála Sergěje Ingra činnost tzv. Československá vojenská kancelář. Po vyhlášení války Německu francouzská vláda podepsala 2. října 1939 konečně i smlouvu o obnovení československé armády ve Francii. Ta se za složitých materiálních podmínek (zastaralá výzbroj, nevyhovující ubytovací podmínky, staré uniformy atd.) formovala na jihu Francie v okolí města Agde z uprchlíků z protektorátu, bývalých interbrigadistů internovaných ve Francii, z dobrovolníků žijících v zahraničí a také z mobilizovaných Čechů a Slováků žijících ve Francii. To umožnilo formovat a cvičit postupně celou pěší divizi, ale v květnu 1940 po německém vpádu do Francie se muselo improvizovat, a tak na frontu v době rychlého rozkladu země mohla být pod velením generála Jaroslava Čiháka vyslána alespoň „divizní pěchota“ (1. a 2. čs. pěší pluk), která se od 14. června 1940 v síle asi 5100 mužů zúčastnila ústupových bojů na řekách Marně a Loiře, které však skončily již 22. června podpisem francouzské kapitulace. Francouzská anabáze československých jednotek sice neskončila příliš slavně, nicméně i v atmosféře zmatku a beznaděje a velice nízké francouzské ochoty bojovat si oba československé pluky vedly poměrně dobře a českoslovenští vojáci prokázali mnohem vyšší morálku než většina francouzských jednotek. ... pak se přesunuli na ostrovy Při tehdejší existenci německo-sovětského paktu Ribbentrop–Molotov zbyl v tuto chvíli československému odboji již jen Churchillův Albion… Tam bylo nyní evakuováno vedle letců, kteří při obraně Francie sestřelili jistě 129 německých letounů a další pravděpodobně, i 3815 příslušníků pozemního vojska (převážně uprchlíků z protektorátu), které Britové, odhodlaní bít se dále s Němci sami, uvítali velice srdečně. Začalo nové formování československých jednotek, které narušila jen vzpoura asi 500 mužů ovlivněných komunistickými demagogy, kteří odmítali „imperialistickou válku“. Nevěděli si totiž stále rady s probíhající spoluprací Berlína s Moskvou. Exilová vláda 28. října 1940 naopak za boje ve Francii vyznamenala 132 vojáků Československým válečným křížem 1939 a 109 vojáků obdrželo medaili Za chrabrost. Mezi vyznamenanými se objevují i jména Jan Kubiš a Josef Gabčík. Jejich hrdinským činem zakončíme tento týden i náš seriál.  Českoslovenští vojáci pochodují v Agde 7. 3. 1940 v den narozenin T. G. M. |
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
