„Každý bachař byl na té chodbě neomezený Stalin, který si tam dělal, co chtěl. Jestli máte, nebo nemáte přežít, záleželo na jeho okamžitý náladě. Sem tam někoho zastřelili při ‚pokusu o útěk‘, když člověka poslali dělat těsně u oplocení a nějaký pitomec na špačkárně po vás střelil.“ Syrové svědectví dvaadevadesátiletého Radovana Procházky připomíná roky strávené v komunistickém vězení v Leopoldově. Za mřížemi se ocitl v roce 1951 kvůli účasti ve skupině, která vynášela informace na Západ. Dohromady si odseděl třináct let.
Proti šedi předrevolučních ulic. Normalizace přinesla divoké nápady komunistických kádrů |
Ani ve vězení a v lágru ho ale komunisté nezlomili. Jako kulisák v Národním divadle se o čtyři desetiletí později zapojil znovu. A sice do listopadových událostí roku 1989. „Ve foyer Nové scény se kolem rekvizitáře Radovana Procházky schází několik divadelních buřičů. Energicky rozdává úkoly. Je sobota 18. listopadu. Právě vznikl stávkový výbor Národního divadla a Radovan se stal jeho prvním přirozeným šéfem,“ vzpomínal na revoluční období jeden z jeho kolegů Ondřej Noska.
Procházkův barvitý osud zachycuje panel Boj o klíčky na piazzettě Národního divadla. Jeho nesmazatelná stopa se otiskla i do budování nových zpravodajských služeb mladičké demokracie.
Silný antikomunista
Jako syn velitele Hradní stráže prvního československého prezidenta T. G. Masaryka byl Procházka předurčen k vojenské kariéře. Ještě jako malý kluk se společně s bratrem vydával na kole do pohraničí, kde se schylovalo ke střetu s nacistickým Německem.
„Zaznamenali jsme vše, co jsme viděli, jak se chová obyvatelstvo, jaké tam přicházejí německé jednotky. Bratr pak podával zpravodajskému důstojníkovi hlášení,“ řekl později v projektu Paměť národa. Do zpravodajské činnosti se zapojil v jedenácti letech a setrval v ní i během okupace Československa. Ačkoli po válce plánoval, že se vydá na dráhu lesního inženýra, skončil v armádě. Napomohl tomu i tragický skon jeho otce v roce 1946 po střetu s ruským nákladním autem. Nikdy nebyl zcela objasněn.
Svoboda vede lid na barikády. Jak vidí sametovou revoluci ilustrátorské duo Tomski&Polanski? |
Po studiu vojenské akademie byl v roce 1948 přidělen jako poručík k posádce do Brna.
Po komunistickém puči v únoru 1948 však neunikl pozornosti represivního aparátu. Nepřerušil totiž kontakt se západními spojenci. Totalitní justice ho původně odsoudila k trestu smrti, což následně „zmírnila“ na patnáct let odnětí svobody. Brány věznice opustil až v roce 1964. A jeho první kroky a myšlenky? „Zastavil jsem se na místě, kde býval Stalin, a tam jsem Praze a Hradčanům slíbil, že to takhle stejně nenechám, že s tím se musí ještě něco udělat.“
Volání uniformy
Pevný charakter se u Procházky projevil mimo jiné tehdy, když byl vězněn v lágru Vojna u Příbrami, určeném pro práci v uranových dolech. Ocitl se v centru takzvané nudlové aféry. Šlo o protest vězňů v roce 1954 proti stále se zhoršující stravě.
„Situace se vyhrotila tak, že na nás poslali vojenskou posádku, která přijela s tankama. Doplatil jsem na to, že jsem odmítal ustoupit, takže i když jsem zpočátku stál na konci, ve finále jsem zůstal stát v první řadě,“ vypověděl Procházka po letech.
Jeden před 30 lety zvonil klíči, druhý je komunista. Duo nesmiřitelných teď spolu vede obec |
Za rozvracení socialistické republiky byl jako organizátor protestů odsouzen na dalších patnáct let komunistického žaláře. „Zúčastnil se demonstrační akce na táboře a rovněž zpíval provokační národní hymnu s ostatními potrestanými,“ zněl rozsudek Nejvyššího soudu z roku 1955. Pikantní na tom byla skutečnost, že se nudlová aféra odehrála 4. července, tedy v den oslav nezávislosti USA. Až o půl století později se dočkal díku i zpoza Atlantiku. V roce 1994 byl oceněn nejvyšším vojenským vyznamenáním pro cizince. Od prezidenta USA obdržel Řád Záslužné legie (Legion of Merit). Stejné ocenění získali v novodobé historii už jen tři další čeští vojáci. Jedním z nich byl i bývalý předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel.
Po sametové revoluci pak Procházka prošel vedoucími funkcemi ve všech českých tajných službách, které vlastně spoluzakládal. Byl prvním ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI). „V té době jsem také pro naši rozvědku vymyslel krycí název ÚZSI a tam jsem působil až do ledna roku 1993,“ vzpomínal generál Procházka. O službě vlasti a skrytých operacích toho ale nikdy moc nenamluvil.
Zeman na pád komunismu zavzpomíná 16. listopadu v Bratislavě. Společně s Čaputovou |
„O zpravodajských záležitostech se informace nepodávají, protože ze zpravodajství se nikdy neodchází,“ vysvětlil Procházka. „Tuto zásadu jsem dokonale pochopil u Britů. Ti mě vedli jako svého člověka, protože jsem prostřednictvím otce působil v jejich prospěch. Proto jsem po roce 1989 s překvapením zjistil, že u nich mám pořád renomé ještě z války,“ uvedl.
Pozoruhodně popsal i návrat do Vojenského zpravodajství, kam ho armáda po vzniku samostatného Česka přetáhla. „To si dneska nikdo neuvědomuje, tam byl příslušný počet zpravodajských důstojníků Varšavské smlouvy a jeden Procházka jako velitel. Nemohl jsem ani vyhodit ruský sekretářky, který neuměly pořádně česky, protože to nedovoloval zákoník práce,“ vylíčil situaci. Musel je proto prý umluvit, aby službu opustily sami.
„Byl to úžasný šéf i člověk. Velmi charismatický a na svůj věk i velmi vášnivý. Hájil pravdu, kterou uznával. Nemusel jste s ním ve všem souhlasit, ale vždycky jste si ho musel vážit,“ popsal LN Procházku jeho nástupce a pozdější velvyslanec v Afghánistánu generál Petr Pelz.
Podle Pelze byla spolupráce s Procházkou jednoduše zážitek. „Byl skutečně na svůj věk neobyčejně silný. Říkal, že není divu, protože si od svého věku vždy odečte vězení a je hned o třináct let mladší,“ dodal Pelz.
V roce 1997 Procházka od prezidenta Václava Havla obdržel Řád bílého lva.
