Protančete se k lepší paměti. Po roce tanečních hodin se mozek seniorů změnil, říká neuroložka
David Svoboda a Veronika Lálová. Finálový večer taneční soutěže StarDance.
| foto: Česká televize
Premium
PRAHA -
Přední česká neuroložka Irena Rektorová z brněnského institutu CEITEC o účincích tance na lidský mozek a o tom, v čem je tanec lepší než monotónní pohyb jako například běh.
Desátý ročník televizní taneční soutěže StarDance spěje ke svému závěru. Nejsledovanější sobotní pořad letošního podzimu k obrazovkám lákal diváky několika generací. A nejen to: mnozí Češi a Češky se začali zapisovat do kurzů tance a opakovat si taneční kroky. Pokud jim zájem vydrží, nejspíš získají víc než ladné pohyby do rytmu hudby. Ukazuje to výzkum vedený profesorkou Irenou Rektorovou, která působí v Brně na Neurologické klinice LF MU a Fakultní nemocnice u svaté Anny a Středoevropském technologickém institutu Masarykovy univerzity (CEITEC MU).
Autor:
Ludmila Hamplová
Právě její tým zkoumal, jak pravidelné taneční hodiny ovlivní mozkové funkce seniorů. Výzkum přinesl dobré zprávy pro všechny. Nezáleží na tom, jestli dokonale ovládáte předepsané pohyby a správně vnímáte rytmus, hlavní je radost z pohybu, kterému se věnujete pravidelně. Svému mozku prospíváte i tak.
Zasáhla vás soutěž StarDance?
Musím říct, že se sem tam podívám, ale většinou nemám dost času, a tak ji pravidelně nesleduji. Určitě je to ale fajn pořad.
Soutěž se během let stala fenoménem, který vyvolal větší zájem o taneční kurzy ze strany mnoha generací. Je to pro vás coby neuroložku dobrá zpráva?
Zcela jistě. Pokud soutěž měla takový dopad, že lidé začali více tancovat a pravidelně navštěvovat taneční kurzy, je to velmi dobré. Na základě řady studií víme, že tanec působí pozitivně jak na momentální náladu, tak na celkovou fyzickou zdatnost, strukturu mozku i kognitivní funkce, tedy například paměť, pozornost a schopnost koncentrace nebo rychlost zpracování informací. Aby na nás tanec působil takto příznivě, musíme se mu věnovat pravidelně. Jít jednou za rok na bál nestačí. Pozitivně na náš mozek však nepůsobí jen tanec. Kdokoliv se pravidelně hýbe, ať už třeba běhá, jezdí na kole, chodí na procházky, tím trénuje nejen své tělo, ale posiluje i svůj mozek a kognitivní funkce.
Pro svá tvrzení o pozitivním vlivu tance na lidský mozek máte konkrétní vědecké důkazy. Co přesně jste spolu se svým týmem zkoumala?
Už bylo jednoznačně prokázané, že celoživotní fyzická aktivita zvyšující fyzickou zdatnost zlepšuje také kognitivní funkce a je do určité míry prevencí Alzheimerovy choroby a dalších typů demence. Naším cílem bylo zjistit, zda to, že se senioři začnou pravidelně věnovat fyzické aktivitě, skutečně zlepší jejich kognitivní výkon a dojde ke změnám v jejich mozku. Na základě předchozích studií jsme předpokládali, že zde bude pozitivní vliv také na fyzickou zdatnost, což hodnotili naši kolegové a kolegyně z Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity. Zaměřili jsme se na zdravé seniory starší 60 let a mezi ně zařadili i pacienty s mírnou kognitivní poruchou, tedy jedince, kteří sami o sobě říkali, že se zejména jejich paměť zhoršuje. Subjektivně cítili zhoršení oproti minulosti i ve srovnání se svými vrstevníky. Přítomnost mírné kognitivní poruchy jsme u nich ověřili ještě pomocí neuropsychologického vyšetření. Vytvořili jsme smíšené skupiny, kde byli jak zdraví senioři, tak ti, kteří už měli mírnou kognitivní poruchu. Ti tvořili zhruba čtvrtinu účastníků naší studie. Během čtyř let jsme tak zkoumali 120 seniorů, kteří podstoupili neuropsychologické vyšetření a také detailní vyšetření mozku pomocí magnetické rezonance, a to před vstupem do studie a pak po půl roce. Rovněž bylo provedeno vyšetření jejich tělesné zdatnosti. Polovina z nich se na základě náhodného rozdělení třikrát týdně vždy po dobu jedné hodiny věnovala tanci v tělocvičně na Fakultě sportovních studií pod dohledem zkušených lektorů, našich spolupracovníků. Nešlo ale o taneční hodiny, které si pamatujeme ze svého dospívání. Už jen proto, že se nám do studie přihlásilo více žen než mužů, nezvolili jsme párový tanec, ale tancovalo se společně v kruhu, v řadách. Senioři se věnovali například různým africkým tancům nebo balkánskému tanci chora. V podstatě šlo o různé kroky na hudbu. Společně se učili taneční kroky a nové sekvence. Jakmile kroky zvládli, taneční sekvence se změnila nebo se zařazovaly nové tance. Celé to bylo poměrně intenzivní, hodiny probíhaly vždy od podzimu do jara.
Co se po půl roce tanečních hodin změnilo?
Jednoduše řečeno, jejich mozek se změnil. Neuropsychologické vyšetření a také vyšetření na magnetické rezonanci ukázala, že u seniorů, kteří se pravidelně věnovali tanci, došlo ke zlepšení kognitivních funkcí a také ke změnám v jejich mozku. Ve srovnání s kontrolní skupinou, která necvičila, a také se stavem před začátkem tanečních hodin došlo ke zbytnění tloušťky šedé mozkové hmoty zejména v oblastech spánkového a týlního laloku. Tyto části mozku jsou důležité pro učení se novým pohybům a také pro napodobování nových pohybů. Navíc se lépe propojily jednotlivé mozkové struktury i v dalších částech mozku, konkrétně v oblasti čelního laloku, který je zodpovědný za funkce jako pozornost nebo schopnost koncentrace. Po půl roce pravidelných tanečních hodin se tak u seniorů zlepšila jejich pozornost i další kognitivní funkce, které potřebujeme při každodenním životě, například při plánování různých věcí nebo při strategickém uvažování. Pozitivní vliv byl prokázán jak u zdravých seniorů, tak ve smíšené skupině zdravých a těch s mírnou kognitivní poruchou.
Znamená to, že by tanec mohl být u těchto seniorů součástí terapie?
Pravděpodobně ano. Sice jsme tyto pacienty nemohli vzhledem k jejich menšímu počtu zkoumat zvlášť, ale smíšená skupina a skupina pouze zdravých vykazovaly velmi podobné výsledky. Z toho se dá nepřímo usoudit, že mozek jednotlivců trpících mírnou kognitivní poruchou se asi chová podobně jako u zdravých. Navzájem o sobě senioři nevěděli, kdo z nich má mírnou kognitivní poruchu. Stejně jako ve skutečném životě, kdy také nepoznáte, kdo má tyto obtíže a kdo nikoliv. Tito lidé z pravidelných tanečních hodin profitovali a myslím, že je pravděpodobné, že jim pravidelná fyzická aktivita prospěla více než jen „brain jogging“, tedy různá cvičení na paměť, pozornost a podobně. U těchto činností mohou naopak propadat skleslosti, když pozorují, že jejich výkon klesá. U tance to bylo jinak. Cítili se dobře, přinášel jim radost.
Je právě dobrý pocit z pohybu to, co rozhoduje?
Je to důležitá součást motivace. Radost z pohybu i toho, že se hýbu do rytmu hudby. Tanec není jen pohyb jako třeba chůze nebo běhání, ale člověk vnímá více prožitků. Úspěch určitě nezávisí na schopnosti provádět taneční kroky dokonale. Mezi našimi seniory byli ti, kteří zvládli kroky lépe, i ti, kteří toto dokázali hůře, ale na zlepšení jejich kognitivních funkcí i propojení jednotlivých částí mozku to nemělo zásadní vliv. Pozitivní vliv byl v celé skupině těch, kteří pravidelně tančili – oproti těm, kteří vedli život jako doposud a netančili.
Takže naději máme my všichni, kteří jsme nemotorní a tanec nám moc nejde?
Opravdu nezáleží na technice provedení. Dokonce bylo nepodstatné i to, zda senioři v minulosti aktivně tancovali nebo jen absolvovali taneční v dospívání a od té doby se tanci nevěnovali. Rozhodující bylo, zda nyní tancovali pravidelně a dostatečně intenzivně, aby to mělo příznivý vliv na jejich fyzickou zdatnost.
Senioři zařazení do vaší studie se věnovali kruhovým tancům. Myslíte, že by podobně pozitivní vliv měl i párový tanec?
Toto jsme nezkoumali, a tak mě výsledky naší studie neopravňují činit jednoznačné závěry. Z jiných studií ale víme, že byly pozitivní mozkové změny prokázány také u zdravých seniorů, kteří se věnovali párovému tanci. Také víme, že u pacientů s Parkinsonovou chorobou, kteří se věnovali například tangu a dalším párovým tancům, došlo ke zlepšení projevů jejich choroby, zejména jejich hybnosti, rychlosti pohybů, celkové stability, a také zde byl popsán určitý trend ve zlepšování jejich kognitivních funkcí a nálady. Na druhé straně se těchto studií neúčastnilo velké množství účastníků a také výsledky nebyly úplně jednoznačné. Domnívám se ale, že párový tanec, pokud by se mu člověk věnoval pravidelně, by mohl mít podobný efekt na mozek a jeho funkce, jako prokázala naše studie. Náš efekt na kognitivní funkce se podobal efektu aerobního tréninku. Je již prokázáno, že rychlá chůze, která je prováděna zhruba třikrát týdně po dobu jednoho roku může zlepšit kognitivní výkon včetně paměťových funkcí a může změnit strukturu mozku. Změny jsou ale popisovány v jiných oblastech mozku, než tomu bylo v naší studii. Každopádně ve srovnání s rychlou chůzí, jízdou na kole nebo běháním byly tanečně-pohybové aktivity pro seniory daleko zábavnější. Podstatnou roli hrála i hudba, její rytmus a také sociální zapojení a navázání nových kontaktů a přátelství.
V čem se podle vás jako neuroložky liší tanec od jiných druhů pohybu?
Myslím si, že rozdíl není jen ve složitosti pohybů ve srovnání například s chůzí nebo během. Obecně řečeno, jakýkoliv pravidelný aerobní pohyb, jako je chůze, jízda na kole nebo plavání, má pozitivní vliv. Zásadnější rozdíl je v tom, že tanec je komplexnější aktivitou, která vyžaduje zapojení více mozkových oblastí, sítí a center. Nejedná se tedy jen o monotónní, stále stejný pohyb, jejž mnoho lidí považuje za poněkud nudný, ale jde o něco zajímavějšího s prvky experimentování a učení a pro řadu z nás příjemnějšího. Už jen příjemná hudba na nás působí pozitivně. Důležité je uvědomit si, že z hlediska pozitivního vlivu na struktury mozku i kognitivní funkce opravdu nehraje roli, jak moc je tanec „dokonalý“, ale to, že se hýbete a je to pro vás příjemné. Zároveň to od nás však vyžaduje určité úsilí, zapojení pozornosti, koncentrace, paměti, zrakově-prostorových i řečových funkcí a také určitou fyzickou kondici.
Řada seniorů má problémy s pamětí a říkají si, že to patří k věku, a tak své obtíže příliš neřeší. Co byste jim poradila?
Lidí s mírnou kognitivní poruchou je opravdu mnoho. Většinou popisují právě zhoršení své paměti a trápí je to. Mají pocit, že je jejich paměť horší oproti minulosti, případně že jsou na tom hůř než jejich vrstevníci. Může jim být již okolo šedesáti let. Jedná se o velmi různorodou skupinu. U některých je možné odhalit depresi, někteří mohou mít nádor mozku a u řady z nich se v budoucnu rozvinou příznaky Alzheimerovy choroby nebo jiné formy demence. Za mírnou kognitivní poruchou se tak může skrývat celá řada medicínských diagnóz, jež jsme však schopni léčit. Právě to je důvod, proč je zcela namístě obrátit se na svého lékaře, když mám pocit, že moje paměť už není jako dřív a víc zapomínám. Díky včasnému vyšetření lze odhalit počínající stadia Alzheimerovy choroby, což je velmi důležité. Už nyní máme našim pacientům co nabídnout a zdá se, že v relativně blízké budoucnosti bude k dispozici i biologická léčba, kdy budeme schopni ovlivnit přímo příčinu nemoci. Pokud tedy je vám 60 a více let a máte obavy, že vaše paměť nebo třeba orientace v prostoru, pozornost, koncentrace či řeč se zhoršuje a je horší než u vašich vrstevníků, nechte se vyšetřit.
Věnujete se aplikovaným neurovědám. Co tedy přesně děláte?
Naše práce je klinický neurovědní výzkum. Věnujeme se pacientům s degenerativním onemocněním mozku. Naše výzkumná skupina v institutu CEITEC Masarykovy univerzity se zaměřuje zejména na pacienty s mírnou kognitivní poruchou, s Alzheimerovou nemocí a Parkinsonovou chorobou. Pro některé výzkumné projekty potřebujeme také zkoumat zdravé lidi, kteří se nechají dobrovolně vyšetřit. Obvykle tak hledáme seniory starší 60 let, jako tomu bylo i během našeho výzkumu zaměřeného na vliv pravidelných tanečních hodin. V rámci klinického výzkumu se věnujeme například tomu, jak včasně odhalit tato onemocnění, sledujeme různé možnosti léčby, farmakologické i nefarmakologické. Náš výzkum je tedy prakticky zaměřen na neurologické pacienty a na to, jak jejich diagnózu časně odhalit a jak zlepšit kvalitu jejich života.
Co vás osobně na tomto výzkumu oslovuje?
Jsem neuroložka – a právě neurodegenerativní onemocnění mozku a onemocnění s poruchou hybnosti a kognitivních funkcí jsou má specializace. Tyto pacienty léčím na Neurologické klinice Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Věnuji se diagnostice, léčbě i obtížně léčitelným formám těchto chorob, a tak je pro mě ideální spojit svou práci s výzkumem, kdy mohu vymýšlet a zkoumat to, co by pak v praxi mohlo mým pacientům pomoci. Právě propojení výzkumu a klinické praxe lékaře-neurologa je pro mě zásadní.
Jak jste se dostala k neurologii?
Po skončení studia medicíny jsem se chtěla věnovat nějakému internímu oboru, protože jsem neměla vztah k chirurgickým oborům. Myslela jsem si, že moje cesta povede na internu, možná na neurologii. Když jsem hledala práci, svůj vůbec první pohovor jsem absolvovala na Neurologické klinice 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kam jsem později nastoupila. Vdala jsem se, můj manžel je také neurolog (profesor Ivan Rektor, který také působí v institutu CEITEC a je emeritním přednostou Neurologické kliniky LF MU a Nemocnice u sv. Anny v Brně) a přišla jsem za ním do Brna. Tak začala moje práce, výuka studentů a také výzkum a zde se nám též narodila dcera, která je nyní ve druhém ročníku medicíny.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
