Dlouholetá tradice se tu předává z generace na generaci a místní si je vystavují doma - prý se jich tu nachází klidně i dvě stě. V období Vánoc jimi komunita betlémářů ze Spolku přátel betlémů v Třešti doslova dýchá.
Dvanáct rodin na takzvané Betlémské cestě otevře 26. prosince na měsíc své domácnosti všem, kteří o bohatě propracovaná řezbářská díla projeví zájem. Někdo vítá příchozí se slivovicí v ruce, jiný v obýváku, další v garáži.
Třešťské betlémy nejsou jen tak ledajaké. Místní za pomoci velkých pařezů a dalších přírodnin konstruují pohádkové krajinné scenérie, jimiž za Ježíškem putují stovky barvených vyřezávaných figurek, mezi kterými nechybí ani legendární třešťské postavičky nebo rodinní příslušníci.
  |
„Dříve nebyla televize a tak se vyřezávalo,“ slyším v navštívených rodinách mnohokrát. „Kromě vyřezávání se vyžíváme ve stavění a vytváření plastické krajiny. Každý se snaží mít něco originálního. Svatá rodina je základ, ale pak se v betlémech může objevit prakticky cokoliv,“ říkají místní.
Dříve se rodiny třešťských řezbářů a betlémářů o Vánocích navštěvovaly hlavně mezi sebou, dnes za nimi každoročně přijíždějí desítky zájezdových autobusů.
Na trase Betlémské cesty, která se začala rodit v 60. letech minulého století, platila vždy za první štaci rodina Josefa Bílého. Se svými dvěma syny žije v útulné sedlácké usedlosti v kopci nad Třeští a betlému v domě koncem roku vyčleňuje vždy speciální pokoj.
Pařezy podávala manželka
Bezmála devadesátiletý Josef Bílý je jedním z posledních, kdo zve návštěvníky opravdu přímo do domácnosti. Tradici se věnuje od roku 1961, kdy koupil první betlém. „Tehdy měl 66 figurek, dnes má asi 170 postav a stejně tolik zvířat. Člověk pro to ale musí být zapálený a taky musí být trochu ješitný a nebát se ukázat,“ směje se. Betlém stavěl prý vždy s manželkou, na jednoho to bylo příliš. „Podávala mi pařezy,“ vypráví nad kuchyňským stolem.
Štafetu ale postupně předal svému synovi Jiřímu. Ještě před třiceti lety byly v jejich ulici velké betlémy čtyři a návštěvníci proudili v davech. „Dnes už k nám lidí tolik nechodí, protože jsme tady na Betlémské cestě jediní a nikomu se už na kopec moc nechce. Přichází jen ti největší zájemci,“ krčí rameny. Když ale o betlémech vypráví, svítí mu radostně oči.
Sám vyřezával a pak maloval nejen figurky, ale i třešťské specifikum, takzvané lončofty, tedy kulisy betlémské krajiny v pozadí. Vánoční tradice má rád, za socialismu to podle něj bylo jen půl hodiny pouštění koled na Štědrý den a „jináč nic“.
Zářivou kometou v dobách temna byl Josefu Bílému právě betlém, kterým si vánoční náladu kompenzoval. „Začátkem adventu jsem zapomněl na vše a věnoval se jen stavění. Byla to pro mě radost, těšil jsem se na to od léta,“ vypráví bezmála devadesátiletý muž.
Mechové království betlémské
Když nás zavede do místnosti, kde na zdi visí Nejsvětější srdce Ježíšovo a kde se reálný Betlém vyjeví v celé své pohádkové kráse, člověku se zatají dech. V několikametrové kaskádovité krajině se doslova před očima odehrává největší příběh dějin a každá z postav má navíc svůj specifický výraz i ráz.
„Svatá rodina je od neznámého řezbáře a má již dvě stě let, ne-li víc. Na žádném betlémě by pak nemělo chybět zjevení, což je anděl s pastýři. Také každé z mých pěti dětí tam má svou postavičku. A tady,“ ukazuje Josef Bílý prstem, „je divoký beran s naší babičkou, kterého jsme kdysi doma měli, jednou ji na dvoře nabral na rohy a nosil ji,“ směje se. Zvěčnil i sám sebe na houpacím koni, na kterém se jako malé dítě dokázal uhoupat do dřímoty. A příběhy mají i některé pařezy. Třeba ten napravo stál ve zdejším městském parku a pan Bílý si na něj dělal zálusk po čtyři léta. Kolem roku 1988 jej konečně přivezl. „Vždycky jsem chodil okolo a říkal si: ty půjdeš na betlém.“
Jako pomyslnou třešničku na dortu si nechává ukázku mechanizace betléma, která je mezi místními v Třešti spíše výjimečná. Zatímco se z levého rohu na lanku vydává anděl na okružní jízdu, aby se po své zpáteční cestě proměnil v zářivou kometu, strážný hlídkující na hradbách pochoduje dokola. Ježíšek v jesličkách při naší návštěvě chybí. „Dodržujeme tradice a dáme ho tam až na Štědrý den. 6. ledna pak přibudou i tři králové,“ dodává. A jak to vidí s mladšími generacemi pokračovatelů betlémské tradice? „Mladí se na to tváří zle, není jednoduché věnovat tomu tři neděle volného času,“ podotýká. „A pak, když začnou jezdit výpravy, není ani jednoduché neustále doma držet službu,“ krčí rameny s úsměvem.
Slivovice pro zájemce
Zdejší řezbářský kroužek, který vede předseda Spolku přátel betlémů v Třešti Pavel Brychta, však navštěvuje na třicet dětí a stejně jako on i další místní doufají, že se vždy objeví někdo, kdo udrží tradici i nadále. Přispívá tomu i každoroční řezbářský festival Dřevořezání.
Betlém jako každý rok zpřístupní i doma u Novotných. Tedy vyčlenili mu prostor na zahradě, neboť k nim za sezonu dorazí až tisícovka návštěvníků. „Zažili jsme však i dobu, kdy jich bylo více: třeba když sem šmejdi vozili důchodce na Čeřínek, kde jim prodávali hrnce a pak je nahnali k nám, protože věděli, že jsme spolek a nevybíráme vstupné. Rychle to prolítli, byli utahaní a moc je to nebavilo. Tak jsme se to snažili trochu omezit,“ vypráví Josef Novotný. Dvorní stavitel Třeště, který se angažuje i při vytváření betlému v Jindřišské věži v Praze, přesto zůstává pohostinný. „Mívám tady i schovanou slivovici. Lidi, které to zajímá, rádi uvítáme a bývá u toho velká zábava.“
Betlém Novotných, který mají od sedmdesátých let, je vzácný i tím, že postavičky vyřezával místní švec ševcovským nožem, tzv. knajpem. „Obličeje jsou trochu hrubší, ale umělecky je to velmi ceněné,“ vysvětluje pán domu s tím, že betlémy reflektují i lokální život. „Tohle je taková třešťská postavička Božka Meršová. Byla to učitelka, která se po narození dítěte zbláznila. Běhala po městě s konvičkou a s kabelou a zpívala,“ ukazuje na ženu v motoristických brýlích.
Betlém Novotných však odráží i jiné reálie: pro Brňáky tu třeba postavili propast Macochu i s nebožtíkem na dně, nebo kus Telče.
Třešťští betlémáři dovedli svou Betlémskou cestu dokonce k zápisu na národní Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky, což je jakýsi předstupeň seznamu světového dědictví UNESCO. „My do toho ale příliš nechceme jít, protože nás to sváže předpisy, omezí a hodně nám do toho budou mluvit,“ myslí si Josef Novotný.
Kdyby tisíc zvoněčků
Svéráznou postavou Betlémské cesty v Třešti je i Věra Valentová. U téměř devadesátileté dámy se stříbrnými vlasy, které k pohádkové dokonalosti chybí jen kočka na rameni, je rušno, když si chceme prohlédnout její vyhlášenou sbírku zvonečků. Už na schodech nás „vítá“ vystěhovaný obývák: její synovci se totiž zrovna nad gaučem v útrobách domu snaží dohodnout na tom, kam který pařez postavit a jak by měl betlém vypadat.
Dvě stě dřevěných figurek má paní Valentová ještě úhledně zabalených v krabici, každou poctivě zvlášť. „Betlém mám od dvaašedesátého roku. Pamatuji si, že už jako maličké děti jsme chodívaly po betlémech, bývalo jich tady v Třešti hrozně moc,“ vzpomíná. Zdejší tradici má moc ráda. „Kdyby ne, nikdo by to nedělal. Vždyť je to trochu otročina, to není žádná legrace, když denně chodí dvě stě lidí do obýváku,“ směje se.
Vzápětí se řeč stočí ke zvonečkům, které tvoří hlavní vybavení pokoje. „Mám jich přes tisíc, všude možně po domě. Před padesáti lety jsem si dovezla první rolničky z Jugoslávie a tím to začalo. Po sametové revoluci jsem projela celou Evropu, snad kromě Bulharska a Řecka. A vždy jsem si nějaký zvoneček dovezla,“ líčí příběh své sbírky. „Minulý rok mi však někdo ukradl ten ze Švédska. Dokud jsem zvonečků měla 600, pamatovala jsem si, odkud jsou. Teď už jsem stará. Ale někteří návštěvníci mi zase o Vánocích zvonečky nosí,“ dodává Věra s úsměvem. Podobnou srdečnost a nadšení tu v Třešti potkáte na každém kroku. Bodejť by ne, když tu lidové tradice stále znamenají kus každodenního života.
