Už nezbývalo moc času, jen něco přes osmačtyřicet hodin, a v majestátní novorenesanční budově v centru Prahy finišovaly práci desítky uklízečů a uklízeček. Hned u vchodu do neorokokového interiéru, štědře zdobeného štukovými kudrlinkami a postavičkami andělů, postávala skupina mladých uvaděček, aby si tady – stranou vysavačů, kyblíků a mopů – vyslechla instrukce pro slavnostní večer znovuotevření rekonstruované Státní opery, na den přesně 132 let poté, co ještě jako Neues deutsches Theater 5. ledna 1888 tato scéna zahájila provoz.
  |
Stejně jako koncem 19. století jako první zazněla předehra z opery Mistři pěvci norimberští německého skladatele Richarda Wagnera. Podobné zadání dalo Národní divadlo, pod nějž Státní opera spadá, stavařům: zrekonstruujte budovu opery tak, aby se co nejvíce přiblížila podobě z ledna 1888. S návratem všech kudrlinek, zlacení a ozdob jednoho z nejkrásnějších evropských divadelních interiérů do původní podoby si musel poradit Jan Křístek, vedoucí projektového týmu ze společnosti Hochtief, který ještě pár týdnů před slavnostním znovuotevřením budovy, stojící mezi pražským Wilsonovým nádražím a moderním objektem Národního muzea, naspal nanejvýš tak hodinu a půl, aby byly všechny práce dokončeny včas.
„Na podobném projektu už jsem pracoval,“ říkal začátkem prosince. „Dělal jsem na jedenácti objektech, které byly národní kulturní památkou. Ono není možné, aby na rekonstrukci takové památky, jakou je Státní opera, pracoval někdo, kdo si s těmi kudrlinkami nehrál.“
Co však nejde vrátit do původního stavu, je jeden z ústředních prvků každého divadla, totiž opona. Ta původní v běhu dějin zmizela neznámo kam a zbyla po ní pouze černobílá fotografie, a tak nezbylo než oponu namalovat podle jediného dochovaného snímku znovu.
Národní divadlo prodává nepotřebnou oponu ze Státní opery. Minimální cena je 100 tisíc |
Umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla Martin Černý na ní pracoval po dvě léta – tedy dvakrát sedm týdnů, kdy má divadlo prázdniny a on mohl s tak rozměrným projektem obsadit divadelní dílny. Velikost 18 na 11 metrů jej z míry nevyvedla, neboť je zvyklý malovat rozměrná pozadí pro opery uváděné na scénách Národního divadla. Připouští však, že na oponu jsou kladena velmi vysoká očekávání. Zatímco dekorace pro opery po posledním představení mizí, opona tu je navždy – pokud se neztratí.
„Nejtěžší bylo odhadovat barevnost původní opony. Musel jsem být kreativní,“ říká Černý s tím, že odstíny odvozoval od barev fresek na stropě hlediště, neboť opona je vlastně pokračováním jeho štukové výzdoby. Zabrat dala i neorokoková zdobnost a všudypřítomné kudrlinky. „Mnohost ornamentů je v neorokoku nekonečná. Malování výjevů na oponě tak byla radost,“ dodává. „Je tu básník, který se rozhlíží po světě a nechává se inspirovat lidskými ctnostmi a neřestmi. Kolem jsou múzy, amorci a nejrůznější skupiny lidí: matka s dětmi, žena s labutí, dvojice vraždící třetího, básník v brnění...“
Státní opera je považována za jeden z nejkrásnějších operních domů v Evropě s vynikající akustikou a bohatou malířskou a sochařskou výzdobou.
Po slavnostním otevření se v lednu do Státní opery vrátí v novém obsazení oblíbená inscenace z loňského roku Fidelio či opera Madama Butterfly.
Nazdobený styl 19. století kontrastuje s nejnovější technologií zabudovanou do sedaček – každý divák před sebou najde tablet s titulky i programem představení a další informace, jimiž může listovat. Další technologické vymoženosti, jež scénu posouvají do 21. století, diváci neuvidí: pod jevištěm se skrývá zabudovaná moderní točna, vylepšené zázemí mají účinkující a vyměněná je vzduchotechnika, technologie i rozvody tak, aby provoz vydržel dalších několik desítek let.
Slavná scéna
Ostatně podobný byl i důvod, proč byla budova vůbec postavena. Po stoletém provozu přestávala v 80. letech 19. století tehdejším nárokům stačit scéna ve Stavovském divadle, kde se navíc německý soubor s tím českým musel střídat. Češi si navíc v roce 1881 postavili své Národní divadlo. A tak Německý divadelní spolek vybral peníze a angažoval vídeňské architekty Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, kteří ke spolupráci oslovili i autora vídeňského Burgtheateru Karla von Hasenauera a pražského architekta Alfonse Wertmüllera.
Státní opera se po třech letech rekonstrukce otevřela. Za účasti premiéra Babiše i maďarského premiéra Orbána |
Neues deutsches Theater čili Nové německé divadlo hned od počátku přilákalo uznávané umělce mezinárodního významu a ve 20. letech 20. století – po záboru Stavovského divadla českými divadelníky – se stalo jediným velkým německým divadlem v Praze, v němž vystupovaly hvězdy své doby jako například pěvec Enrico Caruso či dirigent a skladatel Richard Strauss. V tehdejší činohře působili mnozí němečtí herci, kteří po nástupu fašismu v sousedním Německu nesměli vystupovat.
V Neues deutsches Theater se naposledy hrálo koncem září 1938. Po mnichovské dohodě někteří herci a zpěváci odešli do Německa, tehdejší ředitel divadla se vrátil do Švýcarska, scéna přišla o sponzory z řad německých Židů a o peníze ze zemského rozpočtu. Divadelní spolek tak budovu prodal československému státu. Za německé okupace dostala sice budova jméno Deutsches Opernhaus, ale žádný pravidelný program neměla a sloužila k příležitostnému hostování zahraničních souborů a německé operety z Moravské Ostravy. Po částečné rekonstrukci sice měla od sezony 1942/1943 vlastní operetní soubor, ale ani ten neměl dlouhého trvání, neboť ve druhé polovině roku 1944 protektorátní vláda nechala všechna divadla zavřít.
Na budovu Státní opery se promítal videomapping.
Ředitel Národního divadla Jan Burian (vpravo) vítá ministra kultury Lubomíra Zaorálka s doprovodem.
Po skončení 2. světové války dostala scéna nejprve název Divadlo 5. května, poté Velká opera 5. května a poté Smetanovo divadlo, které bylo připojeno k Národnímu divadlu a na jehož jevišti se uváděly slavné světové opery a baletní představení. V letech 1967 až 1973 budova prošla generální rekonstrukcí, během níž divadlo získalo nový administrativní objekt, který vznikl společně se stavbou monumentální budovy tehdejšího Národního shromáždění – později Federálního shromáždění a dnes nové budovy Národního muzea – a nové linky metra. Vedle nových tapet a nově instalovaného mramoru na chodbách dostala budova modernější osvětlení a nové technologie pro zázemí divadla.
Po revoluci se roku 1992 scéna od Národního divadla oddělila a dostala název Státní opera Praha. Na jejím jevišti se uváděly tituly v originálních jazycích a jako první v Česku dostali diváci titulkovací zařízení. Po dvaceti letech samostatnosti se budova roku 2012 stala opět součástí Národního divadla jako Státní opera. Právě dokončenou rekonstrukcí za 1,3 miliardy korun se hlásí ke své bohaté a pohnuté historii.
