Lidovky.cz: Bývalá ředitelka Martina Lehmannová v lednu rezignovala kvůli sporu s přeživšími lidické tragédie. Podle ministra kultury Zaorálka nejednala empaticky. Co hodláte změnit?
Možná mám proti paní Lehmannové jednu velkou výhodu. Se všemi přeživšími a v řadě případů i rodinami těch, kteří už odešli, mám přes dvacet let přátelské vztahy. Je to pro mě místo, které znám. Vím, co je trápí, jakým způsobem uvažují a jsem přesvědčený, že v tomto problém nenastane.
  |
Lidovky.cz: Kam povedou vaše první kroky?
Čeká na mě práce krizového manažera. Vztahy mezi památníkem a Lidicemi jsou mimořádně napjaté. Chci se sejít s vedením obce, s přeživšími, zeptat se, jak oni vidí situaci. A v druhé fázi hodlám rychle postavit modifikovaný tým, protože z památníku odešlo deset z 16 vedoucích zaměstnanců. Zaplať pánbůh beze změn zůstává Památník Ležáky.
‚Tak ať to vezme Eda.‘ Novým ředitelem Památníku Lidice je vojenský historik Eduard Stehlík |
Lidovky.cz: Už víte, koho byste v týmu chtěl?
Okruh tvoří dvě skupiny. Lidé, které znám ze svého působení v armádě a o kterých vím, že jsou výborní manažeři. Pak to jsou bývalí zaměstnanci památníku. Příliš se nehovoří o tom, že během necelých tří let, kdy paní Lehmannová v Lidicích působila, opustilo památník 14 zaměstnanců. Mezi nimi i ti, které jsem znal jako naprosto klíčové zaměstnance. Některé z nich bych v památníku rád zase uvítal. Někteří už nabídli pomoc radou. Ozvalo se mi pět lidí.
Lidovky.cz: Má to být bráno jako návrat do ‚původního stavu‘? Zaměstnanci, kteří odešli spolu s bývalou ředitelkou, napsali, že se památník vrací k normalizačnímu výkladu dějin. Co si o tom myslíte?
Nevím, co si pod pojmem představit v kontextu Lidic. Tam, ale i v Ležákách byl spáchán obludný zločin. Co je normalizačního na tom, když o tom někdo hovoří? Domnívám se, že šlo o projev určitého zoufalství lidí, kteří už nevěděli, co dělat. Myslím, že mé působení v historické obci je zárukou, že k žádnému normalizačnímu výkladu dějin docházet nebude.
Lidovky.cz: Jejich tvrzení se spíše týkalo sporu o údajné udání židovské ženy Štěpánky Mikešové, kterého se měla podle historika Vojtěcha Kyncla dopustit matka paní Šupíkové Alžběta Doležalová. Po pondělním zvolení jste řekl, že obejdete lidické přeživší s pugétem a Marii Šupíkovou se dvěma. Považujete udání za lež?
Jednoznačně. Problém je ne zcela ověřené tvrzení historika Vojtěcha Kyncla (tvrzení zveřejnil v reportáži ČT v červnu 2019, pozn. red.). I celá řada jiných archivářů a historiků je přesvědčená, že vznik a obsah dokumentu, na jehož základě tvrzení publikoval, je více než sporný. Znala ho řada historiků před Vojtěchem Kynclem, nikdo jej nepoužil a měli jsme k tomu svůj důvod. Právě proto, že jsme se domnívali, že je dokument vylhaný. Speciálně Marie Šupíková obviněním vlastní maminky, z něčeho tak odporného, jako je udavačství, byla poškozená nejvíc a zdravotně si to odskákala. Pevně doufám, že toto psychické utrpení, kterému byla vystavená, konečně skončí.
Poslední žijící lidická žena: Chtěla bych se dožít toho, že to v Lidicích bude lepší |
Lidovky.cz: Jaká je vaše vize v Památníku Lidice?
Památník Lidice má připomínat utrpení povražděných lidických a ležáckých obyvatel. Má dbát na to, aby památka nezapadla a byla důstojně uctívána. Nejen u nás, ale i v zahraničí. Z mého pohledu je to, co se stalo, nenormální. Právě instituce, která má dbát na tyto věci, se nakonec s obcí a přeživšími dostane do konfliktu. To je úplně špatně. Myslím, že se dá udělat mnohé, ať už jde o mezinárodní spolupráci či propojení s podobnými institucemi v zahraničí. Dále pak propojení s paměťovými institucemi u nás, jako je památník Terezín nebo památník Bubny. Spolupráce dosud nefungovala tak, jak by měla.
Co mě napadlo, je například vytvoření virtuálního památníku s portrétními fotografiemi a základními životopisnými údaji padlých. Protože paradoxně ani tyto věci nejsou v pořádku. U řady lidí neznáme přesná data narození, nevíme nic o jejich životě, neznáme tváře. Udělat tedy maximum pro to, abychom dali lidickým obětem znovu tváře a mohli osud lidických i ležáckých lidí dostat do škol.
Lidovky.cz: Chcete tedy památník více otevřít mezinárodní i české veřejnosti?
Určitě. Stejně tak si myslím, že ta smutná záležitost s nevhodně publikovaným dokumentem mě přivedla k tomu, že do této doby neexistuje kvalitní vědecká publikace věnovaná Lidicím. To znamená opřená o veškeré dostupné materiály u nás i v zahraničí. Chtěl bych tedy přizvat ke spolupráci na vzniku takovéto publikace špičkové české i zahraniční historiky. Nejpozději v horizontu pěti let bych chtěl, aby takováto kniha vznikla.
Lidovky.cz: Zmínil jste, že je nenormální, aby byl památník takto rozhádán s obcí a přeživšími. Bývalá ředitelka Martina Lehmannová podle svých slov bojovala za svobodné historické bádání. Vy sám jste v pondělí před novináři řekl, že se chcete svobodnému historickému bádání věnovat. Tak jak to tedy bude?
Nechci sahat do svědomí bývalé paní ředitelce. Ale informace o udavačství maminky paní Šupíkové je nejen podle mne, ale i mnoha dalších historiků nepravdivá. A jestliže ředitelka řekne, že věří historikovi, který tuto informaci publikoval, kladu si otázku, jestli jde o svobodu historického bádání, nebo svobodu kohokoliv napsat si cokoliv, i když to není pravda. Fascinoval mě postup médií, že to, co napsal Vojtěch Kyncl, je pravda jenom proto, že to napsal Vojtěch Kyncl. A nikdo si nepoložil kacířskou otázku, co když to náhodou nebyla pravda? Co když se lidičtí lidé jen ohradili vůči lži? Publikovat věc, která není dostatečně podložená a navíc má charakter senzace, za mě není v pořádku. Jsem přesvědčen o tom, že zveřejněný dokument je lživý a kolega Kyncl jej nedostatečně kriticky zhodnotil.
Plukovník Stehlík odmítl nabídku ministra dál vést odbor veteránů |
Člověk, který dokument vytvořil, měl jednoznačně důvod pro to, aby vznikl. Jsem přesvědčen, že není pravdivý. Vznikl půl roku po konci války, byl sepsaný člověkem, který židovskou ženu sám u Doležalových zatýkal. V době, kdy věděl, že probíhá vyšetřování, jakým způsobem se gestapo dostalo na stopu Lidic. Netušil, že gestapo do Lidic přišlo přes ‚jinou stopu‘. Ale mohl se oprávněně domnívat, že někdo může říct: ‚Podívej se, ty jsi 2. června 1942 v Lidicích zatkl židovskou ženu, o dva dny později gestapo v Lidicích zatklo rodiny letců Horáků a Stříbrných a o dva dny později došlo k masakru. Tys zatčením přivedl gestapo na stopu Lidic. Ty můžeš za Lidice.‘ Šlo mu o krk. Tímto způsobem si to vyhodnotil a napsal naprosto účelový dokument. V originále ani není podepsaný.
Lidovky.cz: Chápu správně, že jste na straně historika Vojtěcha Šustka, který se postavil proti Vojtěchu Kynclovi?
Stoprocentně. Stále dokola se v tomto problému vracíme k jedné věci. Jeden historik publikoval věc, kterou neměl dostatečně podloženou a od toho se odvinulo vytvoření reportáže České televize, která odvysílala informaci nevhodně v den, kdy se připomíná vyvraždění Lidic. Což mi přijde jako projev nulové empatie, jinak to slušně označit nemůžu. Znovu opakuji, co když to není pravda? Od toho se odvíjí všechno.
Vojenský historik Eduard Stehlík
Lidovky.cz: Budete v tomto směru dále bádat?
Ano, už jsem v současné době oslovil jak Vojtěcha Šustka, tak celou řadu dalších archivářů, kteří intenzivně hledají, zda jsme schopni doložit další informace. To, co je podstatné, je příběh Židovky Štěpánky Mikešové, která v historii Lidic chyběla. Podívejme se na věc ještě jinak. Všichni se shodují, že Štěpánka Mikešová žila v Lidicích od roku 1939 do roku 1942. Téměř tři roky ji tam lidičtí lidé schovávali. Namísto házení špíny na lidické, že ji někdo udal, nestálo by za to hovořit o tom, že ji tam někdo tři roky chránil? A to bydlela v několika domácnostech.
