Jak se žije v zoo bez lidí? U tučňáků je veselo, gorily se připravují na stěhování
Premium
Zoo Praha byla zavřená 114 dní loňského roku a návštěvnické počitadlo stále stojí. Co se děje za plotem této obří turistické atrakce, když tu nejsou návštěvníci a cestičky pokryje sníh? A která zvířata se za dobu nepřítomnosti lidí narodila?
Když Ondřej Sekora před 87 lety v roli reportéra Lidových novin navštívil zimní pražskou zoo, nejvíc ho zaujalo slůně Baby, které tam během polední procházky vesele skotačilo po celé zahradě. „Po schodech běhá lépe než listonoš, po blátě se klouže lépe než kluci po klouzačkách, do příkopu sjede jako po skluzavce, a kde přijde na trochu kypré hlíny, vyškrábe si jí trochu nohou, udělá z ní kopeček, ten kopeček si natlačí nohou do zatočeného konce chobotu a šup s tou hlínou do huby,“ popisuje své zážitky v článku, který doplnil půvabnými kresbičkami zvířat a publikoval v Lidových novinách 18. února 1934.
Takovou podívanou už dnešní zoologická zahrada samozřejmě neskýtá. Jak se však žije zdejším zvířatům a jejich chovatelům, když je teď Zoo Praha zavřená? Chybí jim kontakt s návštěvníky? Nenudí se? A co se teď za plotem zoo vlastně děje?
Když tučňák nemá hlad
Že se 18. prosince znovu zavřely brány dvou hlavních kulturně-turistických atrakcí pražské čtvrti Troja, zoologické a botanické zahrady, je ve zdejších ulicích znát na první pohled i poslech. Je tu tišeji než dřív. Obvykle nacpaný autobus číslo 112, který vozí návštěvníky od metra, jezdí prázdný. Opuštěná jsou i obě velká parkoviště. Troja je znovu tím, čím byla dřív: vesnicí za Vltavou. Tím však pozitivní dopad pandemie končí.
„Loni touhle dobou jsme už měli napočítáno šedesát tisíc návštěvníků od začátku roku,“ konstatuje ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek při pohledu na elektronickou sčítací tabuli návštěvníků. Obvykle je na ní v deset dopoledne už trojciferné, při dobrém počasí i čtyřciferné číslo. Teď je černá, stejně jako byla po 114 dnů loňského roku. Zoo přišla o 600 tisíc návštěvníků, v korunách to znamenalo devadesátimilionovou ztrátu, z níž polovinu pokryl zřizovatel – pražský magistrát.
Návštěvnické počítadlo však není jedinou věcí, která se zastavila. Odložen byl i transport koní Převalského do Mongolska, který se měl konat v červnu, a ztížená je například i pomoc mongolským ochráncům přírody, kteří v poušti Gobi monitorují pohyb velmi vzácných velbloudů divokých a s nimiž pražská zoo spolupracuje. Během pandemie se tam znovu začali objevovat nelegální hledači zlata, kteří ničí ochranářské fotopasti. „V Africe se zase daleko víc rozmáhá lov divokých zvířat na maso, protože se během pandemie oslabilo působení státních orgánů na ochranu přírody,“ vysvětluje globální souvislosti Miroslav Bobek.
Opuštěnou zahradou se vydáváme směrem k tučňákům. Mezi židličkami restaurace se líně protahuje kočka, jako by přemýšlela, jestli si ještě zdřímne, nebo se půjde poohlédnout po nějaké myši. Zato u tučňáků to žije. Nad jejich bazénem pokřikuje hejno racků. Tučňáci se totiž zrovna krmí rybkami a rackové číhají, jestli některému malému pánovi ve fráčku něco neupadne. Stejně jako volavky, které hnízdí na svahu pod cestou zvanou Zakázanka, sem přilétají od blízké Vltavy. Ředitele Miroslava Bobka čeká u tučňáků focení do časopisu Trojský koník, který je spolu s kanálem Krátce ze zoo na YouTube a zpravodajstvím na Facebooku jedním ze způsobů, jak se zahrada snaží udržovat kontakt se svými příznivci. Miroslav Bobek je tu pevný v kramflecích: už před lety řídil v Českém rozhlase projekt Odhalení, v němž lidem zprostředkoval „reality show“ z pražského pavilonu goril. Po zoo chodí zásadně s foťákem na krku, o zvířatech vypráví jako o starých známých a je vidět, že v zázemí expozic není jen občasným návštěvníkem shora. Ze „svých“ chovatelů, kteří byli dřív skryti v zázemí pavilonů, dokázal udělat skoro internetové hvězdy.
Teď má ale Miroslav Bobek poněkud těžší úkol: nakrmit tučňáky, kteří se ke krmení zjevně nehrnou. Podává jim z kýblu jednu rybku za druhou, tučňáci, které mají chovatelé mimochodem pojmenované a poznávají je od sebe podle teček na břiše, ji očichají, ťuknou do ní zobákem – a zase se odkývají pryč, zatímco fotograf se snaží ulovit fotku. Hlady tu tihle ptáci z Patagonie rozhodně netrpí.
Jen pár kroků odsud se dostáváme do zázemí bazénu lachtanů. „Když nemají návštěvníky, stačí pohyb v okolí expozice a okamžitě připlavou,“ říká jejich chovatel Jakub Mezei, kterého znají snad všichni pravidelní návštěvníci zoo. Lachtani jsou jeho pracovní náplní už jedenáct let. „Nejvíc reagují na návštěvníky se psy, vysloveně si s nimi hrají, psi běhají podél skla, i když na vodítku, a lachtani plavou za nimi.“
Za běžného provozu se denně koná cvičení lachtanů – oficiálně pro návštěvníky, ale Jakub Mezei ujišťuje, že zrovna tak je důležité i pro lachtany. Jsou to prý neobyčejně hravá zvířata a největším nebezpečím je pro ně v zoo nuda. Proto musí s lachtany cvičit pravidelně třikrát až čtyřikrát denně, ať se někdo dívá, nebo ne.
A skutečně se zdá, že lachtany cvičení, které nám předvádějí, baví. Na povel skáčou do vody, vyskakují na druhé straně bazénu a vracejí se k Jakubovi pro odměnu. Pak vylezou na souš, převalí se na záda a nechají si prohlédnout břicho a doširoka rozevřít hubu. To je důležitý nácvik pro návštěvy veterináře. Ááááá – a držet. Jako u zubaře. Pak ještě kontrola očí, aby imaginární veterinář mohl nanést mast. Samec Meloun to umí naprosto spolehlivě. Nakonec nás odmění tryskovým obeplutím bazénu – Jakub Mezei říká tomuto kousku torpédo. Jen taktak nás chovatel stihne varovat, abychom uskočili před vzedmutou vlnou.
Vejce musíte hladit
„Veterinární trénink je důležitý u řady zvířat, ale u některých je zcela zásadní. Třeba u sloních samiček, které musejí projít řekněme školou, aby se s nimi dalo pracovat,“ vysvětluje Miroslav Bobek, zatímco se přesunujeme do zázemí Ptačích ostrovů. Myslí tím Lakunu a Amalee, které se narodily loni na jaře. Jde přitom doslova o život. Slůňata totiž ohrožuje sloní herpes virus, který se dá léčit, ale jen když zvířata spolehlivě spolupracují. Tři chovatelé, kteří pracují ve ztíženém režimu oddělených směn, aby se případně vzájemně neohrozili koronavirem, musejí své svěřenkyně naučit nejen nastavovat nohy k pravidelné pedikúře, ale také vydržet odběr krve (zatím účelem je jemně štípají pinzetou) nebo výplach chobotu. U ukázněné a rozvážnější Lakuny to ještě jde, ale Amalee je podle ředitele Bobka větší oříšek: „Je divoká, často běhá po pavilonu sem a tam a ve výběhu jako poděs.“
Přímo onemocnění covidem 19 v zoo slonům nehrozí. Zato jiným zvířatům ano – především primátům, tedy například gorilám a orangutanům, ale také kočkovitým šelmám. Ze světa už jsou známy případy, kdy tato zvířata onemocněla, v pražské zoo se to díky přísným opatřením dosud nestalo.
Vstupujeme do nenápadného domku schovaného za pavilonem šelem a plazů. Papoušek usazený na rozvodných trubkách pod stropem napovídá, že jsme u ptáků. Nedá se říct, že tady by návštěvníci v době covidové zvířatům chyběli. Jsme totiž v umělé líhni, jíž vládne chovatel Antonín Vaidl. Zato se tu právě teď dějí věci. Chystá se velká jarní invaze mláďat. Zatím je většina inkubátorů prázdná, ale někde už se „dopékají“ budoucí pestrobarevní létající krasavci.
Na velkém stole tu kolegyně Antonína Vaidla krájejí na malinké kostičky kila ovoce. Když naberou výsledek své práce do misky, člověk by si s chutí posloužil: jako z veganského bistra. Pro masožravé ptáky pak mají v kýblu připravenou poněkud méně vábnou pochoutku, které říkají rybí míchanice.
„Za sezonu, která teď právě začíná, snesou zdejší ptáci zhruba dva tisíce vajec,“ říká Antonín Vaidl, muž, který má v popisu práce i takové činnosti, jako je hlazení vajec, škrabkání po skořápce a pískání na ně, protože to je přesně to, co takové líhnoucí se mládě zažívá od svých rodičů. A jeho role není nic jiného než je nahradit. Kromě toho vejce také váží. „Ptáče spotřebovává živiny, které mu vejce skýtá, přičemž samozřejmě i vylučuje. Vyloučená tekutina se vypařuje skrz skořápku, a když váha vejce klesne zhruba o patnáct procent, víme, že líhnutí je na spadnutí.“
Z dvou tisíc vajec snesených za sezonu v zoo však nejdou do inkubátoru všechna. Zhruba polovina se jich nechává rodičům, aby je mohli vysedět. „Jen těm nejvzácnějším ptákům musíme odebrat všechna vejce, protože by bylo příliš velké riziko, kdyby se některé například vlivem silné zimy nevylíhlo,“ vysvětluje chovatel. To se týká například bažanta malajského, kterého pražská zoo množí jako jediná v Evropě. Vzácný je však i papoušek tricha orlí, jehož potomka nám vzápětí ukazuje. Ptáče, které je ještě slepé, píská a kroutí se mu v dlani na slabých nožkách. Krmit se musí každou hodinu a půl až dvě hodiny, ve stejné frekvenci, s jakou by do hnízda přilétali jeho rodiče. Oddechnout si chovatelé mohou jen v noci. Ačkoli jméno i zahnutý zobák trichy orlí napovídají, že jde o masožravce, není tomu tak. Tricha orlí si nejraději pochutná na rozmixovaném banánu a papáji.
Ježek v kleci pro gorily
Loni přišli návštěvníci kvůli covidové uzávěrce zoo o narození mnoha mláďat, což je vždy jedno z největších lákadel. V izolované zoo se narodil kromě obou slonic také orangutaní sameček Pustakawan, zkráceně Kawi, mládě tapíra čabrakového nebo supa kapucína. Rákosův pavilon se zavřel nedlouho poté, co se jeho dveře otevřely poprvé, totéž platí pro Darwinův kráter s australskou faunou a flórou. Užívat si ho návštěvníci mohli sotva pět měsíců.
Přesto Miroslav Bobek velmi váží slova, když mluví o znovuotevírání. „Podle mého názoru by ve vztahu k zoologickým zahradám měla být omezení odstupňována jinak, než je tomu nyní,“ říká. Navrhuje zavedení čtyř stupňů. „První stupeň znamená úplně zavřeno. V druhém by se otevřely venkovní prostory. Ve třetím by se přidaly vnitřní expozice s restrikcemi počtu návštěvníků. Ve čtvrtém by se otevřela celá zahrada.“ Držet zoo zavřenou je totiž velmi drahé – a venkovní prostory jsou rozlehlé.
Mezitím se přibližujeme pavilonu goril, které zatím netuší, že na druhé straně zoo, za kopcem, se pro ně staví úplně nové, větší a komfortnější bydlení.
„Musíme jim v téhle době vymýšlet víc enrichmentu,“ říká hned na úvod jejich chovatel Martin Vojáček. Tímto anglickým výrazem myslí nové podněty pro zvířata, obohacování jejich života. S tímto enrichmentem pomáhá chovatelům i specialistka Markéta Lavická. Na YouTube kanálu Krátce ze zoo tak mohou zájemci sledovat, například jak se gorilí samec Richard snaží dostat k „ježkovi za klecí“, tedy pomeranči a jablku, které nejde jen tak prostrčit mříží.
Když přicházíme do gorilího pavilonu, je ve výběhu za sklem jen chovatel, který po něm rozmisťuje listy salátu. Pak odejde, zvedne se mříž a majestátní primáti jeden po druhém vcházejí. Ze všech je patrný respekt k Richardovi. Když se k němu některé mládě moc přiblíží, neváhá se po něm ohnat. Chovatel se ho ale zastává: „Umí si s nimi i krásně hrát.“ Nejmladší, skoro pětiletý sameček Ajabu čiperně skáče po větvích a sbírá rozházené listy. Ani on, ani ostatní gorily si lidí za sklem nevšímají. Aby si zvířata od návštěvníků neodvykla, chodí si za sklo občas stoupnout i chovatelé. Nejsme tedy tak úplná rarita. Jediný, kdo se na nás dlouze zadívá, je Richard. Z takové blízkosti jde z jeho upřeného pohledu strach.
Měsíc lásky v pavilonu plazů
Vstupujeme do pavilonu šelem a plazů. Je tu ticho. Tygr měkce našlapuje a chladně se na nás dívá. Nevypadá, že by byl naší přítomností nadšen, ale lehnout si nejde. Očividně ho naše přítomnost zaujala.
Dokonce i leguánům kubánským návštěvníci chybí, a když kolem nich procházíme, hned se pohnou. „Kdyby byl normální provoz, tak si nás ani nevšimnou,“ podotýká kurátor plazů a obojživelníků Petr Velenský, který nás přišel provést svým královstvím.
Komu jsme však naprosto putna, jsou středoasijští pouštní plazi v centrální části pavilonu. Chvíli je sledujeme. Že by to tu nějak moc žilo, to se říct nedá.
„To, co tady vidíte, je první pražské jaro. Právě předevčírem, prvního února, jsme plazům ukončili zimování – zvýšili jsme jim teplotu a rozsvítili jsme. Řídíme se průběhem ročních období v jižním Uzbekistánu, kde má většina z nich svou domovinu,“ vysvětluje Petr Velenský. Pak vejde do terária k agamám a rozhodí jim několik hrstí cvrčků. Některé se po nich vrhnou hned, jiným to trvá. „Ještě se dostatečně nerozehřály. A to si vemte, že tohle je jedno z prvních krmení po zimním hladovění,“ říká směrem k agamám kurátor a pak ukazuje na tři trnotepy mezopotámské ukryté pod kusem dřeva. „Jsou to býložravci, ale takhle po hibernaci si i oni na nějakém tom cvrčkovi rádi smlsnou,“ předesílá, ale trnotepům se z úkrytu ven nechce. Asi je nás tu najednou nějak moc. Než se pořádně najedí a rozehřejí na 42 °Celsia, tedy teplotu vhodnou k páření, ještě to nějakou dobu potrvá. Celkem přibude na konci sezony v pavilonu několik desítek mláďat plazů.
Terárium, kde se toho zatím moc nehýbe a které by informovaný návštěvník možná rychle minul, se díky výkladu Petra Velenského stává místem vzrušujícího jarního dobrodružství. A na kurátorovi je vidět, jak ho mrzí, že se nemá o dojmy z dění v pavilonu plazů a šelem s kým podělit. Je jedním z těch chovatelů, kteří kontakt s příznivci jemu svěřených zvířat miluje: „Každý den tady takhle na jaře sedávám a dívám se, jak plazi postupně vylézají a rozehřívají se, občas mi dělá společnost nějaký dlouholetý fanoušek – jsou tací, kteří sem chodí výhradně v tuto dobu a tráví tady hodiny. Doba dvoření a páření totiž není tak dlouhá. Největší exploze aktivity nastane kolem patnáctého února. No a teď tu sedávám sám a říkám si: To je krásná situace, to by měli vidět návštěvníci!“
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
