Přestože jsme vlastně byli s Janem Follem kolegové z fakulty, potkali jsme se až v práci. Na fildě studoval každý něco jiného, studijní kroužky byly malé, Honza byl o ročník výš a vymetal vinárny, kdežto já chodil na pivo. On byl Pražan, zatímco já koleják. To jsme si ujasnili, když jsem v září 1977 po vojně nastoupil v ÚPF coby jazykový redaktor přes titulkování zahraničních filmů.
Zemřel uznávaný filmový publicista Jan Foll. Bylo mu 70 let |
Honza tam působil už dva roky přede mnou hned po fakultě. Byl o rok starší a nemusel na vojnu, tím se ten rozdíl vysvětluje. Ale dovolím si rozvést reálii. On uhnal modrou knížku na sennou rýmu v roce 1969, kdy byli vojenští páni ještě trochu liberální. O rok později spadla klec a brali každého. Ale Honza ji měl zaslouženě. Když ho začal „svrbět Eustach“, jak říkával, byl to někdy docela děs.
Později jsem zase, když někde přišla řeč na to, že se znám s Honzou Follem, vysvětloval: „No jo, my jsme spolu seděli třináct roků!“ (A pak jsem dodal v závorce: v jedné kanceláři.) A za těch třináct roků jsme si něco užili. Leckdo kroutil hlavou, že jsme se dávno nesežrali, ale to bylo dáno tím, že jsme byli každý jiný a nelezli si do zelí. Měli jsme každý svůj okruh trochu jinak zaměřených kamarádů, i když samozřejmě jsme měli mnohé společné, ale ty už jsme většinou poznali až v práci. On o filmech psal, zatímco já si přivydělával jejich překládáním. Ale na druhou stranu jsme si měli hodně o čem povídat a naše kancelář byla vlastně debatní klub, kam leckdo rád zavítal.
Jak ta doba byla hnusná, měli jsme oba štěstí na práci, ke které jsme přišli jako slepý k houslím. Druhé štěstí bylo, že jsme v podniku platili za exoty. To bylo tak: při neustálých reorganizacích se kdysi zrušilo Studio pro úpravu zahraničních filmů. Dabing spadl pod Barrandov, který měl herce a příslušnou techniku. Titulky pod Ústřední půjčovnu filmů, která zase čirou náhodou měla malou tiskárnu. Samotný podnik byl úřad, který se staral o zásobování kin filmy a stranou distribučního mechanismu fungovalo malé oddělení dramaturgie a v něm pododdělení titulky. Naše práce nikoho moc nezajímala a málokdo jí rozuměl, byli jsme taková parta hájených bláznů, kteří jsou však přece jen k něčemu potřeba.
Jako redaktoři jsme spolupracovali s okruhem překladatelů ze všech možných jazyků, zejména v sudé roky, kdy se konal MFF Karlovy Vary a účastnily se ho filmy i z těch nejexotičtějších koutů světa. Takže i orientalisté si přišli na své. Byli to zajímaví, vzdělaní lidé, tehdy většinou starší a zkušenější než my dva. Mnozí už leccos pamatovali, a tak jsme se dozvídali spoustu zajímavých věcí. Tenkrát se práce odevzdávala ve strojopise s několik průklepy a po kontrolní projekci jsme si na to vždycky sedli a chvíli redigovali. A pak se redakční práce často zvrhla v debatní klub, kolikrát nás vrátný vyhazoval, že musí zavřít budovu.
I naše adresa Národní třída 28 byla strategická. Pořád se u nás někdo stavoval, vyměňovaly se zakázané knížky, probíralo, co hlásila Svobodná Evropa, vyřizovaly se vzkazy, ke konci se i distribuovaly petiční archy, například Několik vět. Ale byli jsme samozřejmě oba rádi, že éra komunismu skončila. Potom jsme se vydali každý jinam. Takže až se tam nahoře potkáme, budeme mít i s těmi, co už tam jsou, námětů na hovory víc než dost, a žádný vrátný nás už nevyhodí, že musí zavírat barák.
Takže, Honzo! Zatím ahoj!
Autor je překladatel a publicista
