Dovolte mi objasnit mé tvrzení. Rozhodně si myslím, že globální ekonomika (zejména Evropa a Japonsko) mají stále obrovské problémy, které by měly být řešeny a že vše, co vidíme v Evropě, je na první pohled monstrózní, avšak zbytečné cvičení, jehož výsledkem je spíše odkládání než řešení problému.
Chtěl bych také dodat, že můj optimismus má jasně definované hranice, a to jak z hlediska trhů, tak z hlediska doby svého trvání.
Jak takhle ležím u psychiatra na gauči, dostávám pocit, že bych se měl podělit o příčiny tohoto podivného stavu své mysli. Za prvé: Dragiho tvůrčí koncepce vedení Evropské centrální banky je naprosto odlišná od koncepce vedení jeho předchůdce Tricheta.
Charakterizují ji následující znaky: evropské banky brodící se v moři likvidity, trend snižování úrokových sazeb a plán Evropské centrální banky v neomezené míře skupovat dluhopisy členských států, který se zdá, že nebude v rozporu se smlouvami o EU, které zakazují financování členských zemí.
Merkelová zmiňuje dosud nemyslitelné
Za druhé: Angela Merkelová minulý víkend poprvé zmínila do té doby něco naprosto nepředstavitelného. Německo je připraveno přijmout ztráty z budoucího odpisu řeckého dluhu veřejným sektorem, čímž by Řecku bylo umožněno konečně dosáhnout vysněných 120% dluhu v poměru k HDP před tím, než bude úplně pozdě.
Toto je hodně těžký kalibr zvláště od takového mistra kompromisů, jakým Merkelová bezesporu je. Zároveň nám tato skutečnost ilustruje, že si je stoprocentně jistá tím, že německý lid stojí za ní v jejím neochvějném odhodlání zachránit euro.
Ve světle těchto komentářů a samozřejmě pokud bude znovu zvolena (což předpokládám), si umím velice živě představit, že v blízké budoucnosti vstoupí do tábora podporující Eurobondy založené na společné a velice přísně definované zodpovědnosti všech podílejících se států.
Fiskální útes....
Za třetí: fiskální útes v USA. V podstatě si myslím, že se bude doslova jednat o mnoho povyku pro nic nebo přinejmenším, že se výsledek vyjednávání ani zdaleka nepřiblíží obavám trhu, jehož očekávání jsou někde mezi hodně špatnou a nejhorší variantou. Bez tohoto stínu visícího nad námi by akcie vykazovaly výrazně vyšší růst stimulovaný nekonečným emitováním peněz ze strany FEDu a dolaru by byl zároveň výrazně silnější.
A co jsou tedy ty přesně definované hranice mého optimismu? Tak za prvé bych viděl příklon k rizikovým aktivům – akcie (zhruba 10% nárůst), kurzy EUR/USD a GBP/USD (nárůst o 5 až 10%) a dokonce i výnosy z bezpečných německých a amerických dluhopisů porostou. Na jak dlouho?
Možná tři měsíce, dokonce i v tomto stavu polovičního pomatení. Na druhou stranu nemůžu se zbavit obav, že Izrael napadne Irán, a jaké mohou být dopady ze socio–politických otřesů v jižní Evropě.