KOMENTÁŘ: Vláda šla cestou popírání zákonného práva na odškodnění

Kdo je soudce Výborný, který s kolegy zrušil omezující opatření? O mediálně sledované kauzy nemá nouzi

Konkrétně se toto rozhodnutí týká opatření omezujících maloobchodní prodej zboží, poskytování služeb v provozovnách a volný pohyb osob, jež Ministerstvo zdravotnictví přijalo na přelomu března a dubna. Soud vládě ponechal uvedenou lhůtu k vydání krizových opatření řádně dle krizového zákona, což vláda stihla učinit. Ministr zdravotnictví  prohlásil, že se proti rozhodnutí bude bránit kasační stížností Nejvyššímu správnímu soudu.

Nutno připomenout, že obdobná opatření vstoupila v platnost již v polovině března, ovšem tehdy je přijala vláda dle krizového zákona v návaznosti na vyhlášení nouzového stavu. Krizový zákon totiž dává vládě pravomoc za nouzového stavu na nezbytně dlouhou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit určitá práva a svobody či nařídit určité povinnosti. Jelikož nouzový stav v té době vyhlášen byl, všichni (včetně výše uvedeného soudu) logicky očekávali přijímání restrikcí podle krizového zákona.

Proto zdánlivě nepodstatná změna spočívající v zapojení jiného orgánu (Ministerstva zdravotnictví) a jiného právního předpisu (zákona o ochraně veřejného zdraví) okamžitě přiměla některé právníky a komentátory ke spekulacím o důvodech tohoto nestandardního postupu. Mezi oběma druhy restrikcí je totiž jeden zásadní rozdíl, a to absence jakékoli zmínky o kompenzaci dotčených osob v zákoně o ochraně veřejného zdraví, zatímco naopak krizový zákon s touto možností výslovně počítá. Vládní představitelé tehdy svorně tvrdili, že něco tak přízemního, jako je hašteření se o peníze, by je ani nenapadlo. Ve stejné větě ovšem většinou neopomněli zmínit, že nikdo nárok na náhradu škody stejně nemá, a to bez ohledu na formu opatření. Konkrétně například Ministryně financí nám předestřela tento právní názor: „Výklad je takový, že ta přímá jasná náhrada škody je v případě, že zabíráte někomu majetek nebo mu přikazujete nějakou činnost. Nic takového nenastalo“. Pro úplnost je třeba přiznat, že každý zodpovědný činitel v pozici vlády by měl řešit, zda a případně kdo zaplatí stamiliardové dluhy způsobené podvázáním ekonomiky.

Pravomoci Ministerstva zdravotnictví

Z právního hlediska je třeba na obranu vládního postupu uvést, že zákon o ochraně veřejného zdraví opravdu Ministerstvo zdravotnictví zmocňuje nařizovat mimořádná opatření k ochraně a podpoře veřejného zdraví při výskytu epidemie. Zákon mu totiž poskytuje zdánlivě velmi široký manévrovací prostor pro přijetí „zákazu nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku“. A také systematicky se nedá nic vytknout tomu, že Ministerstvo zdravotnictví disponuje pravomocí nařizovat opatření proti šíření epidemie.

Nicméně – jak už to tak v našem právním prostředí bývá – zákonodárce neřešil možný souběh obou uvedených typů opatření za situace, když se epidemii ihned zastavit nepodaří a její dopady si vynutí přijetí nouzového stavu. Obdobně si také zákonodárce nepoložil otázku, zda by nebylo spravedlivé sjednotit oba právní režimy do té míry, že i v případě restrikcí přijatých pouze na úrovni Ministerstva zdravotnictví by jimi postižené osoby měly právo na kompenzaci některých škod. A pouze pro připomenutí, mezi těmito osobami nejsou jen velké korporace, ale začasté také drobní a střední podnikatelé, kteří se bez vlastního zavinění dostali na samou hranici insolvence nebo dokonce za ni.

Omezený manévrovací prostor

Lze tedy kvitovat s povděkem, že naše nezávislé soudy nám z této šedé zóny neurčitosti pomohou svým výkladem za použití obecných principů práva a spravedlnosti. V tuto chvíli je nám znám názor soudu prvního stupně, který rozhodně nepovažuje výše uvedený manévrovací prostor Ministerstva zdravotnictví za neomezený a naopak jeho pravomoci vykládá v kontextu existujícího stavu nouze, čímž je fakticky zužuje. Soud totiž sice přiznal mimořádnost současné situace (a odmítl intepretaci svého právního názoru jako zlehčování pandemického nebezpečí), ale podle jeho názoru je i tak třeba respektovat nouzový stav a mimořádné postupy, které sebou přináší. Soud rovněž nezpochybnil pravomoc státu omezit některá základní lidská práva a svobody v době pandemie, pokud k takovému omezení nedošlo automaticky již samotným vyhlášením nouzového stavu. Ovšem současně zastává názor, že k takto masivnímu omezení práv, o jaké se Ministerstvo zdravotnictví pokusilo přijetím sporných opatření, je ve stavu nouze oprávněna pouze vláda. Takto zásadní pravomocí totiž z principu není možné svěřit jednomu členu vlády (Ministru zdravotnictví), v jeho rukou by se bezdůvodně koncentrovala moc, a to v rozporu s principem fungování demokratického právního státu i ústavních garancí dělby moci.

Soud nepřijal ani argumentaci Ministerstva zdravotnictví, že mimořádná opatření bylo nutné vydávat v režimu zákona o ochraně veřejného zdraví z důvodu dynamiky nastalé situace a nezbytnosti rychlé reakce na aktuální stav. Namísto toho zdůraznil, že nejenom ministerstvo, nýbrž též celá vláda by měla být schopna rychlé reakce na měnící se krizovou situaci. Navíc efektivita není měřítkem zákonnosti. Za relevantní argument pak soud nepovažoval ani to, že přijatá mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví vzala vláda při svém jednání na vědomí, protože dle jeho názoru to není možné zaměňovat s přijetím krizového opatření. Lze tedy uzavřít, že Ministerstvo zdravotnictví sice disponuje pravomocí přijímat mimořádná opatření pro zvládnutí epidemie i za nouzového stavu, ovšem jeho vyhlášení z důvodu pandemie znamená existenci natolik zásadního problému, že k jeho řešení většinou standardní procedury předvídané obecnými zákony nepostačí. Za takto mimořádné situace nastupuje mimořádná pravomoc vlády (nikoliv ministerstva), prostřednictvím krizových opatření omezit základní lidská práva a svobody. Krizový zákon zde plní roli zvláštního a přednostně použitelného předpisu ve vztahu k obecně platnému zákonu o ochraně veřejného zdraví.

Náhrada nejen podle krizového zákona

Lze proto uzavřít, že pokud výše uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze obstojí také v očekávaném přezkumu před Nejvyšším správním soudem, mohlo by mít výrazný dopad na uplatnění nároků na náhradu škody vůči státu ze strany dotčených podnikatelů a dalších osob. Kdyby totiž vláda byla postupovala správně již od samotného počátku, mohli by se poškození domáhat odškodnění (pouze) postupem dle krizového zákona, stát by se těmto nárokům zřejmě bránil (viz postoj Ministryně financí výše) a nakonec by případné spory skončily před soudem. Ale pokud bude potvrzeno, že stát opravdu nepostupoval správně co do formy přijímaných opatření, nabízel by se zde postiženým ještě nárok na náhradu škody způsobené nesprávným postupem státu. To je úplně jiný typ nároku podle jiného právního předpisu, který nijak nesouvisí s pandemií nebo stavem nouze.

Proto se naše týmy specialistů na správní právo a spornou agendu momentálně zabývají, jak se s touto neobvyklou a komplikovanou situaci správně vypořádat a jaký nejefektivnější postup lze doporučit našim klientům uvažujícím o odškodnění. Úzce přitom spolupracujeme s kolegy z našich ostatních kanceláří ve středoevropském regionu, které oslovují mnohdy zoufalí klienti s obdobnými dotazy. Jestli se nacházíte ve stejné situaci, tak doporučujeme v první řadě ověřit, jestli vůbec nároky ještě vznášet můžete. Podmínky, jež tvořily součást žádostí o státní podporu (např. úvěry COVID I, kurzarbeit, apod.) totiž často po uchazečích požadovaly právě vzdání se právě diskutovaného nároku na náhradu škody. A i pokud tomu tak nebylo, Vaše firma státní pomoc obdržela a následně se ještě domůže odškodnění, je otázkou, zda se obě finanční částky nebudou vzájemně započítávat či jinak krátit.

Každopádně si dovolíme konstatovat, že z důvodu právní jistoty by bývalo zřejmě vhodnější pojmout státní pomoc systematičtěji, např. jako jakési zálohy na škody způsobené restriktivními opatřeními. Na místo toho šla vláda cestou popírání zákonného práva na odškodnění a paralelního, zdánlivě velkorysého, nabízení podpůrných balíčků pod podmínkou neuplatňování náhrady škody.

V nejbližší době na toto téma přineseme podrobnější analýzu, abyste mohli zvážit, zda se se svými nároky nepostavit do pomyslné fronty poškozených, která bude před příslušnými státními orgány zřejmě rychle narůstat.

Autoři textu jsou advokát Stanislav Bednář a advokátní koncipientka Libuše Dočekalová. Oba pracují pro advokátní kancelář Schönherr.