Pomoc v nouzi může mít i podobu potravinové sbírky. | foto: ČTK
PŘEČTĚTE SI DALŠÍ DÍLY PREMIOVÉHO SERIÁLU PENÍZE OD STÁTU |
Říká se, kdo rychle dává, dvakrát dává. I ono „dávání“, tedy pomoc, o niž v tíživé situaci někoho žádáme, má svá pravidla. Někdy se zbytečně zlobíme na pomalost úřadů, sociálních pracovnic, neziskových organizací. Realita může být taková, že tyto instituce narážejí spíš na zbytečnou bariéru z naší strany. Představa, že stačí zavolat, napsat dopis, kde popíšeme svou zoufalou situaci, a druhý den nám na účtu přistanou peníze, neplatí.
Úřady přiznávající dávky zadávají naše informace do systémů, z nichž vypadneme třeba kvůli nedodání nějakého údaje. Profesionální neziskové organizace zase cítí zodpovědnost za dary a peníze dárců a nemohou jejich velkorysost zklamat. Proto i ony potřebují doklady a důvěryhodný, ověřitelný životní příběh žadatele. Ne proto, aby někoho soudily a hodnotily. I ony musejí zachovávat mlčenlivost o osobních datech. Pomoc, která má být rychlá, férová a účelná, se totiž opírá o jistá pravidla.
Alena Lemerová a Dita Kubisková jsou zkušené koordinátorky Patrona dětí, charitativního projektu Nadace Sirius. Jejich rukama prošly během tří let trvání organizace stovky žádostí o pomoc v nouzi. Shodují se, že žadatelé si dobu čekání na pomoc někdy zbytečně prodlužují sami. Nejdůležitější je totiž dávat pozor při vyplňování žádosti a veškeré údaje napsat dobře. „Zní to jako banalita, ale řada lidí nepošle správně napsaný e-mail, který aktivně používají a z něhož se mají dozvídat důležité informace, co mají dělat dál, co potřebujeme případně doložit nebo podepsat. Potom marně čekají a diví se, že se nic neděje,“ upozorňuje Dita Kubisková. „Je potřeba čas od času také kontrolovat spam a nebát se používat naší klientskou zónu – tam je vše přehledné,“ připomíná ještě drobnost Alena Lemerová. Chybou dle koordinátorek bývá, že žadatelé včas nedoloží potřebné doklady a nereagují ani na volání nebo SMS zprávy. Zkrátka je třeba vyhradit si dostatek času a pozornosti na vyplnění žádosti, připravit si do mobilu či počítače kopie dokladů a před odesláním zkontrolovat e-mail.
Kdy si říct o pomoc?■ Když jsme až po uši ponořeni v neustálém řešení svého problému – nemáme nadhled a nevidíme žádné východisko. ■ Když naše problémy začínají ovlivňovat život našich dětí nebo osob na nás závislých. ■ Když se (pokud jde o materiální problémy) situace blíží ke krajnosti, jako je například vystěhování z bytu. ■ Když se několik týdnů (měsíců) „točíme v kruhu“ – opakovaně se nám vracejí stejné situace, a my nechápeme proč a neumíme s nimi zacházet. ■ Když se nám v hlavě víří katastrofické myšlenky, které nejsme schopni jakkoli ovládat. ■ Když zažíváme nepříjemné pocity a stavy, a nedokážeme odhalit proč – patří sem i „nevysvětlitelné“ úzkosti, strach, stažený žaludek, bušení srdce, zimnice… ■ Když na materiální a praktické starosti reaguje tělo psychosomaticky vleklými nebo nárazovými zdravotními obtížemi – často se vracejícími virózami, bolestmi zad nebo zubů, ženskými obtížemi, problémy s menstruací, u mužů třeba problémy s erekcí, vysokým krevním tlakem apod. |
Ty skutečně profesionální organizace mají nějaký systém kontroly, aby dobroty dárců nezneužívali podvodníci. Patron dětí má například tzv. Patrona – tedy člověka, který dítě a rodinu dobře zná a může potvrdit, že pomoc opravdu potřebuje. Tady je dle koordinátorek nejlepší volit někoho z oficiálních organizací (sociálního pracovníka, učitele, lékaře, pracovníka volnočasových organizací…), který žadateli případně sám pomůže žádost o pomoc sepsat.
Podle koordinátorek je mnohdy zarážející spíš to, kolik lidí, kteří by pomoc skutečně potřebovali, se o ni říct ostýchá. „Člověka vždy zaskočí, v jakých podmínkách žijí některé osamělé mámy s dětmi,“ říká k tomu Alena Lemerová. „Děti spí na nafukovacích matracích. Dostávají plátek toastového chleba ke svačině, na obědy ve škole nechodí, protože na ně máma peníze nemá, a pak jsou v družině bez oběda do tří čtyř hodin odpoledne. Nepřísluší mi hodnotit, jen mi v hlavě táhne, jak je smutné, že nemají z blízkých ani přátel nikoho, kdo by jim pomohl. Nebo si toho z okolí nikdo nevšimne?“
V kontrastu s nimi jsou pak podle ní lidé, kteří zkoušejí žádat o nadstandardní dar, například trampolínu za 40 tisíc…
Brněnská psycholožka Alena Plšková a spolupracovnice Patrona dětí vysvětluje, proč často necháme svůj menší problém dojít až velkému průšvihu (klasický je případ s dluhy a exekucemi), místo abychom si včas řekli o pomoc. „Náš ostych přiznat se, že jsme v úzkých, ovlivňuje výchova i zkušenost. Hlavně starší a střední generace byla zvyklá, že si nikdy nesmí stěžovat. Co si kdo sám navaří, ať si taky sní, i kdyby se měl udusit. Někdy se i blízcí přátelé dozvěděli, že se jejich kamarádka stará o mentálně postiženého sourozence, až po letech. Často až když zkolabovala.“
Zablokovat tak přirozenou věc, jako je prosba o pomoc, dokážou i dominantní jedinci, orientovaní na výkon a výsledek a zvyklí vítězit. Ti věří, že se dá tvrdou prací a dobrým plánováním vše vyřešit. Samostatnou kapitolou jsou pak ženy, jež podporují všechny ostatní kolem sebe do sebezničení. Ani si neuvědomí, že by pomoc potřebovaly samy.
Celkem 783 053 obyvatel Česka vedla v roce 2019 centrální evidence exekucí s počtem 4 476 069 exekučních řízení, vyplývá z oficiálních údajů Exekutorské komory ČR. Ani dluhy a exekuce nejsou nic k chlubení, zároveň ale ani k věčnému zatracení a trestání dětí, které za prohřešky rodičů nemohou. Jenže exekuce bývají důvodem, proč se lidé propadají ve svém finančním marasmu ještě hlouběji. Neodváží se hledat pomoc ani u neziskových organizací. Dílem právě ze studu, že by se měli ke svým dluhům přiznat, dílem z pocitu, že by stejně o pomoc z jejich strany přišli. Pletou se, jen musejí s barvou ven, aby byla pomoc účinná.
Šest tříd v rozdělené české společnostiU příležitosti třicátého výročí pádu komunistického režimu provedl v roce 2019 Český rozhlas velký výzkum, v němž sociologové rozdělili českou společnost do šesti společenských tříd. Do které z nich patříte vy? Zajištěná střední třída je podle výzkumu nejmajetnější z nich. Nastupující kosmopolitní třída má oproti ní menší majetek, který ale může rychle stoupat díky kontaktům, kulturnímu kapitálu a jazykovým a digitálním dovednostem. Dohromady tyto dvě prosperující třídy tvoří zhruba třetinu společnosti, píše iRozhlas.cz. Do některé z nižších středních tříd pak spadá polovina české populace. Jsou to členové tradiční pracující třídy se solidním příjmem a majetkem, kterým ale chybí další zdroje. Ohrožená třída má naopak dobré kontakty a často i vzdělání a kulturní přehled, svůj potenciál ale nedokázala naplnit a přetavit ve vyšší příjem či majetek. Unikátní pro Česko je podle autorů výzkumu třída místních vazeb – lidé těžící z toho, že mají vlastní nemovitost a dobré kontakty tam, kde bydlí, z hlediska ostatních kapitálů jsou ovšem spíše chudí. Každý šestý člověk pak spadá do strádající třídy. Sociologové ji tak podle Českého rozhlasu nazvali proto, že její členové postrádají všechny typy kapitálů – příjem, majetek, sociální kontakty i kulturní zázemí a nové typy kompetencí. |
Pomáhající organizace nejsou ani moralisté, ani – pokud to tedy není součástí jejich pracovní náplně – nositelé finanční osvěty. Důvod, proč o exekucích potřebují vědět, je čistě praktický. Neziskové organizace, které vědí o exekucích, neposkytují finanční pomoc ani takové dary, jež by mohl exekutor zabavit. Mohou ale pomáhat nezbytnou materiální pomocí, jako jsou třeba potravinové balíky, zaplacení obědů dětem v jídelně přímo na účet školy, uhrazení zájmových kroužků… „Přiznání se k pravému stavu své finanční situace beru i jako projev vzájemné důvěry. Život je příliš složitý na to, aby někdo někoho soudil. Všichni děláme chyby, ale nelze hazardovat s laskavostí dárců,“ říká Daniela Balajková, která všechny údaje v Patronovi dětí prověřuje v oddělení risku.
K dalšímu zdržení může dojít nesrozumitelným popisem našich potíží. Nikdo neočekává od žadatele pomoci brilantní slohovou práci na úrovni absolventa Univerzity Karlovy, nikdo neřeší ani nehodnotí pravopisné chyby. Od toho jsou v organizaci odborníci, kteří příběh, pokud má oslovit dárce na webu, převypráví. Co je podstatné, jsou srozumitelné informace.
Jednou z věcí, které mohou zveřejnění příběhu rodičů, žádajících třeba o zdravotní pomoc, zbrzdit, je pro někoho možná překvapivě příliš odborný popis postižení lékařskými termíny, zpravidla latinskými.
Je pochopitelné, že rodině, která postižením dítěte intenzivně žije a neustále si o onom postižení shání informace, připadají dotyčné termíny běžné a důležité. Laik ovšem větě, naše Adélka trpí od narození atetoidní formou DMO, nerozumí. Kdyby se příběh objevil jen v této formě na webu a bez vysvětlení, potenciální dárce, pokud není lékař, se pravděpodobně zarazí u složitého latinského názvu a dál číst nebude.
Mimochodem, u Adélky – přeloženo do řeči lidí bez medicínského vzdělání – se projevila dětská mozková obrna. Atetoidní forma znamená, že trpí mimovolně kroutivými a pomalými pohyby rukou i nohou, jež mohou postihnout i svaly obličeje. Dítě neovládá svoji mimiku, dělá různé grimasy...
Prosba, kterou dárci vyslyšeliJak napsat neziskovým organizacím žádost o pomoc? Nejlépe pomocí příběhu, který by potencionální dárce zaujal. Jeden z reálných příběhů z webu Patrona dětí skutečně skončil happy endem. Dárci se dítěti na asistenčního psa složili. Maminka malého chlapce dodala dostatek informací, ze kterých se dalo sestavit následující vyprávění (lze ho samozřejmě aplikovat i na problémy dospělých) jen s mírnými zásahy: „Náš pětiletý Jeníček je autista. Na první pohled vypadá jako normální kluk, jakmile s ním ale strávíte pár minut, zjistíte, že je trochu jiný než ostatní děti. Jeníček zatím nemluví a spoustu věcí kolem sebe nechápe. Kromě autismu ho trápí také opožděný mentální vývoj a dyspraxie jemné i hrubé motoriky.“ V textu pak následoval popis, co dyspraxie je a jak dítě trápí... „Dyspraxie je specifická porucha učení. Způsobuje, že Jeníčkovi všechno padá a ruce ho neposlouchají tak, jak by měly. Představte si, že si chcete vzít hrneček na pití, ale nejde vám to. Nebo nejste schopni se naučit zavázat si tkaničky. A protože Jeníček neví, proč má tak nešikovné ruce, často se vzteká a pláče. Někdy navíc s manželem nevíme, co jeho pláč způsobilo, a protože nám Jeníček, proč se trápí, nedokáže říct, pláče o to víc. Moc bychom si přáli, aby se mu v našem světě žilo o něco lépe. Proto mu chceme pořídit asistenčního pejska, který ho bude doprovázet životem.“ Na závěr textu přidala maminka zdůvodnění, jak by chlapci mohl asistenční pes zkvalitní život... „Pejsek zabrání Jeníčkovi, aby vběhl do silnice. Pomůže mu také v navazování sociálních kontaktů. A když se nám Jeníček zatoulá třeba v obchodě nebo v parku, vycvičený pejsek ho dokáže najít. Protože ale budou pořád spolu, pravděpodobně se nikde neztratí. A nakonec bude pejsek Jeníčkovi nejlepším přítelem a parťákem, který ho zklidní a zlepší mu náladu.“ |
Autorka pracuje v organizaci Patron dětí a je spolupracovnicí LN.
