Jeden z našich nejoriginálnějších filmařů, režisér, scenárista a výtvarník Jan Švankmajer, se sice kvůli nemoci musel z projekce a následné tiskové konference omluvit, přítomen ale byl alespoň prostřednictvím svého filmu. Snímku totiž předchází krátký prolog, vněmž autor podá k Šílení stručnou explikaci.
„Říká se, že dílo by mělo mluvit samo za sebe, vedli jsme o ten úvod dlouhý boj,“ vysvětlil producent Jaromír Kallista, „režisér se pro dotočení úvodu rozhodl v samém konci natáčení. Dospěl ktomu, že je taková doba, že je třeba určité věci vysvětlit.“
Horor se všemi pokleslostmi
Dozvíme se tedy, že Šílení je horor se všemi pokleslostmi, které ktomuto žánru patří. Rozhodně prý nejde o umění. To už je ostatně podle autora mrtvé. Jeho film je ideologickým sporem o to, jak vést blázinec: zda dopřát bláznům svobodu, či naopak zvolit metodu přísného dozoru atrestu. Pak je tu ještě prý třetí možnost, ta kombinuje oba přístupy a úzce souvisí se světem, vněmž žijeme.
Švankmajerův divoký, expresivní, filozofický horor vychází z motivů povídek Edgara Alana Poea Zaživa pohřben a Šílený psychiatr, jedna z hlavních postav je pak inspirovaná Markýzem de Sade. Námět měl Švankmajer všuplíku už od začátku sedmdesátých let. Na přípravě filmu se ale začalo pracovat až vroce 1999, hned po dokončení Otesánka.
Celý film se odehrává v blázinci, herecký ansámbl nicméně žádné speciální školení v psychiatrickém ústavu nepotřeboval. „Myslím, že jsme všichni dost vytrénovaní, pohybujeme se v dost podobném prostředí, kdy je dost těžké rozlišit, kdo je blázen a kdo psychiatr,“ prohlásil Martin Huba, který v Šílení hraje despotického ředitele ústavu. Pavel Liška zase poznamenal: „Já stejně pořád hraju idioty.“ Ve filmu dostal roli Jeana Berlota, mladého muže, který je jakýmsi průvodcem příběhem. Ujme se ho excentrický markýz, rouhač, prostopášník a libertin, kterého si s velkým gustem zahrál Jan Tříska: „Byla to takřka terapeutická práce, když hrajete podivína, tak tím zároveň ničíte podivína v sobě.“
Točit s Janem Švankmajerem byl podle herců požitek, všichni se shodli na tom, že je to velký praktik a profesionál, byť toho s herci během natáčení moc nenamluví. „V tomhle se Švankmajer nemění aje to dobře,“ prohlásil Pavel Nový, který hrál takřka ve všech Švankmajerových filmech - pokud v nich byli herci. Tentokrát dostal roli němého sluhy: „Na rozdíl od Jana Třísky jsem se nemusel učit žádný text.“
Jedinou výraznou ženskou postavou snímku je proradné stvoření jménem Charlotta s nepřehlédnutelnými sklony k nymfomanii. To byla další příležitost pro Aňu Geislerovou. I kvůli ní je nakonec jednomu z hlavních hrdinů nasazena drastická „terapie číslo 13“, která ve filmu zůstane tak trochu tajemstvím. „Ať si pod tím každý představí to, čeho se děsí nejvíc,“ vzkázal divákům režisér, který filmu věnoval 130 natáčecích dní - 65 dní točil s herci, zbytek věnoval animaci, především masa a vnitřností.
Premiéra alegorického snímku, který vznikal ve společnosti Athanor v česko-slovenské koprodukci s přispěním České televize aStudia Barrandov, bude symbolicky příští čtvrtek 17. listopadu. „Je to náhoda, žádný záměr v tom není, datum premiéry se plánuje rok a půl dopředu,“ říká Jan Kallista. Na premiéru už bohužel nebude moci přijít režisérova manželka apravá ruka Eva Švankmajerová, která před pár týdny podlehla těžké nemoci. Její výtvarný podíl na snímku Šílení je ovšem nepřehlédnutelný.
Zahraniční cesta Šílení začne na festivalu v Rotterdamu, který Švankmajerův film odstartuje.
