LN Jak se liší vaše pojetí příběhu skupiny bratří Mašínů od toho, jež představil vloni v knize Zatím dobrý Jan Novák?
Základní rozdíl je v tom, že Jan Novák vycházel z rukopisu, který můj otec sepsal v roce 1957, tedy čtyři roky po útěku, a také čerpal z kontaktů s lidmi zde v České republice. Já, když jsem začala v roce 2001 psát, jsem vyšla ze vzpomínek mého otce a mého strýce. Také jsme se ale vypravili do východní Německa, kde jsme se setkali jak s rodinami, které pomáhaly pětici na útěku, tak s členy tehdejší Volkspolizei i agentem CIC, jenž po úspěšném útěku mého otce vytěžoval. Mluvila jsem ovšem taktéž se svou tetou, žijící v Čechách, i s dalšími zdejšími lidmi, a samozřejmě jsem studovala v amerických, německých i českých archivech - zajímalo mě také, co tehdy psala média.
LN Vy jste historička?
Studovala jsem historii, ale neabsolvovala jsem. Ostatně, při psaní knihy jsem také s mnoha historiky mluvila - výzkum před samotným psaním trval celý rok. Chtěla jsem ukázat příběh z obou stran, protože dosud byl podáván pouze z pohledu těch pěti a jako dobrodružství. Já jsem se snažila případ zasadit do historického a politického kontextu. Bylo to přece nanejvýš podivné: na pět mladíků se čtyřmi pistolemi nastoupilo čtyřiadvacet tisíc policistů.
LN Zdá se mi také, že v nejdiskutovanějších pasážích, například při zastřelení ozbrojeného pokladníka, se už dopředu snažíte vyvrátit případné námitky.
Samozřejmě, že jsem ve své knize chtěla odpovědět na otázky lidí, proto jsem ji psala.
LN Janu Novákovi se Zatím dobrý anglicky vydat nepovedlo, jak je to s vaší knihou?
Již brzy v Americe vyjde, český nakladatel byl ovšem rychlejší.
LN Takže příběh bratří Mašínů není jen českou záležitostí?
Jan Novák pojal příběh spíše jako ságu tří generací jedné rodiny. Jádrem mé knihy byl odkaz Josefa Mašína staršího, totiž boj za svobodu - což je zásadní téma bezpochyby i v Americe.
LN Jak vnímáte rozpor mezi Josefem Mašínem starším a skupinou jeho synů? Zatímco on se při odboji snažil pomáhat ostatním lidem, jeho synové a Milan Paumer v konečném důsledku, přestože jejich cíl byl původně jiný, pomohli pouze sami sobě.
Rozdíl byl v tom, že můj dědeček měl vojenský výcvik a přísun zbraní, zatímco můj otec a strýc byli bez výcviku a zbraně si museli opatřit přepady policejních stanic. Navíc na rozdíl od válečného odboje zůstávali poděbradští mladíci pouze velmi malou skupinou - také proto, aby nedošlo k prozrazení.
LN Při prvním pokusu o získání zbraní skupina použila taxikářské auto. Jeho řidič pak strávil rok ve vězení - litovali váš otec a strýc tohoto člověka?
Svázali ho a řekli mu, aby se nerozvazoval, jinak bude mít problémy. Bohužel je neposlechl.
LN Krátce po úspěšném útěku čeští mladíci zjistili, že s návratem do vlasti, kde chtěli bojovat za svobodu, to nebude tak žhavé. Jaké to pro ně bylo rozčarování a jak to změnilo jejich vztah ke Spojeným státům?
Oni odcházeli, aby se vrátili - jako to udělali všichni ti stateční muži na začátku druhé světové války. Bohužel to dopadlo jinak, i když rozhlasové stanice vytvářely dojem, že válka je na spadnutí.
LN Nepřipustili nikdy, že ozbrojené svržení komunistického režimu byl omyl?
Ne, zastávají názor, že je to stejný typ režimu jako německý fašismus - s tím rozdílem, že teror již nevycházel od cizinců, ale od vlastních lidí.
LN Mladí Mašíni dostali po válce od prezidenta Beneše vyznamenání, vy se ovšem o něm příliš obdivně nevyjadřujete.
Cílem činnosti Mašínů nikdy nebylo obdržet vyznamenávání. Beneš nebyl vůdčí osobností jako Masaryk, spíše byl českou obdobou Chamberlaina.
LN Kriticky se vyjadřujete také o prezidentu Havlovi - jde o osobní nevraživost ještě z dob studií, kdy se s ním Ctirad a Josef Mašínové setkali, či o důsledek toho, že se od něj nedočkali ocenění.
Opravdu nejde o nějaké metály. Otec a strýc se domnívají, že v roce 1989 Havel prodal národ - dohodou s Čalfou. Ta byla základem pro právní kontinuitu s bývalým komunistickým režimem. Po válce jistě nebyli všichni nacisté potrestáni, ale Norimberský proces ukázal vůli potrestat je. K ničemu takovému v Československu po roce 1989 nedošlo.
LN Nenahrává ale vaše porovnávání věznění vaší babičky v 50. letech a Václava Havla v 70. letech nakonec především relativizacím současných komunistů?
Nevím, čím by jim to mohlo nahrávat.
Základní rozdíl je v tom, že Jan Novák vycházel z rukopisu, který můj otec sepsal v roce 1957, tedy čtyři roky po útěku, a také čerpal z kontaktů s lidmi zde v České republice. Já, když jsem začala v roce 2001 psát, jsem vyšla ze vzpomínek mého otce a mého strýce. Také jsme se ale vypravili do východní Německa, kde jsme se setkali jak s rodinami, které pomáhaly pětici na útěku, tak s členy tehdejší Volkspolizei i agentem CIC, jenž po úspěšném útěku mého otce vytěžoval. Mluvila jsem ovšem taktéž se svou tetou, žijící v Čechách, i s dalšími zdejšími lidmi, a samozřejmě jsem studovala v amerických, německých i českých archivech - zajímalo mě také, co tehdy psala média.
LN Vy jste historička?
Studovala jsem historii, ale neabsolvovala jsem. Ostatně, při psaní knihy jsem také s mnoha historiky mluvila - výzkum před samotným psaním trval celý rok. Chtěla jsem ukázat příběh z obou stran, protože dosud byl podáván pouze z pohledu těch pěti a jako dobrodružství. Já jsem se snažila případ zasadit do historického a politického kontextu. Bylo to přece nanejvýš podivné: na pět mladíků se čtyřmi pistolemi nastoupilo čtyřiadvacet tisíc policistů.
LN Zdá se mi také, že v nejdiskutovanějších pasážích, například při zastřelení ozbrojeného pokladníka, se už dopředu snažíte vyvrátit případné námitky.
Samozřejmě, že jsem ve své knize chtěla odpovědět na otázky lidí, proto jsem ji psala.
LN Janu Novákovi se Zatím dobrý anglicky vydat nepovedlo, jak je to s vaší knihou?
Již brzy v Americe vyjde, český nakladatel byl ovšem rychlejší.
LN Takže příběh bratří Mašínů není jen českou záležitostí?
Jan Novák pojal příběh spíše jako ságu tří generací jedné rodiny. Jádrem mé knihy byl odkaz Josefa Mašína staršího, totiž boj za svobodu - což je zásadní téma bezpochyby i v Americe.
LN Jak vnímáte rozpor mezi Josefem Mašínem starším a skupinou jeho synů? Zatímco on se při odboji snažil pomáhat ostatním lidem, jeho synové a Milan Paumer v konečném důsledku, přestože jejich cíl byl původně jiný, pomohli pouze sami sobě.
Rozdíl byl v tom, že můj dědeček měl vojenský výcvik a přísun zbraní, zatímco můj otec a strýc byli bez výcviku a zbraně si museli opatřit přepady policejních stanic. Navíc na rozdíl od válečného odboje zůstávali poděbradští mladíci pouze velmi malou skupinou - také proto, aby nedošlo k prozrazení.
LN Při prvním pokusu o získání zbraní skupina použila taxikářské auto. Jeho řidič pak strávil rok ve vězení - litovali váš otec a strýc tohoto člověka?
Svázali ho a řekli mu, aby se nerozvazoval, jinak bude mít problémy. Bohužel je neposlechl.
LN Krátce po úspěšném útěku čeští mladíci zjistili, že s návratem do vlasti, kde chtěli bojovat za svobodu, to nebude tak žhavé. Jaké to pro ně bylo rozčarování a jak to změnilo jejich vztah ke Spojeným státům?
Oni odcházeli, aby se vrátili - jako to udělali všichni ti stateční muži na začátku druhé světové války. Bohužel to dopadlo jinak, i když rozhlasové stanice vytvářely dojem, že válka je na spadnutí.
LN Nepřipustili nikdy, že ozbrojené svržení komunistického režimu byl omyl?
Ne, zastávají názor, že je to stejný typ režimu jako německý fašismus - s tím rozdílem, že teror již nevycházel od cizinců, ale od vlastních lidí.
LN Mladí Mašíni dostali po válce od prezidenta Beneše vyznamenání, vy se ovšem o něm příliš obdivně nevyjadřujete.
Cílem činnosti Mašínů nikdy nebylo obdržet vyznamenávání. Beneš nebyl vůdčí osobností jako Masaryk, spíše byl českou obdobou Chamberlaina.
LN Kriticky se vyjadřujete také o prezidentu Havlovi - jde o osobní nevraživost ještě z dob studií, kdy se s ním Ctirad a Josef Mašínové setkali, či o důsledek toho, že se od něj nedočkali ocenění.
Opravdu nejde o nějaké metály. Otec a strýc se domnívají, že v roce 1989 Havel prodal národ - dohodou s Čalfou. Ta byla základem pro právní kontinuitu s bývalým komunistickým režimem. Po válce jistě nebyli všichni nacisté potrestáni, ale Norimberský proces ukázal vůli potrestat je. K ničemu takovému v Československu po roce 1989 nedošlo.
LN Nenahrává ale vaše porovnávání věznění vaší babičky v 50. letech a Václava Havla v 70. letech nakonec především relativizacím současných komunistů?
Nevím, čím by jim to mohlo nahrávat.