Když jdou na mužskýho léta

Už svým názvem Lekce tvůrčího psaní některé návštěvníky knihkupectví mátla (domnívali se, že jde o jakousi spisovatelkou příručku), obálka byla rovněž nepříliš výrazná, a navíc si autor vzal mediální dovolenou, takže prodeji knihy, která se nyní dá pořídit i ve „výhodném“ balíčku s dalším Vieweghovým titulem, nevypomohly ani rozhovory či jiné novinové materiály.

Zprávy o tom, že Michal Viewegh chystá na letošní jaro vydání deníku, se tak zdály být potvrzením pocitu z Lekce tvůrčího psaní - autor již stojí na dně své studny inspirace, ještě navíc, když jeho titul zní opravdu neotřele: Báječný rok (deník 2005). Výsledný dojem se od černých očekávání naštěstí diametrálně liší.

Masturbuje Václav Klaus?
Pro Michala Viewegha nebylo psaní deníku potřebou uspořádat si své myšlenky, názory či dokonce život, nýbrž projektem - začíná 1. ledna a končí 31. prosince 2005. Zklamaní budou čtenáři, kteří čekají „ohňostroj senzací“. Pro toho, kdo autorovy knihy a názory zná, totiž kniha vlastně nepřináší nic převratně nového: ješitný pisatel deníku nemá rád ješitného prezidenta Václava Klause. Ten, kdo jeho knihu nepochválí, je hloupý. Kdo jeho knihu pochválí, je moudrý a prozíravý. A k tomu při psaní deníku neustále přemýšlí, jaký název patrně budou mít recenze Báječného roku a co který novinářský „za vozem“ ocituje, aby ukázal, jak je autor povrchní či jinak nedostatečný. Zápisům tedy vévodí dobře známá kombinace sebestřednosti a nejistoty, kterou jistě každý - ať už si to uvědomuje, či nikoliv - několikrát denně zažívá.

Hodnocení LN: * * * *

Michal Viewegh: Báječný rok (deník 2005) Druhé město, Brno 2006 360 str.

Vedle toho Michal Viewegh samozřejmě popisuje i běžné denní „děje“. Rodinný život s malou dcerkou a těhotnou manželkou, později s manželkou a dvěma dcerkami, obědy s rodiči a dalšími příbuznými, setkání a večeře s přáteli, uvědomování si vlastního věku, čtení a hodnocení knižních novinek, návštěvy posiloven, kin, autorská čtení, schůzky ohledně filmových verzí jeho románů, problémy s parkováním před vlastním domem v Nuslích, a hlavně patálie s bulvárem. Ten úspěšný prozaik dělí na soft-bulvár, kterému poskytuje „možná lehce přihlouplé, leč zcela nevinné rozhovory“ (v poslední době třeba v pořadu Žito na veřejnoprávní ČT), a na „bezohledné, cynické lži“, jejichž obětí se jako celebrita pochopitelně stal.

Zapisovatel připouští, že si nadržuje, v čemž se tedy neplete, a navíc si několikrát protiřečí - i to se však dá koneckonců dobře pochopit. Několikrát také zmíní, že on něco v životě dokázal, posmívá se práci hlídače parkoviště (s nímž se často při parkování u svého domu potýká), ovšem nad románem Šest hvězdiček nizozemského autora Joosta Zwagermana se později podivuje nadřazenosti v chování hlavního hrdiny. Jindy je však schopen vtipné sebereflexe: „...můj problém (nejen problém tohoto deníku, ale i mého psaní vůbec, a možná dokonce i mého přístupu ke světu) spočívá v tom, že se současně snažím být Thomasem Bernhardem i Václavem Větvičkou. Dva v jednom, sžíravý sarkasmus i všeobjímající láska v jediném balení.“

Michal Viewegh se v Báječném roku (znovu) ukazuje nejen jako úspěšný spisovatel a celebrita, ale také jako jeden z „obyčejných Čechů“ - občan. Čtení jeho zápisků tak rovněž přináší možnost zrekapitulovat si průběh loňského roku. Že jde o knihu plnou „aktualit“, ukazují i narážky, jejichž srozumitelnosti patrně brzy zamezí neustále se valící „pěna dní“: „Masturbuje Václav Klaus? Nebo mu to vždycky přišlo nesmírně cizí a falešné? Nebo levicové? Jako třeba párek?“

To vše dohromady tvoří poměrně pozoruhodnou mozaiku, která odkrývá nejen mnohé o Michalu Vieweghovi, ale rovněž o české současnosti a o pozemském komíhání vůbec. Autorovi tedy úkrok od fabulované prózy vyšel, na příští rok však už opět chystá román, a to údajně ten velký, zásadní.