Kalifornská čtveřice si nikdy nehrála na tajuplné mystiky, tentokrát ovšem není od věci přihlédnout k symbolice planet Jupiter a Mars, podle nichž Red Hot Chili Peppers pojmenovali dva disky na novém albu Stadium Arcadium.
Jupiter je tradičně symbolem velkorysosti, důstojnosti a nadhledu, Mars naproti tomu představuje agresivitu, energii a dobyvačnou vůli. Jak by asi kapela pojmenovala ještě třetí disk, který měl být součástí alba?
Modré a červené kolečko obsahují po čtrnácti písních a kapela, působící od začátku 80. let, na nich spojila energii a syrovost hardcorerapu s muzikantským nadhledem. Svrchovanost a klid modři je tu v naprosté rovnováze s agresivitou rudé. Jinými slovy, „Redhoti“ časem nevyměkli, nezbytněli do rockových dinosaurů, ani netahají z klobouku stále téhož králíka, jakým udivili hudební svět na albu Blood Sugar Sex Magik (1991). Stadium Arcadium lze považovat za završení albové trilogie One Hot Minute (1995), Californication (1999) a By The Way (2002). Nutno zároveň říci, že je za posledních patnáct let jejich nejlepším.
Pryč jsou doby, kdy kytarista John Frusciante (36) krátkými vyhrávkami a rytmickými doprovody hlavně zahušťoval rytmiku. Na albu Stadium Arcadium stojí najednou v plném světle jako obdivuhodně všestranný hráč. Takové je například „pinkfloydovské“ sólo v titulní, více než pětiminutové Stadium Arcadium, či „santanovské“ ve skladbě Hey v rytmu latiny.
Páteř skupiny, bubeník Chad Smith (45) dává na desce vzpomenout výroku, že kapela je jen tak dobrá, jako je její člen za bicí soupravou, basista Flea (43) vyhrává svou linku precizně do poslední drobné noty a přitom je pořád „funky“ jako málokdo. RHCP sice od počátku vyvracejí představu, že na každý americký band připadá minimálně jeden fantastický zpěvák - tím Anthony Kiedis (43) nikdy nebyl - jenomže v dobře fungujícím celku je jeho zpěv v prvé řadě dalším a stále suverénnějším nástrojem. V Kiedisových textech je dostatek otázek k přemýšlení - proč má hned v úvodní Dani California jejich domácí stát „odpočívat v pokoji,“ když je z celé desky jasné, že pro kapelu zůstává nejdůležitějším místem?
Celkově si Red Hot Chili Peppers zachovali nezaměnitelný styl a zároveň se stylově rozkročili - jejich funkrock je ještě úsečnější a syrovější, zatímco nebývale jemné písničky jsou filigránským dílem. Kiedis tentokrát napsal i opravdovou svatební písničku (Hard To Concentrate) a milostnou skladbu If s lidovými názvuky by klidně mohl zpívat Donovan nebo Simon s Garfunkelem. Skvěle zní pomalu se valící She's Only 18 se zajímavým textem, jakousi obdobou Dylanovy Like A Rolling Stone, minimalistický funk Hump de Bump s Fleovou trubkou, stadionová hymna Desecration Smile i další nezvykle křehké skladby Snow a Slow Cheetah.
Kromě písniček Especially In Michigan a Warlocks, kde se Kiedisovy veršovánky sice dobře rýmují, ale dávají pramálo smyslu, je více než dvouhodinové Stadium Arcadium impozantním dílem bez hluchých míst. Je milostným dopisem Kalifornii, stejně jako byla poslední deska rapujících Beastie Boys vyznáním rodnému New Yorku.
Pozitivní vibrace
Ještě před vydáním někdo umístnil nahrávku dvojalba v horší zvukové kvalitě na internet ke stažení. Fleova reakce na domovských stránkách RHCP je jedním z aspektů, které tvoří kouzlo kapely - někdo by řekl její „pozitivní vibrace“. Fleovo rozhořčení není reakcí obchodníka přicházejícího o zisk, spíš šéfkuchaře, jemuž ze spíže odnesou část pečlivě propracované večeře a servírují ji na papírových táccích: „Opravdu mě vyděsilo, že lidé uslyší nahrávku bez zvukových hloubek, o které usilujeme.“
Důstojností své hudby připomínají původní obyvatele Ameriky, které jsme zvyklí nazývat Indiány. Možná proto není na desce místo pro úšklebky na adresu kalifornského guvernéra Schwarzeneggera či muže v Bílém domě.
Noví „Redhoti“ mají říz jak dvojitá tequilla. Z funk-rockové muziky vydestilovali esenci a okořenili ji silnými melodiemi.
Jupiter je tradičně symbolem velkorysosti, důstojnosti a nadhledu, Mars naproti tomu představuje agresivitu, energii a dobyvačnou vůli. Jak by asi kapela pojmenovala ještě třetí disk, který měl být součástí alba?
Modré a červené kolečko obsahují po čtrnácti písních a kapela, působící od začátku 80. let, na nich spojila energii a syrovost hardcorerapu s muzikantským nadhledem. Svrchovanost a klid modři je tu v naprosté rovnováze s agresivitou rudé. Jinými slovy, „Redhoti“ časem nevyměkli, nezbytněli do rockových dinosaurů, ani netahají z klobouku stále téhož králíka, jakým udivili hudební svět na albu Blood Sugar Sex Magik (1991). Stadium Arcadium lze považovat za završení albové trilogie One Hot Minute (1995), Californication (1999) a By The Way (2002). Nutno zároveň říci, že je za posledních patnáct let jejich nejlepším.
Pryč jsou doby, kdy kytarista John Frusciante (36) krátkými vyhrávkami a rytmickými doprovody hlavně zahušťoval rytmiku. Na albu Stadium Arcadium stojí najednou v plném světle jako obdivuhodně všestranný hráč. Takové je například „pinkfloydovské“ sólo v titulní, více než pětiminutové Stadium Arcadium, či „santanovské“ ve skladbě Hey v rytmu latiny.
Páteř skupiny, bubeník Chad Smith (45) dává na desce vzpomenout výroku, že kapela je jen tak dobrá, jako je její člen za bicí soupravou, basista Flea (43) vyhrává svou linku precizně do poslední drobné noty a přitom je pořád „funky“ jako málokdo. RHCP sice od počátku vyvracejí představu, že na každý americký band připadá minimálně jeden fantastický zpěvák - tím Anthony Kiedis (43) nikdy nebyl - jenomže v dobře fungujícím celku je jeho zpěv v prvé řadě dalším a stále suverénnějším nástrojem. V Kiedisových textech je dostatek otázek k přemýšlení - proč má hned v úvodní Dani California jejich domácí stát „odpočívat v pokoji,“ když je z celé desky jasné, že pro kapelu zůstává nejdůležitějším místem?
Celkově si Red Hot Chili Peppers zachovali nezaměnitelný styl a zároveň se stylově rozkročili - jejich funkrock je ještě úsečnější a syrovější, zatímco nebývale jemné písničky jsou filigránským dílem. Kiedis tentokrát napsal i opravdovou svatební písničku (Hard To Concentrate) a milostnou skladbu If s lidovými názvuky by klidně mohl zpívat Donovan nebo Simon s Garfunkelem. Skvěle zní pomalu se valící She's Only 18 se zajímavým textem, jakousi obdobou Dylanovy Like A Rolling Stone, minimalistický funk Hump de Bump s Fleovou trubkou, stadionová hymna Desecration Smile i další nezvykle křehké skladby Snow a Slow Cheetah.
Kromě písniček Especially In Michigan a Warlocks, kde se Kiedisovy veršovánky sice dobře rýmují, ale dávají pramálo smyslu, je více než dvouhodinové Stadium Arcadium impozantním dílem bez hluchých míst. Je milostným dopisem Kalifornii, stejně jako byla poslední deska rapujících Beastie Boys vyznáním rodnému New Yorku.
Pozitivní vibrace
Ještě před vydáním někdo umístnil nahrávku dvojalba v horší zvukové kvalitě na internet ke stažení. Fleova reakce na domovských stránkách RHCP je jedním z aspektů, které tvoří kouzlo kapely - někdo by řekl její „pozitivní vibrace“. Fleovo rozhořčení není reakcí obchodníka přicházejícího o zisk, spíš šéfkuchaře, jemuž ze spíže odnesou část pečlivě propracované večeře a servírují ji na papírových táccích: „Opravdu mě vyděsilo, že lidé uslyší nahrávku bez zvukových hloubek, o které usilujeme.“
Důstojností své hudby připomínají původní obyvatele Ameriky, které jsme zvyklí nazývat Indiány. Možná proto není na desce místo pro úšklebky na adresu kalifornského guvernéra Schwarzeneggera či muže v Bílém domě.
Noví „Redhoti“ mají říz jak dvojitá tequilla. Z funk-rockové muziky vydestilovali esenci a okořenili ji silnými melodiemi.