„Neválečný“ film z války

Není náhoda, že Zajatce mlhy natočil režisér z generace, pro niž válka představuje dávnou minulost: Arťom Antonov se narodil v roce 1978. Zrovna tak asi hraje roli, že film, který spíš než „tradiční“ dělení na zlé Němce a hrdinské Sověty akcentuje obecně lidské rysy a hodnoty, vznikl v rusko-německé koprodukci. V Zajatcích mlhy se prý motiv milostného vzplanutí mezi Ruskou a německým vojákem během 2. světové války objevuje vůbec poprvé v historii ruské kinematografie. Ve filmu samotném sice není ústřední, ale i tak představuje zrušení dávného tabu.

Než se však v Zajatcích mlhy vojáci wehrmachtu setkají s ruskými selkami, čeká je ještě dlouhá cesta. Oddíl německých zajatců dostane na podzim 1944 na starosti mladičký důstojník Grigorij Anochin. Přestože by je pod tíhou frontového traumatu nejradši vlastnoručně postřílel, musí je paradoxně udržet naživu: má s jejich pomocí u vsi ztracené v tajze postavit radiomaják pro letadla. Vesnici obývají pouze ženy, jejichž manželé zemřeli nebo umírají ve válce proti Hitlerovi, a tomu odpovídá i uvítání s vidlemi a sekerami v rukou. Přesto se pro Němce místo ve vesnici najde. Co víc, vedle práce na stavbě se začnou za byt a stravu ujímat i mužských povinností v domácnostech žen. Improvizované sbratření národů však nemůže mít dlouhého trvání.

Antonov tuto válečnou epizodu rozehrává v překvapivém množství rovin. Obvyklým klišé se vyhýbá už jen díky tomu, že se Zajatci mlhy odehrávají stovky kilometrů od bojišť. (Je příznačné, že právě Grigorijovy bolestné vzpomínky na frontové hrůzy představují nejkostrbatější místo filmu.) Místo patosu a výjevů okázalého hrdinství se režisér soustředí na scény každodenního přežívání, v nichž dokáže najít vypjaté drama, lyriku, romantiku, cosi na způsob magického realismu a dokonce i jemný humor.

Tanec pohledů, náznaků a gest
Na jednu stranu je takové spektrum poloh možná až příliš široké: z dramaturgického hlediska působí Zajatci mlhy místy nevyrovnaně a nejednotně. Postavy se znenadání derou do popředí a pak zase bez vysvětlení mizejí, bez jiných by se naopak děj nejspíš obešel.

Hodnocení LN: * * * *

Zajatci mlhy (Polumgla) Rusko/Německo 2005 Scénář: Igor Bolgarin, Viktor Smirnov Režie: Arťom Antonov Kamera: Andrej Vorobjov Hudba: Andrej Antoněnko Hrají: Jurij Tarasov, Anastasia Ševeljova, Sergej Grjaznov, Johannes Rapp, Martin Jackowski, Lidia Bajraševskaja a další Distribuce v ČR: Cinemart Premiéra: 16. 11. 2006

Zároveň však tímto způsobem Antonov dostává prostor rozmáchnout se ve svém celovečerním debutu v několika různých žánrech najednou a ukázat, že v něm vězí velký potenciál. Úsměvné sbližování Němců s ruskými vdovami líčí adekvátně k jazykové bariéře jako tanec pohledů, náznaků a gest a dokáže v něm zachytit složité pocity, jež musejí aktéři této odvěké hry mezi mužem a ženou pociťovat pod tíhou aktuální situace. Děj prokládá poetickými záběry na roubenky nořící se z mlhy, svištění větru a štěkotu psů. A většinu postav nechá splynout dohromady ve vánočním rituálu stejně magickém a pohanském, jako je způsob, jakým vesnická kmotra odnaučí Grigorije pít. Zcela mistrovskou etudou je potom scéna, v níž bláznivý pošťák doručuje úpěnlivě se modlícím ženám úmrtní oznámení.

Jistěže jsou mnohé ze situací poněkud modelové a sdělují divákům to hlavní po lopatě: totiž že lidé se nedělí na Němce a Rusy, nýbrž na ty rozumné a na fanatiky. Očekávat se dá i krutě absurdní pointa. Z týchž důvodů jsou však Zajatci mlhy univerzálně srozumitelným a přístupným filmem, který příjemně vyvrací skeptická očekávání spojená s jeho žánrem. To, že takhle kvalitní mainstream do kin nastupuje v pouhých dvou kopiích jen proto, že není americký, je stejně výmluvné znamení doby, jako bývala právě klišé ve starých sovětských filmech.