Flavin se víc než třicet let věnoval objektům z různě barevných zářivek. Výstava byla přenesena z Paříže, kde se konala v Musée d'Art Moderne a v bavorské metropoli se v jiné variantě opakuje jistě také proto, že k ní měl umělec osobní vztah. Jeho dílem se totiž již od šedesátých let soustředěně zabýval zdejší galerista Heiner Friedrich.
Světlo hrálo ve výtvarném umění od jeho počátků důležitou roli a uplatňovalo se různými způsoby. Teprve ve 20. století se však mohly začít využívat objevy v oblasti elektrotechniky a elektroniky. Postupně se světelné záření prosadilo ve volném i užitém umění a obě tyto oblasti se vzájemně ovlivňovaly.
Dan Flavin začal od první poloviny šedesátých let konstruovat objekty nejdříve se žárovkami a brzy potom se zářivkovými tělesy různých barev, tvarů a délek. Až do své smrti vytvářel instalace, v nichž vždycky dokázal přijít s něčím novým či aspoň s obohacením dřívějších představ.
Postupně rozvinul rozmanité linie, vycházející z prvotního objevu. Stal se jedním z těch, kteří dokázali, že lze v uměleckém díle uplatnit všední prvky či předměty, s nimž se setkáváme každý den a které už ani nevnímáme. Vytvořil celý systém, v němž lze pracovat se světlem a také s prostorem, kde jsou práce umístěny.
Mnichovská expozice je do všech důsledků promyšlena, objekty jsou v sálech uspořádány podle významových i časových souvislostí. Bylo jistě velmi náročné přesně sladit jejich soustavy tak, aby tvořily logické celky a aby se účinky světelného záření vzájemně nerušily. Instalace umístěné v jednotlivých prostorách se přirozeně provázaly, koncepce umožnila sledovat umělcův vývoj od počátku až do konce.
Výstavu časově uvádějí rané skici z konce padesátých a počátku šedesátých let. Lze z nich vyčíst, jak Flavin přešel od tužkových a uhlových kreseb, expresivních abstraktních akvarelů, koláží či asambláží ke svému radikálnímu pojetí minimalismu.
V prvních objektech z počátku šedesátých let autor ještě kombinoval a střídal trvale svítící nebo blikající žárovky se zářivkami. Zkoušel, co všechno jeho právě se rodící metoda dovolí. Pak teprve dospěl ke kompozicím ze zářivkových trubic a k jejich někdy dost rozsáhlým sériím, v nichž přesně naplnil své představy.
Ve vstupním otevřeném prostoru vítá návštěvníky řada variant Monumentů pro Vladimíra Tatlina z šedesátých a sedmdesátých let. Reaguje na jeho slavnou a výtvarně podnětnou Poctu III. Internacionále, jeden ze symbolů ruského meziválečného konstruktivismu. Ve své střídmosti nebo až strohosti a přitom výraznosti je dokonalým příkladem Flavinova minimalistického cítění.
Jeho tvorba se stává pozoruhodnou „světelnou architekturou“, v níž se účinky jednoduchých geometrických konstrukcí násobí působením barevných odstínů.
V expozici jsou také přesvědčivě domyšleny a vytvořeny průhledy, v nichž se přechází z jednoho tónu do druhého. Vzájemně se tu podporuje přímé záření s odrazy světla od bílých stěn.
Zářivky jsou instalovány tak, že svítí buď směrem do sálu, nebo naopak na bílé stěny, takže vzniká podivuhodná harmonie jemných přechodů barevných tónů a jejich odlesků. Autor však nenavrhoval pouze izolované objekty, ale někdy ztvárňoval i celé prostory. Přesvědčivým příkladem je čisté řešení z kasselské Documenty z roku 1968, v němž trubice fialové barvy umístěné v rozích ovládly celý sál. Vzniklo tak prostředí, ve kterém se můžeme plně soustředit jen na působení křehkých a zároveň intenzivně zářících světelných linií.
Výstava potrvá až do 4. 3. příštího roku a rozhodně stojí za návštěvu. Už proto, že jde o druh umění, který nelze plně pochopit z reprodukcí. Je nutné procházet prostorem a vnímat nejjemnější vztahy mezi odlišnými typy objektů ainstalací. Je obdivuhodné, že s tak úspornými technickými prostředky Flavin dokázal nacházet stále nové tvůrčí principy a objevovat další způsoby vyjádření. Jeho celoživotní dílo představuje velkorysý a odvážný koncept, který se svou soustředěností a uceleností stal inspirací pro následující generace.
Světlo hrálo ve výtvarném umění od jeho počátků důležitou roli a uplatňovalo se různými způsoby. Teprve ve 20. století se však mohly začít využívat objevy v oblasti elektrotechniky a elektroniky. Postupně se světelné záření prosadilo ve volném i užitém umění a obě tyto oblasti se vzájemně ovlivňovaly.
Dan Flavin začal od první poloviny šedesátých let konstruovat objekty nejdříve se žárovkami a brzy potom se zářivkovými tělesy různých barev, tvarů a délek. Až do své smrti vytvářel instalace, v nichž vždycky dokázal přijít s něčím novým či aspoň s obohacením dřívějších představ.
Postupně rozvinul rozmanité linie, vycházející z prvotního objevu. Stal se jedním z těch, kteří dokázali, že lze v uměleckém díle uplatnit všední prvky či předměty, s nimž se setkáváme každý den a které už ani nevnímáme. Vytvořil celý systém, v němž lze pracovat se světlem a také s prostorem, kde jsou práce umístěny.
Mnichovská expozice je do všech důsledků promyšlena, objekty jsou v sálech uspořádány podle významových i časových souvislostí. Bylo jistě velmi náročné přesně sladit jejich soustavy tak, aby tvořily logické celky a aby se účinky světelného záření vzájemně nerušily. Instalace umístěné v jednotlivých prostorách se přirozeně provázaly, koncepce umožnila sledovat umělcův vývoj od počátku až do konce.
Výstavu časově uvádějí rané skici z konce padesátých a počátku šedesátých let. Lze z nich vyčíst, jak Flavin přešel od tužkových a uhlových kreseb, expresivních abstraktních akvarelů, koláží či asambláží ke svému radikálnímu pojetí minimalismu.
V prvních objektech z počátku šedesátých let autor ještě kombinoval a střídal trvale svítící nebo blikající žárovky se zářivkami. Zkoušel, co všechno jeho právě se rodící metoda dovolí. Pak teprve dospěl ke kompozicím ze zářivkových trubic a k jejich někdy dost rozsáhlým sériím, v nichž přesně naplnil své představy.
Ve vstupním otevřeném prostoru vítá návštěvníky řada variant Monumentů pro Vladimíra Tatlina z šedesátých a sedmdesátých let. Reaguje na jeho slavnou a výtvarně podnětnou Poctu III. Internacionále, jeden ze symbolů ruského meziválečného konstruktivismu. Ve své střídmosti nebo až strohosti a přitom výraznosti je dokonalým příkladem Flavinova minimalistického cítění.
Jeho tvorba se stává pozoruhodnou „světelnou architekturou“, v níž se účinky jednoduchých geometrických konstrukcí násobí působením barevných odstínů.
V expozici jsou také přesvědčivě domyšleny a vytvořeny průhledy, v nichž se přechází z jednoho tónu do druhého. Vzájemně se tu podporuje přímé záření s odrazy světla od bílých stěn.
Zářivky jsou instalovány tak, že svítí buď směrem do sálu, nebo naopak na bílé stěny, takže vzniká podivuhodná harmonie jemných přechodů barevných tónů a jejich odlesků. Autor však nenavrhoval pouze izolované objekty, ale někdy ztvárňoval i celé prostory. Přesvědčivým příkladem je čisté řešení z kasselské Documenty z roku 1968, v němž trubice fialové barvy umístěné v rozích ovládly celý sál. Vzniklo tak prostředí, ve kterém se můžeme plně soustředit jen na působení křehkých a zároveň intenzivně zářících světelných linií.
Výstava potrvá až do 4. 3. příštího roku a rozhodně stojí za návštěvu. Už proto, že jde o druh umění, který nelze plně pochopit z reprodukcí. Je nutné procházet prostorem a vnímat nejjemnější vztahy mezi odlišnými typy objektů ainstalací. Je obdivuhodné, že s tak úspornými technickými prostředky Flavin dokázal nacházet stále nové tvůrčí principy a objevovat další způsoby vyjádření. Jeho celoživotní dílo představuje velkorysý a odvážný koncept, který se svou soustředěností a uceleností stal inspirací pro následující generace.