Jsou umělci, k nimž se člověk škrábe jako po skleněné stěně, vnímá, jak sjíždí stále níž a níž a není stavu proniknout hlouběji... Tak charakterizoval Tarkovského dílo jeho kolega a přítel Andrej Končalovskij. Společně napsali scénář monumentální fresky Andrej Rublev, později se umělecky rozešli. Zatímco Končalovskij se v emigraci dokázal přizpůsobit požadavkům západního filmového trhu, Tarkovskij nikdy ze svých uměleckých nároků neslevil.
Vždycky žil v zajetí svého talentu, věřil v absolutní sílu umění a byl sebevražedně neústupný – ať se snažil prosadit své filmy proti sovětské cenzuře nebo na západoevropském trhu. Tvrdil, že „potřeba jíst neospravedlňuje prostituci umění“, celý život byl zadlužený, ne kvůli rozhazovačnosti, ale kvůli materiální bídě.
Jeho tvorba soudruhy neprovokovala primárně a pouze z politických důvodů, iritovala je svou duchovní, filozofickou a intelektuální hloubkou. Nebyli s to do ní byť jen nahlédnout. Nicméně dobře věděli, že filmař, který točí podobenství o svobodě, je nebezpečný. Západ Tarkovského zbožňoval, nebylo tedy možné ho zlikvidovat. Ale bylo docela dobře možné zařídit, aby se postupně zničil sám.
Tarkovskij byl duší i profesí básník, stejně jako jeho otec i děd. Měl rád podzimní slunce a zamlžený letní úsvit, Bachovy Pašije podle svatého Jana, Zločin a trest, Puškina, Fausta, filmy Roberta Bressona, zelenou barvu a ženy se zrzavými vlasy. Byl posedlý tvorbou, když nemohl točit, trpěl. Trpěl většinu svého života. Za dvaadvacet let mohl ve své rodné zemi natočit pouze pět filmů. O každý bojoval několik let, musel se dohadovat o každém záběru. Dostával dlouhé seznamy poznámek a „doporučení“, co ve filmech změnit. Jeden z komentářů ke sci-fiSolaris zněl například: „Člověk nic nezíská tím, že převeze své hovno z jednoho konce galaxie na druhý!“ Neustále musel čelit nevypočitatelnosti lidí, kteří rozhodovali o osudu jeho filmů a tedy i o jeho osudu: „Soudruhu Tarkovský, váš film je příliš dobrý na to, abyste ho prezentoval na festivalu v Cannes.“
I když se Tarkovskému podařilo některý ze svých mnoha plánovaných projektů natočit, nikdy nevěděl, jestli film někdy někdo uvidí. O uvedení Andreje Rubleva usiloval pět let. Když měl premiéru, zapsal si Tarkovskij do deníku: „V novinách není jediná zprávička, že byl Rublev uveden! Ani jeden plakát na ulici! Přesto se už nedá sehnat lístek. A lidé vzrušeně telefonují a děkují mi.“ O pár měsíců později Ingmar Bergman prohlásil, že Andrej Rublev je nejlepší film, jaký kdy viděl. Poslední titul, který v Sovětském svazu Tarkovskij natočil, byl Stalker, v němž titulní hrdina vede lidi nebezpečnou zónou k místnosti, kde se mohou splnit jejich nejvroucnější přání. Tarkovskij pochopil, že nebezpečnou sovětskou zónu bude muset opustit a že se mu v zahraničí možná splní jeho nejvroucnější přání: pracovat. Na začátku osmdesátých let se mu podařilo získat povolení k práci v zahraničí, odjel do Itálie a začal připravovat film s příznačným titulem Nostalgie. Z klece politické se dostal do klece psychické. Když v Itálii četl prohlášení, že hodlá zůstat v exilu, málem se zhroutil.
Sovětští soudruzi byli rádi, že se zbavili nepohodlného patrona, život Tarkovskému ale ztěžovali dál. Neměli teď šanci bránit mu v práci, které měl v zahraničí víc než dost, mohli ale nasadit teror v rovině osobního života. Půl roku po Tarkovském odcestovala do zahraničí i jeho žena Larisa, která mu dělala asistentku režie. Jejich tehdy třináctiletý syn Andrej ale musel zůstat v Moskvě. Tarkovskij se zase dostal do role prosebníka. Tři roky psal ponižující dopisy sovětským pohlavárům: Andropovovi, Černěnkovi, Gorbačovovi. Ale i Mitterrandovi nebo Reaganovi. Marně. Malý Andrej zůstal v SSSR jako rukojmí.
Krátce před Vánocemi roku 1985 diagnostikovali Tarkovskému rakovinu. Komunistické hyeny věděly o všem a udělaly velkorysé gesto: už velký Andrej se 19. ledna po třech letech setkal s rodiči, jeho otec ho skoro nepoznal, měl před sebou poslední rok života. Takřka každý zápis v deníku začínal slovy: „Je mi zle, strašně zle...“ Zemřel v Paříži, bylo mu teprve čtyřiapadesát let. Jeho žena odmítla ostatky převézt do Sovětského svazu.
Po Tarkovském zůstalo jen sedm filmů. Věděl, že jich neudělá víc. Na jedné spiritistické seanci se prý spojil s Borisem Pasternakem a zeptal se ho, kolik filmů natočí. Hlas ze záhrobí odpověděl: „Sedm“ – „Tak málo?“ podivil se Tarkovskij. – „Ano, tak málo, ale dobrých!“ zněla odpověď. Tarkovského filmy jsou jako modlitby, pomalé a intenzivní. Není snadné do nich proniknout, asi jako zdolávat „skleněnou stěnu“. Když se to podaří, je to jako vstup do jiné dimenze, za hranici reality do snu, kde se plní nejvroucnější přání.
Vždycky žil v zajetí svého talentu, věřil v absolutní sílu umění a byl sebevražedně neústupný – ať se snažil prosadit své filmy proti sovětské cenzuře nebo na západoevropském trhu. Tvrdil, že „potřeba jíst neospravedlňuje prostituci umění“, celý život byl zadlužený, ne kvůli rozhazovačnosti, ale kvůli materiální bídě.
Jeho tvorba soudruhy neprovokovala primárně a pouze z politických důvodů, iritovala je svou duchovní, filozofickou a intelektuální hloubkou. Nebyli s to do ní byť jen nahlédnout. Nicméně dobře věděli, že filmař, který točí podobenství o svobodě, je nebezpečný. Západ Tarkovského zbožňoval, nebylo tedy možné ho zlikvidovat. Ale bylo docela dobře možné zařídit, aby se postupně zničil sám.
Tarkovskij byl duší i profesí básník, stejně jako jeho otec i děd. Měl rád podzimní slunce a zamlžený letní úsvit, Bachovy Pašije podle svatého Jana, Zločin a trest, Puškina, Fausta, filmy Roberta Bressona, zelenou barvu a ženy se zrzavými vlasy. Byl posedlý tvorbou, když nemohl točit, trpěl. Trpěl většinu svého života. Za dvaadvacet let mohl ve své rodné zemi natočit pouze pět filmů. O každý bojoval několik let, musel se dohadovat o každém záběru. Dostával dlouhé seznamy poznámek a „doporučení“, co ve filmech změnit. Jeden z komentářů ke sci-fiSolaris zněl například: „Člověk nic nezíská tím, že převeze své hovno z jednoho konce galaxie na druhý!“ Neustále musel čelit nevypočitatelnosti lidí, kteří rozhodovali o osudu jeho filmů a tedy i o jeho osudu: „Soudruhu Tarkovský, váš film je příliš dobrý na to, abyste ho prezentoval na festivalu v Cannes.“
I když se Tarkovskému podařilo některý ze svých mnoha plánovaných projektů natočit, nikdy nevěděl, jestli film někdy někdo uvidí. O uvedení Andreje Rubleva usiloval pět let. Když měl premiéru, zapsal si Tarkovskij do deníku: „V novinách není jediná zprávička, že byl Rublev uveden! Ani jeden plakát na ulici! Přesto se už nedá sehnat lístek. A lidé vzrušeně telefonují a děkují mi.“ O pár měsíců později Ingmar Bergman prohlásil, že Andrej Rublev je nejlepší film, jaký kdy viděl. Poslední titul, který v Sovětském svazu Tarkovskij natočil, byl Stalker, v němž titulní hrdina vede lidi nebezpečnou zónou k místnosti, kde se mohou splnit jejich nejvroucnější přání. Tarkovskij pochopil, že nebezpečnou sovětskou zónu bude muset opustit a že se mu v zahraničí možná splní jeho nejvroucnější přání: pracovat. Na začátku osmdesátých let se mu podařilo získat povolení k práci v zahraničí, odjel do Itálie a začal připravovat film s příznačným titulem Nostalgie. Z klece politické se dostal do klece psychické. Když v Itálii četl prohlášení, že hodlá zůstat v exilu, málem se zhroutil.
Sovětští soudruzi byli rádi, že se zbavili nepohodlného patrona, život Tarkovskému ale ztěžovali dál. Neměli teď šanci bránit mu v práci, které měl v zahraničí víc než dost, mohli ale nasadit teror v rovině osobního života. Půl roku po Tarkovském odcestovala do zahraničí i jeho žena Larisa, která mu dělala asistentku režie. Jejich tehdy třináctiletý syn Andrej ale musel zůstat v Moskvě. Tarkovskij se zase dostal do role prosebníka. Tři roky psal ponižující dopisy sovětským pohlavárům: Andropovovi, Černěnkovi, Gorbačovovi. Ale i Mitterrandovi nebo Reaganovi. Marně. Malý Andrej zůstal v SSSR jako rukojmí.
Krátce před Vánocemi roku 1985 diagnostikovali Tarkovskému rakovinu. Komunistické hyeny věděly o všem a udělaly velkorysé gesto: už velký Andrej se 19. ledna po třech letech setkal s rodiči, jeho otec ho skoro nepoznal, měl před sebou poslední rok života. Takřka každý zápis v deníku začínal slovy: „Je mi zle, strašně zle...“ Zemřel v Paříži, bylo mu teprve čtyřiapadesát let. Jeho žena odmítla ostatky převézt do Sovětského svazu.
Po Tarkovském zůstalo jen sedm filmů. Věděl, že jich neudělá víc. Na jedné spiritistické seanci se prý spojil s Borisem Pasternakem a zeptal se ho, kolik filmů natočí. Hlas ze záhrobí odpověděl: „Sedm“ – „Tak málo?“ podivil se Tarkovskij. – „Ano, tak málo, ale dobrých!“ zněla odpověď. Tarkovského filmy jsou jako modlitby, pomalé a intenzivní. Není snadné do nich proniknout, asi jako zdolávat „skleněnou stěnu“. Když se to podaří, je to jako vstup do jiné dimenze, za hranici reality do snu, kde se plní nejvroucnější přání.