Návrat Police připomíná sraz abiturientů po bezmála pětadvaceti letech. A že to kdysi byla „klasa“ - v nejjednodušším obsazení rockové kapely jen s kytarou, basou a bicími na svých pěti albech mezi roky 1978 až 1983 do velké míry definovali zvuk 80. let, když chytře spojili tehdejší novou vlnu s jamajským reggae, a navíc u toho skvěle vypadali.
„Hádali jsme se, protože nám strašně záleželo na muzice. A taky na účesech. Bojovali jsme zuby nehty. Ale jako lidi jsme se vždycky měli rádi,“ prohlašovali smířlivě začátkem roku, když se znovu sešli na pódiu a lovili z paměti písničky, jež jim přinesly celosvětový úspěch. „Jako když se znovu sejde staré manželství; dysfunkční, ale stejně... Myslím, že se lidem líbí, jak jsme se dali znovu dohromady,“ podotkl tehdy Sting (55) ke kapele, kterou kdysi rozložil vlastní neústupností a kterou teď k překvapení zbývajících členů, bubeníka Stewarta Copelanda (55) a kytaristy Andyho Summerse (64), znovu svolal. Že se nemýlil, ukázal zájem o koncerty současného vzpomínkového turné. Kromě obrovského nadšení pamětníků však sobotní večer na Olympijském stadionu v Mnichově připomněl, že vlna „návratů legend“ je v mnohém také dost tristní podívanou, i kdyby si její aktéři stokrát namlouvali opak.
Symbolickým momentem byla v tomto směru úvodní skladba Message In a Bottle (Vzkaz v láhvi), jíž Police svůj koncert krátce po osmé hodině večer otevřeli. Moře posluchačského zájmu (přesněji tu bylo „sto tisíc dlaní“, jak z pódia poznamenal Sting) tu „vyvrhlo na břeh“ zprávu o smyslu tohoto návratu. Následujících sto deset minut pak nabídlo nejednoznačné čtení.
Hity a triumf vůle
Trojice je stále k poznání na první pohled, což pochopitelně nejvíc platí o nestárnoucím Stingovi, který během své úspěšné sólové kariéry nikdy nezmizel z očí. Věk sportovně vypadajícího čahouna Copelanda, usazeného za bicí soupravou s čelenkou a bílými rukavicemi, zdálky prozrazují jen šedivé vlasy. Nijak zvlášť se roky nepodepsaly ani na hráčské eleganci Andyho Summerse a jeho důmyslných kytarových partech.
Téměř dvouhodinový průřez pěti alby Police byl ukázkou „staré dobré ruční práce“, obdivuhodného nasazení bez výpomoci hostujících hudebníků nebo technických triků. Samozřejmě, aby například taková Every Little Thing She Does Is Magic zněla stejně rozverně jako kdysi, museli by ti tři vlastnit stroj času; dvojhlasy nezní moc přesvědčivě a v hravé De Do Do Do, De Da Da Da už Sting nenapíná hlasivky tolik jako dřív. Ale právě Stingův snadno rozpoznatelný hlas kapelu táhl. Pohled nazpět také potvrdil, že Police byli ve své době značně přecenění. Povedlo se jim několik nadčasových skladeb (např. Roxanne, Can’t Stand Losing You, Walking On The Moon, Every Breath You Take či zmíněná Message In a Bottle), zbytek úspěchu byl spíše triumfem vůle a s jiným zpěvákem by asi zůstal obyčejnou nudou s chytlavými refrény.
Hlavním zjištěním abiturientských večírků však je, jak se lidé změnili od minula, a v tom nebyl koncert Police výjimkou. Účet vystavený plynutím času je neúprosný. Pakliže kdysi Police působili jako kapela z jednoho kusu, dnes je jasné, že spolu hrají hudebníci značně odlišné úrovně. Postavit vedle sebe Stingovy hráčské finesy a delikátní rytmické cítění, které po rozpadu kapely dlouhá léta tříbil ve společnosti prvotřídních světových hráčů, a Copelandovo břinkavé bubnování, je poněkud kruté. Vcelku to ale nemění nic na tom, že vidět Police je nesmírně zajímavé. Už jen proto, že kapely, jež zaplní obří stadiony, budou za pár let nenávratně pryč.