Já nejsem drzej, já jsem jen upřímnej - říká hlavní hrdina Gymplu. Stejně pak reaguje i na otázku, proti čemu tím svým čmáráním bojuje. Prý proti ničemu, je za tím jen upřímnost.
Právě upřímnost a jakousi zatím nezralou životní opravdovost mládí staví Tomáš Vorel v Gymplu proti pokřivenému světu (své) střední generace, v níž jsou rodiče buď příliš slabí, příliš despotičtí nebo bezcharakterní a kantoři působí jako panoptikum bláznů, ignorantů, případně pomýlených idealistů. Ti mladí také nejsou výlupky všech ctností, ale život je ještě nestačil docela pokřivit, a tak si „po zdech čmárají tu svou pravdu, aby dali světu vědět, že tu jsou“.
| Hodnocení LN: * * * |
|
Gympl ČR 2007 |
Budiž mu připsáno k dobru, že nepoučuje, jak žít lépe a krásněji, ale spokojí se s tím, že ukazuje, jak žijeme špatně, a kritiku navíc směřuje také přímo do vlastních řad. Sebereflexe ale film neosvobozuje z křečovitého sevření ani od dalších průběžných záškubů, tiků i větších záchvatů.
Gympl je sice prezentován jako komedie, ale rozhodně ne čistokrevná. Vhodné adjektivum se k ní hledá těžce, snad „zoufalá“. Už proto, že zoufalých je tu většina aktérů filmu - zoufalá je matka samoživitelka se slabostí pro alkohol (Zuzana Bydžovská), zoufalec je otec despota (Tomáš Hanák), který na dceru řve, že je „líná jako prase a úplně blbá“, zoufalá je logicky jeho dcera (Martina Procházková), jež své deprese utápí v sebepoškozování, zoufalá je i ředitelka školy (Eva Holubová), protože má všeho nad hlavu...
Z klubka zoufalců se vymotal jen Petr (Tomáš Vorel ml.), který má alespoň svou upřímnost a díky svému interpretovi i jistou přirozenost (byť to neplatí vždy a za všech okolností). Pro jeho graffiti eskapády sice nemusíme mít pochopení, ale „aspoň něco dělá“. Zatímco ostatní je přežívají - rodiče ve zmaru, kantoři pod nánosem byrokracie a letité deziluze.
Scénář se naštěstí nevařil z vody, svými zkušenostmi přispěl kantor i specialista na graffiti. Rozpaky nad filmem tedy neplynou z nedostatku autenticity, ale hlavně z nedůslednosti, s jakou je tu kombinována komediální nadsázka a závažné sdělení. Groteskní scénky z panoptikální sborovny se střídají s nezakrytě depresivními sekvencemi, roztříštěná skládanka přitom nevytvoří prostor ani pro smích, ani pro dojetí. Tradičně maximálně rozkolísaný je pod Vorlovým vedením i herecký ansámbl: více či méně lehce nahozené karikatury, ale i herecky sytá Eva Holubová nebo v roli dobře usazený Tomáš Matonoha, který svého ekologicky empatického třídního hraje s takovou vážností, že jako jeden z mála vytváří skutečně vtipnou postavu. Těm mladým na druhém břehu to herecky někdy vychází, jindy je to slabší -vzhledem k tomu, že na nich leží podstatný díl filmu, to není moc přesvědčivá vizitka.
Vorlovu exkurzu „do hlubin študákovy duše“ neubližuje ze všeho nejvíc moralizující tón, ten nám nemusí sedět, ale autor na něj má právo. Víc mu škodí opět „zoufalé“ tempo, jímž film klopýtá. Autor hudby Wich možná ví, jaká muzika sluší graffiti, ale o tom, jak by měla hudba sloužit filmu, nejspíš tuší jen málo. A tak to v Gymplu jen tak pobublává, občas lupne, ale to je všechno. Vorlova zpráva o „študácích a kantorech“ možná měla být „hustá“ jízda, je to však jen sice dobře míněná, ale jen „řidina“.