Poprvé stála Jodie Fosterová před kamerou jako dvouletá, ve čtrnácti byla nominovaná na Oscara, v sedmadvaceti Oscara získala, o tři roky později zabodovala podruhé. Jodie Fosterová je praktický celý svůj život slavná, hvězdné manýry ale nepěstuje. Na rozhovor do berlínského hotelu Adlon přišla malá drobná žena v džínách a kožené bundě, nenalíčená, s dioptrickými brýlemi na nose - nenápadně půvabná žena a nesmírně silná osobnost. Řeč byla především o jejím novém filmu Mé druhé já, v němž hraje ženu, která přežije násilné přepadení a se svým strachem se pak vyrovnává se zbraní v ruce.
LN Opřela jste svou postavu o nějakou osobní zkušenost s násilím?
Nemůžu mluvit o ničem konkrétním, ačkoli se člověk na ulici nebo v obchodě často srazí s nějakým agresivním pitomcem. Zrovna nedávno jsem se k něčemu takovému připletla, ale byly se mnou děti, tak jsem z té situace raději potichu vycouvala. To jsou ale jen takové drobné nepříjemnosti, které zná každý.
LN Takže jste nikdy nestála tváří tvář problému, jak čelit násilí?
Naštěstí ne, ale obavy z něčeho takového si člověk samozřejmě nese v sobě. Jako dítě jsem si nic takového nepřipouštěla, ale dost dobře si vybavuji pocit, když jsem začala žít sama. Bylo mi kolem dvaceti, studovala jsem na univerzitě a dolehlo na mě, že se o sebe musím postarat docela sama, že se na nikoho jiného než na sebe nemůžu spoléhat. Někdy v té době jsem si pořídila zbraň. Byla to naprostá blbost, ale tehdy mi to připadalo správné. Nikdy jsem se s tím, že mám doma v šuplíku pistoli, nesmířila. Nakonec jsem ji odnesla na policii.
LN Měla na to vliv ta nešťastná událost s Johnem Hinckleym, který střílel na prezidenta Reagana a pak tvrdil, že to dělal, aby získal vaši pozornost?
To se odehrálo ještě dřív, nerada na to vzpomínám a nechci o tom mluvit. Bylo pro mě tehdy nesmírně těžké něco takového vůbec pochopit a vyrovnat se s tím, bylo mi osmnáct. Nicméně mě to utvrdilo v tom, že normálně myslícímu člověku zbraň do ruky nepatří.
LN Spousta Američanů si myslí něco jiného...
Ano, spousta Američanů vlastní zbraň, je to jakási součást americké kultury, jistý druh folklóru, který má kořeny v historii. Dalo by se říci, že potřebu vlastnit zbraň máme zakódovanou v genech. Ale v poslední době to navíc silně podporuje atmosféra strachu, kterou třeba v New Yorku cítíte na každém kroku. Objektivně je to sice nejspíš nejbezpečnější velkoměsto na světě, Time Square vypadá jako Disneyland, na každém rohu je policista... Přesto je z lidí cítit strach, jsou pořád ve střehu a neustále připravení na to, že se může něco stát. Tohle klima může v člověku vyvolat nepřiměřené reakce.
LN Právě tohle se stane hrdince vašeho filmu. Jak jste si s ní rozuměla?
Ona projde dost zajímavou proměnou. Na začátku je Erica normální ženská, která miluje svého muže, svou práci v rádiu a své město - New York. Pak jde jednou vyvenčit psa do Central Parku a tam ji přepadnou a zbijí, ona se z toho vylíže, ale její partner zemře. Jak byste se s tím vyrovnala?
LN To si neumím představit.
Vidíte, já taky ne. Takovouhle situaci si neumí představit nikdo, kdo ji nezažil. Někdo by se odevzdal a propadl depresím, moje hrdinka se tomu snaží čelit tím, že se začne bránit. Nerozhodne se, že vezme pistoli a půjde si to do ulic vyřídit s násilníky, je k tomu donucena tou hroznou zkušeností. Ale vlastně to už není ona, je to jen její stín, který se řídí pudem sebezáchovy. Ta postava projde proměnou pod vlivem strachu, pokud mu člověk podlehne, docela se změní a je mu úplně jedno, že je kolem pořád dost úžasný svět, protože ho vůbec nevnímá.
LN Takže, jak jste si s Erikou rozuměla?
Doufám, že na konci filmu z ní budou diváci stejně vyděšení, jako jsem byla já.
LN Film Mé druhé já jste také produkovala. Co vás k tomu přimělo, nadchl vás scénář?
Byl dobrý, ale ne zas tak úžasný, potřeboval hodně změn. Jako producent máte šanci to ovlivnit, stejně tak můžete rozhodnout o tom, kdo bude film režírovat. Já si vybrala Neila Jordana, jeho práci obdivuji a chtěla jsem s ním točit.
LN V souvislosti s filmem Mé druhé já se hodně mluví o filmu Taxikář, v němž jste hrála jako třináctiletá holka s Robertem De Nirem...
Je to logické, nabízí se to, a nejen proto, že se oba filmy odehrávají v New Yorku a reflektují určitou paranoiu typickou pro svou dobu. V Taxikáři to bylo stigma vietnamské války, dnes je to strach prakticky ze všeho a z každého.
LN Když jste hrála v Taxikáři, bylo vám třináct a už jste byla dost zkušená herečka. Vaši kariéru nasměrovala velmi brzy vaše matka, neměla jste jí to někdy za zlé?
Víte, že ani ne? Vyhovoval mi řád, který máma dokázala životu dát, u nás doma se hodně lpělo na oslavách, na rituálech, byli jsme jako rodina hodně spolu. Na dětství vzpomínám jako na dobu zaplněnou spoustou aktivit, nikdy jsem se nenudila. Je pravda, že mě máma hodně ovlivnila, v lecčem jsem jí podobná, spoustu věcí dělám jako ona, ale rozhodně ne všechno.
LN V čem se snažíte být jiná než vaše matka?
Máma toho ode mě nesmírně moc očekávala, měla vysoké nároky a nebylo vždycky snadné jí vyhovět. Byla jsem jako dítě pod velkým tlakem, ale ten tlak mě nezlomil, vypěstoval ve mně disciplínu, díky níž jsem pak dokázala obstát. Nicméně já se snažím nebýt tak tvrdá, chtěla bych, aby mé děti byly svobodnější, aby si svou cestu hledaly samy.
LN Vypadal by váš život dnes jinak, kdyby vás matka nepřivedla k filmu a nezačala budovat vaši kariéru?
Máma byla náročná, ale její tlak byl smysluplný, jednoduše chtěla, abych dělala věci správně. Na tom není nic špatného. Navíc nejspíš vycítila, že mám pro tenhle vcelku tvrdý a disciplinovaný život předpoklady, na bratra a sestru tlačila stejně jako na mě, ale u nich úspěch neměla, ti si chtěli žít po svém, já se nevzpouzela.
LN K čemu se teď snažíte vést své děti?
To se dá těžko pojmenovat. Jsou to osobnosti, které se neustále vyvíjejí, neustále mě něčím překvapují. Často mám pocit, že se spíš učím já od nich, než abych jim já něco vštěpovala.
LN Jste už řadu let velmi slavná herečka, nicméně se vám daří držet mimo zájem bulváru. Máte na to nějaký recept?
Myslím, že je to hlavně díky tomu, že už pro bulvár nejsem zajímavá. Bude mi pětačtyřicet a filmy točím čtyřicet let... Své divoké období už mám dávno za sebou, a když jsem ho měla, nebyl bulvár zdaleka tak agresivní jako dnes. Navíc jsem se za tu dobu v branži naučila, že není dobré se novinářům vyhýbat. Když mám nový film, jezdím po premiérách a poskytuji rozhovory. Není pak důvod vymýšlet si o mně nějaké báchorky. Herci, kteří kolem sebe staví hradby a úzkostlivě si chrání soukromí, přímo provokují k tomu, aby se v jejich životě novináři šťourali.
LN Tak tedy nedávejme prostor pro vznik báchorek, prozradíte, jak vypadá váš život, když netočíte filmy? Taková Angelina Jolie jezdí po světě a věnuje se charitě, Tom Cruise obvykle po dokončení filmu vyrazí na scientologické turné, co děláte vy?
Prostě žiju, chodím nakupovat, s dětmi k zubaři, dělám s nimi úkoly... Žiju docela banální život, žádné speciální aktivity nepěstuju, nesnažím se změnit svět. Samozřejmě věnuji část svého času a svých peněz charitě, ale to mi připadá docela přirozené, rozhodně se tím nechci nějak prezentovat.
LN Dobře, ale je něco, pro co máte obzvlášť velkou slabost, bez čeho se neobejdete?
Bez lyžování. To mě opravdu baví, lyžovat bych mohla pořád. Kdybych mohla dělat jen jednu jedinou věc, tak bych nejspíš lyžovala. Myslím, že jsem fakt dobrá lyžařka, mám za sebou spoustu kurzů, jezdím hodně rychle a vybírám si dost těžké terény. Baví mě, že se musím maximálně soustředit na jízdu a všechno ostatní zmizí, mám dokonale čistou hlavu, jsem jen já, sníh a rychlost... To je skvělý pocit.
LN Myslím, že to dost koresponduje s tím, co především děláte ve filmu, tedy s postavami žen, které stojí na vlastních nohách, jsou samostatné, silné a perou se se životem. Vybíráte si takové role programově?
Tak se to říct nedá, ale takovéhle herecké zkušenosti jsou prostě zajímavější. Není v tom žádná póza, jako že bych odmítala role v romantických komediích, ale nikdo mi je nenabízí, a ani o to nestojím, nebyla bych v tom dobrá. Moje parketa je jinde, zajímají mě herecké zkušenosti, kde si mohu ověřit, čeho všeho je člověk schopný.
LN Žádnou hereckou školu jste nestudovala, přesto vaše hraní vždy působí jako dokonale propracovaná proměna. Prozradíte, jakou na to máte metodu?
Jsem intuitivní herečka, nemohla bych pracovat na divadle, to je docela odlišná práce a divadelní herecké techniky neovládám. Beru roli jako literární studii, vždycky si ji rozeberu, chci znát všechny příčiny chování postavy, dokonale ji poznat. Neustále o ní přemýšlím, často mě docela posedne. Pak už ovládnu i její gesta, mimiku, způsob uvažování, prostě se stanu někým jiným. Měla jsem štěstí na postavy, které mě opravdu bavily. Dokonce mám pocit, že jsem při práci nepromarnila ani minutu. A dost se těším na role, které přijdou.
LN Většina hereček se stárnutí spíš bojí a snaží se obelstít čas plastickými operacemi. Vy se evidentně za své vrásky nestydíte.
Měla bych snad? Nevím, proč bych ze sebe měla dělat umělohmotnou pannu napíchanou botoxem. Na hraní je právě skvělé, že s přibývajícím věkem přicházejí docela jiné příležitosti. Člověk se neproměňuje jen fyzicky, ale má k dispozici také docela jiné zkušenosti, dozrává, mění názory i chování a tohle všechno se dá při hraní zúročit. Neumím si představit, že bych si řekla: Hraješ už přes čtyřicet let, dej si ještě tak dva tři roky a pak jdi do důchodu. Těším se na dobu, kdy mi bude šedesát, sedmdesát, to teprve přijdou role!
LN Režírovala jste dva filmy, jak to vypadá s projektem Sugarland, který jste připravovala?
Krachnul. Tuhle kapitolu považuji za nejsmutnější ve svém životě. Měl to být větší projekt s Robertem De Nirem v hlavní roli, ale když nemáte v zádech velké studio, je to hodně obtížné.
LN I pro vás?
Nemůžete jako umíněná holka říct: Jsem Jodie Fosterová, chci si natočit film, sedněte si na zadek. Takhle to nefunguje.
LN Opřela jste svou postavu o nějakou osobní zkušenost s násilím?
Nemůžu mluvit o ničem konkrétním, ačkoli se člověk na ulici nebo v obchodě často srazí s nějakým agresivním pitomcem. Zrovna nedávno jsem se k něčemu takovému připletla, ale byly se mnou děti, tak jsem z té situace raději potichu vycouvala. To jsou ale jen takové drobné nepříjemnosti, které zná každý.
LN Takže jste nikdy nestála tváří tvář problému, jak čelit násilí? Naštěstí ne, ale obavy z něčeho takového si člověk samozřejmě nese v sobě. Jako dítě jsem si nic takového nepřipouštěla, ale dost dobře si vybavuji pocit, když jsem začala žít sama. Bylo mi kolem dvaceti, studovala jsem na univerzitě a dolehlo na mě, že se o sebe musím postarat docela sama, že se na nikoho jiného než na sebe nemůžu spoléhat. Někdy v té době jsem si pořídila zbraň. Byla to naprostá blbost, ale tehdy mi to připadalo správné. Nikdy jsem se s tím, že mám doma v šuplíku pistoli, nesmířila. Nakonec jsem ji odnesla na policii.
LN Měla na to vliv ta nešťastná událost s Johnem Hinckleym, který střílel na prezidenta Reagana a pak tvrdil, že to dělal, aby získal vaši pozornost?
To se odehrálo ještě dřív, nerada na to vzpomínám a nechci o tom mluvit. Bylo pro mě tehdy nesmírně těžké něco takového vůbec pochopit a vyrovnat se s tím, bylo mi osmnáct. Nicméně mě to utvrdilo v tom, že normálně myslícímu člověku zbraň do ruky nepatří.
LN Spousta Američanů si myslí něco jiného...
Ano, spousta Američanů vlastní zbraň, je to jakási součást americké kultury, jistý druh folklóru, který má kořeny v historii. Dalo by se říci, že potřebu vlastnit zbraň máme zakódovanou v genech. Ale v poslední době to navíc silně podporuje atmosféra strachu, kterou třeba v New Yorku cítíte na každém kroku. Objektivně je to sice nejspíš nejbezpečnější velkoměsto na světě, Time Square vypadá jako Disneyland, na každém rohu je policista... Přesto je z lidí cítit strach, jsou pořád ve střehu a neustále připravení na to, že se může něco stát. Tohle klima může v člověku vyvolat nepřiměřené reakce.
LN Právě tohle se stane hrdince vašeho filmu. Jak jste si s ní rozuměla?
Ona projde dost zajímavou proměnou. Na začátku je Erica normální ženská, která miluje svého muže, svou práci v rádiu a své město - New York. Pak jde jednou vyvenčit psa do Central Parku a tam ji přepadnou a zbijí, ona se z toho vylíže, ale její partner zemře. Jak byste se s tím vyrovnala?
LN To si neumím představit.
Vidíte, já taky ne. Takovouhle situaci si neumí představit nikdo, kdo ji nezažil. Někdo by se odevzdal a propadl depresím, moje hrdinka se tomu snaží čelit tím, že se začne bránit. Nerozhodne se, že vezme pistoli a půjde si to do ulic vyřídit s násilníky, je k tomu donucena tou hroznou zkušeností. Ale vlastně to už není ona, je to jen její stín, který se řídí pudem sebezáchovy. Ta postava projde proměnou pod vlivem strachu, pokud mu člověk podlehne, docela se změní a je mu úplně jedno, že je kolem pořád dost úžasný svět, protože ho vůbec nevnímá.
LN Takže, jak jste si s Erikou rozuměla?
Doufám, že na konci filmu z ní budou diváci stejně vyděšení, jako jsem byla já.
LN Film Mé druhé já jste také produkovala. Co vás k tomu přimělo, nadchl vás scénář?
Byl dobrý, ale ne zas tak úžasný, potřeboval hodně změn. Jako producent máte šanci to ovlivnit, stejně tak můžete rozhodnout o tom, kdo bude film režírovat. Já si vybrala Neila Jordana, jeho práci obdivuji a chtěla jsem s ním točit.
LN V souvislosti s filmem Mé druhé já se hodně mluví o filmu Taxikář, v němž jste hrála jako třináctiletá holka s Robertem De Nirem... Je to logické, nabízí se to, a nejen proto, že se oba filmy odehrávají v New Yorku a reflektují určitou paranoiu typickou pro svou dobu. V Taxikáři to bylo stigma vietnamské války, dnes je to strach prakticky ze všeho a z každého.
LN Když jste hrála v Taxikáři, bylo vám třináct a už jste byla dost zkušená herečka. Vaši kariéru nasměrovala velmi brzy vaše matka, neměla jste jí to někdy za zlé?
Víte, že ani ne? Vyhovoval mi řád, který máma dokázala životu dát, u nás doma se hodně lpělo na oslavách, na rituálech, byli jsme jako rodina hodně spolu. Na dětství vzpomínám jako na dobu zaplněnou spoustou aktivit, nikdy jsem se nenudila. Je pravda, že mě máma hodně ovlivnila, v lecčem jsem jí podobná, spoustu věcí dělám jako ona, ale rozhodně ne všechno.
LN V čem se snažíte být jiná než vaše matka?
Máma toho ode mě nesmírně moc očekávala, měla vysoké nároky a nebylo vždycky snadné jí vyhovět. Byla jsem jako dítě pod velkým tlakem, ale ten tlak mě nezlomil, vypěstoval ve mně disciplínu, díky níž jsem pak dokázala obstát. Nicméně já se snažím nebýt tak tvrdá, chtěla bych, aby mé děti byly svobodnější, aby si svou cestu hledaly samy.
LN Vypadal by váš život dnes jinak, kdyby vás matka nepřivedla k filmu a nezačala budovat vaši kariéru?
Máma byla náročná, ale její tlak byl smysluplný, jednoduše chtěla, abych dělala věci správně. Na tom není nic špatného. Navíc nejspíš vycítila, že mám pro tenhle vcelku tvrdý a disciplinovaný život předpoklady, na bratra a sestru tlačila stejně jako na mě, ale u nich úspěch neměla, ti si chtěli žít po svém, já se nevzpouzela.
LN K čemu se teď snažíte vést své děti?
To se dá těžko pojmenovat. Jsou to osobnosti, které se neustále vyvíjejí, neustále mě něčím překvapují. Často mám pocit, že se spíš učím já od nich, než abych jim já něco vštěpovala.
LN Jste už řadu let velmi slavná herečka, nicméně se vám daří držet mimo zájem bulváru. Máte na to nějaký recept?
Myslím, že je to hlavně díky tomu, že už pro bulvár nejsem zajímavá. Bude mi pětačtyřicet a filmy točím čtyřicet let... Své divoké období už mám dávno za sebou, a když jsem ho měla, nebyl bulvár zdaleka tak agresivní jako dnes. Navíc jsem se za tu dobu v branži naučila, že není dobré se novinářům vyhýbat. Když mám nový film, jezdím po premiérách a poskytuji rozhovory. Není pak důvod vymýšlet si o mně nějaké báchorky. Herci, kteří kolem sebe staví hradby a úzkostlivě si chrání soukromí, přímo provokují k tomu, aby se v jejich životě novináři šťourali.
LN Tak tedy nedávejme prostor pro vznik báchorek, prozradíte, jak vypadá váš život, když netočíte filmy? Taková Angelina Jolie jezdí po světě a věnuje se charitě, Tom Cruise obvykle po dokončení filmu vyrazí na scientologické turné, co děláte vy? Prostě žiju, chodím nakupovat, s dětmi k zubaři, dělám s nimi úkoly... Žiju docela banální život, žádné speciální aktivity nepěstuju, nesnažím se změnit svět. Samozřejmě věnuji část svého času a svých peněz charitě, ale to mi připadá docela přirozené, rozhodně se tím nechci nějak prezentovat.
LN Dobře, ale je něco, pro co máte obzvlášť velkou slabost, bez čeho se neobejdete?
Bez lyžování. To mě opravdu baví, lyžovat bych mohla pořád. Kdybych mohla dělat jen jednu jedinou věc, tak bych nejspíš lyžovala. Myslím, že jsem fakt dobrá lyžařka, mám za sebou spoustu kurzů, jezdím hodně rychle a vybírám si dost těžké terény. Baví mě, že se musím maximálně soustředit na jízdu a všechno ostatní zmizí, mám dokonale čistou hlavu, jsem jen já, sníh a rychlost... To je skvělý pocit.
LN Myslím, že to dost koresponduje s tím, co především děláte ve filmu, tedy s postavami žen, které stojí na vlastních nohách, jsou samostatné, silné a perou se se životem. Vybíráte si takové role programově?
Tak se to říct nedá, ale takovéhle herecké zkušenosti jsou prostě zajímavější. Není v tom žádná póza, jako že bych odmítala role v romantických komediích, ale nikdo mi je nenabízí, a ani o to nestojím, nebyla bych v tom dobrá. Moje parketa je jinde, zajímají mě herecké zkušenosti, kde si mohu ověřit, čeho všeho je člověk schopný.
LN Žádnou hereckou školu jste nestudovala, přesto vaše hraní vždy působí jako dokonale propracovaná proměna. Prozradíte, jakou na to máte metodu?
Jsem intuitivní herečka, nemohla bych pracovat na divadle, to je docela odlišná práce a divadelní herecké techniky neovládám. Beru roli jako literární studii, vždycky si ji rozeberu, chci znát všechny příčiny chování postavy, dokonale ji poznat. Neustále o ní přemýšlím, často mě docela posedne. Pak už ovládnu i její gesta, mimiku, způsob uvažování, prostě se stanu někým jiným. Měla jsem štěstí na postavy, které mě opravdu bavily. Dokonce mám pocit, že jsem při práci nepromarnila ani minutu. A dost se těším na role, které přijdou.
LN Většina hereček se stárnutí spíš bojí a snaží se obelstít čas plastickými operacemi. Vy se evidentně za své vrásky nestydíte.
Měla bych snad? Nevím, proč bych ze sebe měla dělat umělohmotnou pannu napíchanou botoxem. Na hraní je právě skvělé, že s přibývajícím věkem přicházejí docela jiné příležitosti. Člověk se neproměňuje jen fyzicky, ale má k dispozici také docela jiné zkušenosti, dozrává, mění názory i chování a tohle všechno se dá při hraní zúročit. Neumím si představit, že bych si řekla: Hraješ už přes čtyřicet let, dej si ještě tak dva tři roky a pak jdi do důchodu. Těším se na dobu, kdy mi bude šedesát, sedmdesát, to teprve přijdou role!
LN Režírovala jste dva filmy, jak to vypadá s projektem Sugarland, který jste připravovala?
Krachnul. Tuhle kapitolu považuji za nejsmutnější ve svém životě. Měl to být větší projekt s Robertem De Nirem v hlavní roli, ale když nemáte v zádech velké studio, je to hodně obtížné.
LN I pro vás?
Nemůžete jako umíněná holka říct: Jsem Jodie Fosterová, chci si natočit film, sedněte si na zadek. Takhle to nefunguje.
