Poslední plavky by mohly figurovat ve filmovém slovníku jako prototyp snímku, při jehož natáčení se tvůrci i aktéři evidentně hodně dobře bavili. O to větší dřina to pak je v kině, kde by se člověk opravdu rád zasmál, ale nějak to při nejlepší vůli nejde.
Poslední plavky bez skrupulí těží z konjunkturální popularity baviče a herce Petra Čtvrtníčka. Celý film působí dojmem, jako by vznikl jen kvůli tomu, aby mohl Čtvrtníček trousit své průpovídky na podstatně větší časové ploše, než je reklamní spot. Pro jistotu hraje Čtvrtníček v páru s Josefem Poláškem, s nímž už vytvořil vděčnou reklamní dvojici „arogantní suverén a důvěřivý trouba“. Něco podobného se pokoušejí aplikovat i na Poslední plavky, ale to, co je ve třiceti vteřinách vtipné a celkem půvabné, se ve stominutové metráži proměňuje v nesnesitelné utrpení.
Petr Čtvrtníček hraje jistého Jardu Kuchaře, „hrdinu zašlé éry tuzexového bonu“. Ve skutečnosti ale hraje jen sám sebe, respektive osobu, za niž se v médiích vydává. To, že má film tři scenáristy a režiséra, prakticky nemá žádný význam, protože Poslední plavky lze vnímat pouze jako Čtvrtníčkovu exhibici.
Nicméně postava jménem Jarda Kuchař pronajme na léto byt Vietnamcům a odjede k opuštěnému rybníku, kde provozuje bufet. O jeho chod se stará poněkud jednodušší Kamil Hošpes (Josef Polášek), který tu vaří odpornou kávu, čepuje pivo (z bůhvíproč probíjející pípy) a griluje klobásy. Večer pak pustí Jarda traktoristům na videu porno a vybírá do kasičky.
Rutinu nabourá příjezd dvojice turistů, šílenství rybáře Vrtílka (Rudolf Hrušínský), návštěva Jardovy dcery a obří sumec kdesi na dně rybníka, který přiláká další rybáře (Jiří Lábus a Josef Rosen).
To, co se na břehu rybníka odehrává, se v paměti vybavuje jako rozmazaná šmouha bez pevných kontur a hlavně beze smyslu. Není prostě v lidských silách rozklíčovat události, dát jim logickou souslednost a například postřehnout, proč se rybář rozhodne lovit ryby granátem... Co se ale určitě nadá přehlédnout, je logo oděvní značky, do níž je oblečena většina hereckého ansámblu, nebo firma vyrábějící barvy, mořidla a tmely, jejíž produkty každou chvíli figurují v záběrech. Je to vlastně taková dlouhá reklama, jen není vtipná.
Jedinou obranou, jak to celé přežít, je rezignovat na smysluplnost filmu, v němž jsou největšími „perlami“ Čtvrtníčkovy hlášky typu: „Kilo tuku vždycky vypadá dobře, když je na něm bradavka.“
V jedné z mnoha chaotických scén zašívá Jarda Kuchař výčepnímu Kamilovi roztržené čelo. V souvislosti s létem u vody, účastí Rudolfa Hrušínského a sloganem „rozmarná komedie“ se vybaví odkaz na Rozmarné léto a zároveň se otevře kudla v kapse. Tohle nikdo nemohl myslet vážně: těžko bychom hledali dva české filmy, které snad spojuje náznak vnější podobnosti, kvalitativně však stojí každý na docela jiném břehu rybníka či spíš hodně velkého jezera, kde z jednoho břehu na ten druhý nelze dohlédnout.
Poslední plavky bez skrupulí těží z konjunkturální popularity baviče a herce Petra Čtvrtníčka. Celý film působí dojmem, jako by vznikl jen kvůli tomu, aby mohl Čtvrtníček trousit své průpovídky na podstatně větší časové ploše, než je reklamní spot. Pro jistotu hraje Čtvrtníček v páru s Josefem Poláškem, s nímž už vytvořil vděčnou reklamní dvojici „arogantní suverén a důvěřivý trouba“. Něco podobného se pokoušejí aplikovat i na Poslední plavky, ale to, co je ve třiceti vteřinách vtipné a celkem půvabné, se ve stominutové metráži proměňuje v nesnesitelné utrpení.
Petr Čtvrtníček hraje jistého Jardu Kuchaře, „hrdinu zašlé éry tuzexového bonu“. Ve skutečnosti ale hraje jen sám sebe, respektive osobu, za niž se v médiích vydává. To, že má film tři scenáristy a režiséra, prakticky nemá žádný význam, protože Poslední plavky lze vnímat pouze jako Čtvrtníčkovu exhibici.
Nicméně postava jménem Jarda Kuchař pronajme na léto byt Vietnamcům a odjede k opuštěnému rybníku, kde provozuje bufet. O jeho chod se stará poněkud jednodušší Kamil Hošpes (Josef Polášek), který tu vaří odpornou kávu, čepuje pivo (z bůhvíproč probíjející pípy) a griluje klobásy. Večer pak pustí Jarda traktoristům na videu porno a vybírá do kasičky.
Rutinu nabourá příjezd dvojice turistů, šílenství rybáře Vrtílka (Rudolf Hrušínský), návštěva Jardovy dcery a obří sumec kdesi na dně rybníka, který přiláká další rybáře (Jiří Lábus a Josef Rosen).
To, co se na břehu rybníka odehrává, se v paměti vybavuje jako rozmazaná šmouha bez pevných kontur a hlavně beze smyslu. Není prostě v lidských silách rozklíčovat události, dát jim logickou souslednost a například postřehnout, proč se rybář rozhodne lovit ryby granátem... Co se ale určitě nadá přehlédnout, je logo oděvní značky, do níž je oblečena většina hereckého ansámblu, nebo firma vyrábějící barvy, mořidla a tmely, jejíž produkty každou chvíli figurují v záběrech. Je to vlastně taková dlouhá reklama, jen není vtipná.
Jedinou obranou, jak to celé přežít, je rezignovat na smysluplnost filmu, v němž jsou největšími „perlami“ Čtvrtníčkovy hlášky typu: „Kilo tuku vždycky vypadá dobře, když je na něm bradavka.“
V jedné z mnoha chaotických scén zašívá Jarda Kuchař výčepnímu Kamilovi roztržené čelo. V souvislosti s létem u vody, účastí Rudolfa Hrušínského a sloganem „rozmarná komedie“ se vybaví odkaz na Rozmarné léto a zároveň se otevře kudla v kapse. Tohle nikdo nemohl myslet vážně: těžko bychom hledali dva české filmy, které snad spojuje náznak vnější podobnosti, kvalitativně však stojí každý na docela jiném břehu rybníka či spíš hodně velkého jezera, kde z jednoho břehu na ten druhý nelze dohlédnout.