LN Studoval jste slavistiku. Nemůžeme tedy mluvit česky?
Nenene, nemůžeme, můžeme mluvit polsky. (říká česky)
LN Proč jste si vybral zrovna studium slavistiky?
Šlo o odpor proti mé nacistické rodině. Když se to dozvěděli, tak vypuklo čiré zděšení... Poprvé jsem ale Prahu navštívil už na střední škole a pamatuji si, že tehdy na Letné ještě stál Stalin. Už kvůli tomuhle výletu bylo u nás doma pozdvižení. V naší rodině totiž byla velká protičeská averze. To pramenilo z toho, že mí prarodiče žili svého času dole ve Štýrsku a měli pocit, že Češi příliš podporují tamní Slovince. Češi stáli v popředí národnostního boje.
LN Ještě zpátky k vašemu studiu slavistiky. Proč jste se nakonec rozhodl zrovna pro polštinu ?
Protože na polštinu jsme měli mladou krásnou učitelku, zatímco na češtinu starého profesora. Kdyby to bývalo obráceně, nejspíš bych tady dnes seděl jako bohemista.
Martin Pollack (1944)
Narodil se v Bad Hallu nedaleko Lince. Nejprve studoval slavistiku a působil jako redaktor časopisu Der Spiegel. Překládá z polštiny, na svém kontě má například kompletní dílo Ryszarda Kapuscinského. Publikoval knihy Do Haliče (1984), Obžalován z otcovraždy – příběh Philippa Halsmana (2002), Z Minsku na Manhattan (2005) a Sarmatské kraje (2006). Nakladatelství Host nyní vydalo česky jeho knihu Mrtvý v Bunkru (2004).
LN Jak se v těchto souvislostech díváte na občasnou nostalgii po Rakousko-Uhersku?
Já si po tomto státním útvaru nijak nestýskám. Měl samozřejmě i klady, ale zápory převažovaly, hlavně v národnostní politice. Podle mě kořeny nacionálního socialismu sahají právě až do této doby.
LN Jedním z trvalých problémů Rakouska-Uherska bylo, že naplnění představy velké říše se zde těžko mohlo obejít bez toho, aby nebyly utlačovány jiné národy.
Jistě, ale tohle se projevuje do dneška, kdy se Rakousko ve vztahu k Maďarsku, Slovinsku i České republice snaží držet pozici toho, kdo je výše postavený a může tedy poučovat. Přitom Rakousko si tuto pozici nijak nezasloužilo, jenom jsme se zkrátka na rozdíl od vás po válce ocitli v té lepší polovině Evropy.
LN Rakousko z druhé světové války vyšlo velmi lacino.
To máte naprostou pravdu. Bylo to usnadněné tím, že spojenci označili Rakousko za první oběť hitlerovského Německa, což byla objektivně pravda, ale zapomíná se na to, že většina Rakušanů připojení k hitlerovskému Německu přivítala.
LN Objevily se po publikování vaší knihy Mrtvý v bunkru ještě nějaké nové informace o vašem otci?
Od jednoho historika z jižních Tyrol, který se zabýval útěky nacistů do Jižní Ameriky, jsem se dozvěděl, že otec už měl připravené falešné dokumenty k vycestování do Argentiny... Otec přitom nepatřil samozřejmě k nacistickým špičkám, váleční zločinci jeho formátu bývali odsouzení většinou tak ke dvěma rokům vězení...
LN Není ale přesto trochu překvapivé, že váš otec po válce jednal na vlastní pěst?O tom se mi toho příliš vypátrat nepodařilo, ale nacisté byli obecně extrémně špatně připraveni na prohru.
LN Proč jste se příběhem smrti svého otce začal zabývat až tak pozdě?
Prvním důvodem bylo, že jsem chtěl počkat, až zemře moje matka. Protože s ní jsem měl velmi těsný vztah, a vím, že tahle kniha by jí bezpochyby způsobila hodně bolesti. A já sám jsem také potřeboval určitý časový odstup, abych o těchto věcech dokázal psát bez emocí, které by narušovaly literární stránku.
LN Ale zas jste tím na druhou stranu přišel o možnost bílá místa příběhu konzultovat s rodinnými příslušníky...
To máte pravdu, dnes si to vyčítám. Ale musím říci, že nejsem přesvědčen, že naše rodina by si o tom přála diskutovat.
LN A vy byste si troufl se jich na to zeptat?
Manželka mého strýce, který zemřel vloni, ještě žije. S tou jsem o tom mohl mluvit a něco jsem se dozvěděl, ale vydání knihy znamenalo konec jakýchkoliv kontaktů.
LN V předchozí knize Obžalován z otcovraždy jste se zabýval příběhem justičního omylu v případu Philippa Halsmana, který byl v roce 1928 obviněn z vraždy svého otce, který zahynul během alpské výpravy. Co vás na tomto příběhu zaujalo?
Zaprvé to byl dobrý příběh – byla to tehdy velká aféra. Četl jsem o tom jednou v novinách – že byla pohřbena lebka otce Philippa Halsmana. Také mě zaujala podobnost s příběhem mého otce – smrt v Tyrolích a alpinismus, který byl úzce propojen s nacionálním socialismem.
LN Čím byly propojeny?
V Německu byl tehdy emblémem německý les. Les byl považován za něco typicky německého, a tak potom byli hrozně překvapení, že lesy mají i v Polsku nebo v Čechách. V Rakousku to zas byly hory, čistý živel. Můj otec říkával, že třetí říše začíná v tisíci metrech. A také studoval ve Štýrském Hradci s Heinrichem Harrerem, což byl ten muž, kterého ve filmu Sedm let v Tibetu ztvárnil Brad Pitt.
LN Na příběhu vašeho otce mě mimo jiné zaujal tento paradox – byla válka, do koncentračních táborů posílal spousty lidí, ale pak byl potrestán za to, že při lovu nechtěně zastřelil jednoho z chlapců.
To je právě ten paradox. Lidem lze poručit, aby masově vraždili, ale když se stane takováto nehoda, tak jsou postaveni před soud a odsouzeni. Otec dostal tehdy čtyři měsíce, dnes by nedostal víc... Takže režim tenkrát reagoval velmi tvrdě, to, že byl šéfem gestapa nehrálo žádnou roli. Po půl roce byl navíc poslán ke zvláštnímu komandu na frontu.
LN Byla to snaha předstírat pravidla?
Jistě, zdánlivé zachovávání pravidel. Touto nehodou ale byla dotčena německá čest... Například mému dědečkovi nešlo do hlavy, jak se něco takového vůbec mohlo stát – proč otec netrefil zvíře, které chtěl trefit. To, že při tom zasáhl toho chlapce, mu bylo jedno, ale jak to, že jeho syn minul cíl.