Jen málokterý státník dostal za svého života tak krásný „pomník“ jako Václav Havel. Dokument, jenž o něm vznikl, má nejen zásadní výpovědní hodnotu, je unikátním portrétem člověka, státníka, doby a politického vývoje, ale je to zkrátka i velmi dobrý film.
Na podzim roku 1992 kývl Havel na prosbu dokumentaristy Pavla Kouteckého, který chtěl natáčet události ze zákulisí prezidentova působení. Koutecký tedy začal chodit s kamerou na nejrůznější neoficiální schůzky, na plánování státnických návštěv, na prezidentovo setkání s tím či oním, ale jezdil za ním i na Hrádeček nebo se připojil k prezidentovu týmu na zahraniční cestě.
Celkem Koutecký strávil s Havlem během deseti let sto padesát natáčecích dní, vzniklo čtyřicet pět hodin filmového materiálu, další hodiny záznamů byly pořízeny na video. „Nikdy jsem nelitoval, že jsem k tomu svolil. Pavel Koutecký měl takovou fintu s baterkou, když ji rozsvítil, tak jsem pochopil, že už je to nuda, a popohnal jsem schůzku kupředu,“ vzpomínal na dny „s kamerou v zádech“ Václav Havel.
V dubnu loňského roku ovšem Pavel Koutecký tragicky zahynul - při natáčení jiného dokumentu se zřítil z výškové budovy. Unikátní natočený materiál, který po Kouteckém zbyl, svěřili producenti jeho kolegovi Miroslavu Jankovi.
Zajímavý byl každý záběr
Jemu připadla obtížná úloha probrat se nekonečným množstvím záběrů a sestříhat z nich film. Po Kouteckém nezůstal žádný scénář, synopse ani jiná představa o výsledném tvaru filmu. Janek byl prý připraven na to, že tedy nejprve vybere to, co je opravdu zajímavé, a pak bude v sestřihu pokračovat dál vylučovací metodou. Narazil ale na jistý problém: zajímavé bylo prakticky všechno.
Režisér tedy nejprve se svou ženou střihačkou Toničkou Jankovou sestříhal jakýsi desetihodinový filmový skicák, který dále zkracoval a cizeloval. Letos v létě představil na Letní filmové škole v uzavřené společnosti pracovní verzi filmu, která trvala něco přes tři hodiny. Na základě připomínek se pak snímek zkrátil na výsledných sto dvacet minut. Pryč prý šla zejména politika. „Je to hlavně příběh Václava Havla, ne dokument o politickém vývoji v ČR,“ vysvětlil koproducent filmu Pavel Strnad.
Dvouhodinový Občan Havel je podívaná, která člověka pohltí a ani vteřinu nenudí, bez nadsázky je vtipnější než leckterá komedie. Nenajdeme tu jedinou stylizovanou scénu, všechno je naprosto autentické. Jen ojediněle se tu objeví Havlova sebereflexe, nicméně ze spektra situací, Havlových reakcí a závěrů si uděláme dokonalý obrázek o tom, kdo je občan Havel a také jaké to je být prezidentem. Není to žádný oslavný paján, ale úspěšný pokus o co nejobjektivnější dokumentární portrét.
Film Občan Havel bude mít premiéru 31. ledna příštího roku. Mezinárodní uvedení by se mohlo odehrát na filmovém festivalu v Berlíně. Jednání se zástupci prestižní přehlídky sice stále probíhají, nicméně jsou podle producenta Pavla Strnada na velmi dobré cestě.
Rozhovor s Václavem Havlem čtěte v zítřejší příloze LN Kulturní revue
| Jaký je Občan Havel Film chronologicky sleduje obě období Václava Havla ve funkci prezidenta České republiky. Dvakrát vidíme, jak se Havel připravuje na prezidentský slib. Jedním z leitmotivů snímku je Havlův vztah s Václavem Klausem. Výborně ho ilustruje například epizoda z návštěvy Billa Clintona v Praze. „Budu alespoň z desetiny tak hrubý, jako je on ke mně a nepozvu ho tam,“ reaguje Havel na zjevnou touhu Václava Klause vidět hrát Clintona na saxofon v Redutě. Střih. Klaus sedí celý šťastný v jazzovém klubu vedle Clintona... Nechybí tu koncert Rolling Stones a jejich návštěva na Pražském hradě, kterou kytarista Ron Wood uzavře větou: „Pane prezidente, je La Provance dobrá restaurace? Večer se tam chystáme...“ Jsou tu zachyceny se vší otevřeností zákulisní tance kolem sestavování vládní koalice v roce 1996. „Raději bych, aby vládu sestavoval Lux, jedná se s ním mnohem líp než s Klausem,“ poznamená Havel. O chvíli později už čelí manipulativním replikám Miloše Zemana, který si ho pošle pro becherovku. Vedle příprav na nejrůznější projevy si vyslechneme i Havlovu spontánní recitaci Stříbrného větru či fragmentu Seifertovy básně. Zachycena je i památná situace, která následovala po druhém zvolení Václava Havla prezidentem ČR: republikánský poslanec pronáší svou řeč zakončenou výzvou „Pane Havle, styďte se!“, na níž Dagmar Havlová reaguje pískáním. „Za tyhle záběry by Nova zaplatila dvacet nebo i třicet tisíc,“ komentuje to celé v zákulisí Havel. Koutecký zaznamenal i nejdůležitější okamžiky z Havlova soukromí: velmi citlivě je nasnímaný pohřeb Olgy Havlové, nechybí svatba s Dagmar Veškrnovou. Havlův život ilustruje i střídání psích společníků, permanentní potíže s lupy na tmavých oblecích, nenávist k fotografování, stále řídnoucí cigaretový dým kolem jeho hlavy. Dozvíme se, proč si měla Dagmar Havlová vždy sednout vedle Jacquese Chiraca, proč má být v záběru váza Bořka Šípka a jak to bylo s „pravdou a láskou“, jestli nakonec opravdu zvítězila. |