Lidovky.cz

Autor Nohavicovi rozumí

Kultura

  9:04
PRAHA - Je opravdu s podivem, že o našem nejúspěšnějším a v poslední době i nejdiskutovanějším písničkáři vyšla dosud jediná kniha - Poslední mejdan Zdeňka Zapletala z roku 1992. Josef Rauvolf se pokusil tento nedostatek napravit: v nakladatelství Daranus právě vyšla jeho monografie symptomaticky nazvaná Hledání Jaromíra Nohavici.

Jaromír Nohavica foto: Pavel WellnerLidové noviny

Zkušený publicista si nedal lehký úkol. Píše o Nohavicovi bez Nohavici. Materiál posbíral poctivě, bez apriorních předsudků či přehnaných sympatií, co možná objektivně. Je však znát, že Nohavicovi když ne přímo fandí, aspoň rozumí. Své poznatky a pečlivou dokumentaci podporuje názory kolegů, hudebních publicistů, hojně cituje z rozhovorů, jež v minulosti Jaromír Nohavica už poskytl, něco dokládá fakty z písničkářových webových stránek, leccos dokreslují pochopitelně texty jeho písní. Na skoro 350 stranách knihy autor jasně ukazuje, že život tvořícího člověka nelze odbýt několika tučnými titulky v novinách.

Od prvních veršovánek

Rauvolf z bohatého materiálu vybírá podstatné pasáže, mnohé ale také domýšlí a poctivě přiznává, že odpovědi na některé otázky se nedobral. Publicista nabízí možnosti, jak si některé Nohavicovy činy vysvětlit. Upřesnit správnou verzi by však mohl jen Jaromír Nohavica sám.

 Tak, jak se na životní portrét sluší, mapuje Rauvolf nejprve Jarkovo dětství a mládí, jež silně ovlivnil otec básník, novinář a nejprve nadšený, posléze vystřízlivělý komunista, a také početná maminčina valašská rodina. Záhy začal sám psát (prý v osmi letech složil první veršovánku), ve třinácti už napsal román Tajemství Jima Bedjaka, ví se o jeho povídce otištěné kdysi v zajímavě koncipovaném časopise Pionýr. Dozvíme se o studijních letech, o tom, kdo jej inspiroval k hudebním a literárním pokusům i jak do jeho života poprvé vstoupila - v srpnu 1968 - politika. První písničku napsal, jak známo, na vojně (narukoval v roce 1975 do Kroměříže a většinu z vojenských dvou let si odkroutil v Uherském Hradišti). Počátkem osmdesátých let začal veřejně vystupovat. A jaksi mezi řečí se postupně objevily typické Nohavicovy písně, jež míchají koktejl něhy, sentimentu, erotiky, mužské bezbrannosti nebo naopak chlapáctví podle nálady a podle potřeby. K překvapení samotného Jaromíra Nohavici se ujaly v míře nečekané a knihovník, jenž měl zajistit rodinu, se rozhodl na volnou nohu se písničkami.

Fenomén, idol, charismatik

Josef Rauvolf se podrobně věnuje folkové scéně, do níž Nohavica nedílně patří od svého prvního vystoupení na Folkovém kolotoči v Porubě v roce 1982. Tehdy si všichni zúčastnění uvědomili, že na pódiu stojí mimořádná osobnost, talent, jaký se nezjevuje každý den. Zpíval tehdy Okudžavu s vlastním překladem a něco svého. Kolo úspěchu se roztočilo, z Nohavici se stal bard (Kryl a Hutka už byli v emigraci) a ruku v ruce s nejširší oblibou se nesly i omezování a zákazy. Normalizační léta o sobě dávala vědět.

 Fenomén, idol, charismatik, tak se jmenuje jedna z kapitol Rauvolfovy knihy o Jaromíru Nohavicovi. Přesně vystihuje, čím se písničkář takřka přes noc stal. „Moravou a Čechami běžela legenda o ,skvělém, tajemném písničkáři‘, který má v sobě hodně z Kryla, hodně z Hutky, hodně z Merty a hodně z těch... zakázaných Rusů,“ píše Rauvolf a připomíná i rivalitu, kterou náhlý vzestup nového muže folku vyvolal. Pro ty, kdo už nebo ještě nemají v paměti, co znamenala normalizační léta v Československu, přidává obsáhlou kapitolu o tom, jak Nohavicu zakazovali, jak se nechtěl dát, jak jej vyhodili z kulturního střediska, které bylo jeho tehdejším zřizovatelem... Je poučné dnes si přečíst, jak se kdysi schvaloval program koncertů nebo co o Nohavicovi psali v Ostravském večerníku v dubnu 1987. Je dobré znát okolnosti, za jakých jej obtěžovali funkcionáři i tajní agenti, a je zajímavé vědět i to, kdo se jej tehdy zastával.

 Proč začal pít a jak se s tímto démonem vyrovnal, co mu otravovalo život - na to jsou sice rozmanité doklady, ale ne odpovědi od něho samotného. Autor monografie se pokouší postihnout to nejpodstatnější z Nohavicova života i tvorby. V jistém okamžiku mu nelze než citovat verše: „Nikdy jsem nebyl tak sám jako teď / veliká pýcha vystavěla zeď... “ A hned se také ptá, zda nejsou tyto verše klíčem otázce, proč se Jaromír Nohavica stal jakýmsi vzdalujícím se ostrovem. Zda nebyl jeho odchod do samoty zároveň „jeho bolestí a prokletím“.

 V době, kdy se písničkářovo jméno skloňuje ve všech pádech a v dosti nelibých souvislostech, stojí za to si Rauvolfovu knihu přečíst. Nepřináší žádná skandální odhalení. Jen jde krok za krokem s Nohavicou životem.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.