Mám tu schůzku s paní Hegerovou – má tu někde svůj stůl?“ ptám se v Café Kafka na Starém Městě pražském, kde Hana Hegerová (76), první dáma českého šansonu, jejíž vyprodané koncerty poslouchá už třetí generace, dává většinu svých rozhovorů. „Hegerová? Neznám,“ odsekne mladík v černém, pobíhající po place s tácem piv. Pak přišla o francouzské holi, v doprovodu svého syna Matúše, s nímž mluvila slovensky. Dala si polévku a do ní poprosila rozmačkat česnek. „Dobrý chlebík,“ přivoněla ke krajíci. Je prý „polívková, česneková, chlebová“. A levandulová. Levandulí voněl její tatínek.
|
Kupte si LN s DVD Hany Hegerové!
Lidové noviny připravily nejen pro své čtenáře v předvánočním čase nevšední dárek za výjimečnou cenu! V pondělí 10. prosince vyšly společně s DVD Hany Hegerové v Lidových novinách kompletní texty písní, které jsou obsaženy na DVD. Koncert se uskutečnil v Moravském divadle v Olomouci dne 9. a 10. 10. 2006. Na koncertě Hana Hegerová zazpívala své nejslavnější písně od černošských tradicionálů, přes populární písně ze své divadelní kariéry ze Semaforu a známé francouzské šansony. Vyvrcholením koncertu jsou neznámější hity Hany Hegerové z poslední dekády - Levandulová a Čerešně. |
S berlou ostatně vystupovala o pár dní později i na scéně pražského divadla Kalich. „Ono se říká, že zpívám pořád totéž, tak tohle je taková moje inovace,“ žertovala, „říkám jí Líza. Někdy Jarmila.“ Dvě hodiny zpívala, smála se a dělala si legraci ze svého stáří, ačkoli o něm mluví vlastně nerada. „Pořád se na něco těším. Chtěla bych ještě psa, francouzského buldočka. A taky být drogově závislá, to jsem ještě nikdy nebyla,“ říká, zatímco v pozadí muzikanti notují Travička zelená, to je moje potěšení... V létě byla dokonce „zlatým hřebem“ rockového festivalu pod širým nebem. Nevím, jestli i tam měla standing ovation jako v Kalichu, zato ji rozjuchaný moderátor uvedl slovy: „Hana Hegerová! Stará, ale dobrá!“
LN: Můžeme mluvit o vašem věku?
Já se s ním netajím. Naopak, když je vám sedmdesát šest jako mně, je to už spíš důvod k chlubení.
Má to nějaké výhody, když je člověku přes sedmdesát? Tedy kromě toho, že má zadarmo MHD?
Počkejte, musím se nad tím zamyslet... Tak třeba když se doma líčím, protože nechci vypadat neupraveně, můj vnuk mi, je-li u toho, říká s takovým ironickým nádechem: „To je dobrý, babčo...“ Jako že už na tom vlastně nezáleží. Takže to je trochu výhoda, že je už skoro jedno, jak si to oko namalujete. Taky vím, že už je trošku jedno, jak vypadám na jevišti. Lidi mi teď snad odpustí i tu mou berličku, (ukazuje na francouzskou hůl opřenou o židli) protože bez ní želbohu už nemůžu. Nicméně, přiznám se, mně to ještě pořád jedno není.
Všímáte si dneska jiných věcí než zamlada?
Já zaplaťpánbů žiju v takovém fofru, že vlastně nemám čas moc nad něčím hloubat. Jen se podívejte, (otevírá přede mnou svůj odshora dolů popsaný diář) teď jedu k sochaři, který se rozhodl, že udělá mou bystu. Byl to jeho nápad, ne můj. Pozítří mám koncert, po něm si dělám takzvaný pyžamový den, pak tu mám psáno Chomutov... Ale je pravda, že potkávám věci, kterých jsem si v minulosti nevšímala. Já mám teď třeba hrozně ráda baráky, architekturu. Chodím po Praze s hlavou zvrácenou, protože u těch starých baráků, které teď všude čančaj, někdy nešťastně a někdy docela hezky, se vždycky potěším. To jsem v minulosti nedělala. Taky si vzpomínám, jak jsem jednou jela autem na Slovensko, ne po dálnici. A najednou vidím, jak jde při kraji takový pán, tenkrát o hodně starší, než jsem byla já. Zastavila jsem, jestli nechce svézt. A on říká: „Děkuju pěkně. Ale já už mám málo času, tak musím chodit pomaly, abych si ještě stačil všechno prohlídnout.“ Taky už asi nemám moc času, ale tím se nezabývám. Nastane nový den, probudím se a první, co udělám, že si podle rady pana režiséra Špáty vždycky nejdřív uvědomím, co všechno mááám. Ne to, co nemám. A to mi dá okamžitě dobrou náladu do nového dne.
Co je na stáří nejprotivnější? Fyzické chátrání?
A proč mluvíme pořád o stáří? Jaj, ano! Moje spanilé tělíčko mě někdy strašně obtěžuje.
Lidi si myslí, že neřesti patří k mládí. Ale to evidentně není pravda...
Moje velká slabost jsou restaurace s dobrým jídlem. Za ně opravdu utrácím hodně penízků. Ale to snad ani neřest není, ne? Miluju i obyčejné hospody, když jsou sympatické. Pivo, utopenci, tlačenka s cibulí, to je moje. Kdysi se mi v zahraničí dvořil jeden dirigent. Měli jsme spolu odjet na romantický víkend. Ale když jsem se ho zeptala, jaké tam budou špeciality, prohlásil, že neví, že jídlo ho absolutně nezajímá. V tom okamžiku přestal on zajímat mě. Člověk musí umět žít. Já občas říkám, a propaguju to i na koncertech, že staří lidé by měli kouřit marihuááánu. Protože zvlášť mužský, u mužských je to opravdu častější, bývají ve stáří takoví... jak bych to řekla slušně? Neslušně tomu říkám kyselá prdel. Zkrátka jsou zapšklí. A kdyby si dali šluka marihuááány, bylo by jim líp. Když je někomu sedmdesát, tak už teda žádnou ostudu jako drogově závislý asi neudělá. Já to ale ještě nezkusila. To mám ještě před sebou a myslím, že kouřit trávu by mi hrozně slušelo! (směje se)
Poradíte se o tom se svými vnuky?
No ti se samozřejmě akorát hihňají, když o tom mluvím. Ale já se musím dostat k nějakému dobrému prameni. Mluvila jsem o tom v lékárně a paní lékárnice říkala, že marihuana je taky bylinka, taky léčí. Dělají se z ní například mastičky, dává se to do sádla.
Že byste ji pěstovala na balkoně místo bazalky?
Vidíte, mám terasu a to bych mohla. Ale aby mě nepřišli zavřít! (směje se) Abych nedopadla jak ta paní někde z Ostravska, viděla jsem to v televizi. Dělala si mastičky na ekzém, přišli policajti a všechno jí zabavili. A ona je prosila, kdyby jí aspoň trošku vrátili, protože si nebude mít z čeho dělat to mazání.
Máte se ráda?
(chvíli mlčí) No... nežeru se teda. Spíš mám ráda svoje okolí. A nechci ho obtěžovat pohledem na nějakou zapšklou starou bábu. Takže dělám všechno, co můžu, abych neobtěžovala. To znamená, že se snažím být upravená a mít dobrou náladu. Většinou ji, zaplaťpánbů, dobrou mám. Já jsem ten optimista. Občas o něčem pochybuju, ale nic si nevyčítám, nevedu žádné vnitřní monology, všechno už je vyřešené. A tím, že pořád pracuju – a já jsem šťastná na jevišti –, mám velký zdroj radosti.
Myslíte si dneska o mužích něco jiného, než když vám bylo pětadvacet?
Mužský jsou báááječní! A já jsem vždycky mužský zbožňovala. I s jejich chybami. Musíte ale mít ty jejich chyby ráda, víte? (opraví se) Musíme mít ty jejich chyby rády.
Bývala jste femme fatale? Flirtovala jste ráda? Nebo to u vás bylo spíš na život a na smrt?
Flirtovat, želbohu, mi šlo jedině z jeviště. V životě jsem to nějak moc neuměla. Já měla vždy spíš takové ty osudové lásky. Se vším všudy. Se všemi vrcholy a pády. Ale bylo to asi vlastně v pořádku. Do lásky se zkrátka má vletět a ztratit hlavu. To je na tom přece nejkrásnější, ne?
Co si myslíte o tom, když ztratí hlavu politik? Když vymění svoji letitou partnerku za mladší model, jak nám to předvedli například pánové Topolánek a Paroubek?
Ale to tady přece vždycky bylo, že chlapi měli milenky. A já se jim ani nedivím. Ale na druhé straně se zase nedivím starším ženám, které si vezmou velmi mladého muže. Protože to vás omladí, jak toho mužského, tak tu ženskou. Nemám nic proti tomu, určitě ne. Chápu to.
Bývala jste kdysi vdaná, teď už dlouho žijete sama. Být single je dneska dokonce v módě. Jaký to má na ženu vliv, když žije sama?
Musím říct, že jsem si na to musela ze začátku zvyknout, a nebylo to jednoduché. Ale když jsem si zvykla, už bych nechtěla žít jinak. Ledaže by to byla veliká vila, mužský by žil daleko vpravo, já daleko vlevo, vždycky bychom si zatelefonovali „miláčku, přijímáš, nepřijímáš?“ (směje se) – a někde uprostřed bychom se scházeli. A jezdili spolu na dovolenou. To by šlo. Nežít spolu, ale společně, to byl termín, který kdysi zavedla f rancouzská herečka Michele Morgan, která žila s režisérem Gérardem Ourym.
Občas se říká, že muži dnes ztratili mužnost a ženy ženskost. Souhlasíte?
Možná je to tím, že dneska jsou ženy velmi aktivní a zastávají místa, která v minulosti patřila jen mužům. Máme ministryně, manažerky, velkoobchodnice, vedoucí bank... Ale to je určitě dobré. I v politice by měly být ženy, přece jen máme jiný pohled na svět a ženy taky nejsou tak ješitné jako muži. Tak a teď si sním tu polévku. (Pustí se do bramboračky. Po chvíli pokračujeme.)
Byli za vašeho mládí muži galantnější než dnes, kdy jim hrozí, že když ženě pomohou do kabátu, budou obviněni ze sexuálního „harašení“?
O tom jsem slyšela. Přesto oba své vnuky učím zdvořilosti. Například jim kladu na srdce, že když jdou na schůzku a své slečně přinesou kytku za padesát korun, to je dneska jedna růže!, udělají víc než čímkoli jiným. Oni se muži někdy stydí chodit po ulici s kytičkami, ale mám dojem, že vnuci se mými radami řídí. Povstat, když přijde dáma ke stolu, podržet jí kabát, jít po správné straně chodníku...
Hudební kritik Jiří Černý napsal, že jste mu svého času taky dávala lekce: Že mužského dělají boty a kalhoty. Že k dámě se nechodí ani o minutu dřív. Ještě něco je u muže důležité?
A než se jde za dámou, nejí se předtím topinky s česnekem! Já jsem říkala, že vyučuju luxusu. Vždycky jsem tvrdila: Můžeš mít roztrhané džíny, ale boty musí být čisté. I kdyby to byl takový druh kecek, jak se dneska nosí. A když si muž koupí krásné boty, má k tomu taky mít doma napínák, protože když je zuje a napne na kopyto, budou vždycky vypadat dobře, i když budou staré.
Zaskočili vás vnuci něčím v poslední době?
Ani ne. Marek žije na Slovensku, takže ho mám trošičku z ruky. A u toho pražského, Matouše, opravdu hodně stojím o to, aby viděl, co dělám, moje vystoupení, zvlášť když se pokouším o něco nového. A velmi slyším na to, co mi řekne. Občas mě taky tvrdě sjede.
Kvůli čemu?
Že jsem třeba někde nějak mrckovala nebo tak... Docela tvrdě mi to vyčetl. Ale to je dobré, když vám člověk, který vás má rád, řekne pravdu, já o to opravdu stojím. On chodí na moje koncerty a vždycky tam taky někoho přivede, je taková moje kontrola. A zaplaťpánbů, zaplaťpánbů, třikrát klepu, raz dva tři, a s velkou pokorou to říkám, moje koncerty jsou stále ještě vyprodané.
Jste známá tím, že se před koncertem vždycky ptáte, je-li vyprodáno. Máte fobii z prázdného hlediště?
Nemám fobii. Jenom jsem se rozhodla, že když nebude vyprodáno, přestanu zpívat. To bych se pak, proboha, líbila jen sama sobě. A to je hrůza. Tomu se musím vyhnout.
Málokdo ve vašem věku ještě pracuje. Utáhnout celovečerní program je náročné i v mladém věku. Děláte to kvůli publiku, nebo kvůli sobě?
No kvůli sobě hlavně! Já jsem šťastná, mně je na jevišti dobře a hopsám tam nehledě na všecky svoje neduhy téměř dvě hodiny. Já skoro nechodím, sluch odchází, dýchat nemůžu, před operací jsem ani neviděla, vlastně jakoby nejsem – a přitom se zoufale snažím zpívat. Ale s týmem muzikantů, co mám, je to radost. Já jsem schopná udělat koncert ještě i v hale, ale raději jsem v divadlech, kde mám blíž k publiku. Mám ráda, když lidi nejenom vidím někde v dálce, ale vysloveně fyzicky cítím, že jsou tam. A když se sejde výborné publikum, které se baví a taky směje, protože já se ráda směju, zpívá se mi nádherně.
Říká se, že člověk si nejdéle pamatuje vůně. Čím vonělo vaše dětství?
Mé dětství? (zasní se) Nějakou maminčinou krásnou vůní, už ani nevím, jak se to jmenovalo. A tatínek používal po holení levanduli. Levandulovou kolínskou i vodu po holení jsem mu později vozila ze zahraničí. Já mám ráda vůně. A i v dobách, kdy jsem neměla moc penízků, jsem si je vždy dopřávala. Nebyly u nás k dostání, ale já měla známé letušky a ty mi je vozily. Vzpomínám si, že když jsem šla do čistírny, tak ta paní už mi ani nedávala lístek: „To tak voní, že hned vím, že je to vaše...“ Měla jsem letní vůni, zimní, večerní... Dlouho stejnou, dokud mi nezachutnala zase nějaká jiná.
Je pravda, že máte ráda fotbal?
Miluju fotbal! A ráda chodím na zápasy, posledně jsem byla, když hrálo Česko se Slovenskem. To jsem měla trošku komplikované, protože jsem fandila jedněm i druhým, na obě strany. V českém týmu mám své oblíbence. Třeba Tomáše Rosického, tomu fandím už od Sparty. Ale nechtěla bych být jeho maminkou ani milenkou, protože bych se pořád bála, že mi ho zmrzačí. Taky v té zimě, jak teď hráli, já byla na tom stadionu, to bylo o nastydnutí.
Prý jste Tomáše Rosického dokonce jednou šla požádat o autogram, zatímco on nevěděl, komu se podepisuje...
Samozřejmě že nevěděl, kdo byla ta divná paní. Jak by to taky moh’ Rosický vědět? Ale podepsal se mi. Líbí se mi třeba i Baroš. To je taky výýýborný fotbalista!
A nevadí vám, že ho nedávno francouzští policisté načapali, jak si to uháněl ve svém ferrari rychlostí 271 kilometrů za hodinu, a překonal tak rychlostní rekord departmentu?
No měl nějaké aféry, ale kdo je neměl? A já mám taky ráda rychlou jízdu, to se přiznám. Takže se mu ani nedivím, že když má takové fáááro, tak na ten plyn trošičku přitlačí. To je velmi svůdné.
Vůbec si nevybavuju situaci, kdy byste se nechovala jako dáma. Vaše maminka prý byla ze šlechtického rodu. To ona vám vštípila nóbl způsoby?
Já myslím, že naši mě nějak extra necepovali. Naučili mě, jak se má jíst. Ale jinak se učíte hlavně tím, že žijete v kultivovaném prostředí. To se na vás tak nějak nalepí samo.
Co považovala maminka za největší prohřešek proti dobrým mravům?
Ona třeba nenáviděla dámské sedánky, takzvané babince, protože se tam jen pomlouvalo. Pomluvy velmi neměla ráda. Moje maminka byla krásná, vtipná, veselá. Měla nádherné nohy. A měla ráda vínko. Říkala ovšem, že se smí pít, až když se „rozžne“. Takže v zimě to měla dobrý, od čtyř hodin si mohla dát skleničku. V létě to bylo holt horší.
Slyšela jsem krásnou historku o tom, že jste si jednou vyhlížela v starožitnictví briliantovou brož. Nakonec jste ji nekoupila, chtěla jste si to ještě rozmyslet. A pak vám po koncertu doručili balíček a v něm ta brož byla, pán stojící v obchodě za vámi vám ji koupil...
Ano, to byl velmi hezký zážitek. Já měla narozky, bylo mi sedmdesát? Ano, sedmdesát. A já si vždycky říkala, že na své narozeniny půjdu ke kosmetičce, aspoň jednou za rok, a koupím si dárek. S tou kosmetičkou mi to vyšlo akorát jednou. A s tím dárkem – já si teď pořád dávám dárky sama. Pro jistotu.
S tím štědrým pánem jste se potom sešla?
Ano, ano, seznámili jsme se, byli jsme na velmi dobrém obídku, ale on nežije tady, je to Čech žijící v zahraničí.
Stávalo se vám častěji, že byl některý váš ctitel tak štědrý?
Nenene. Ale jeden můj velmi dobrý přítel, který želbohu už není mezi námi, říkával, že budu zpívat do osmdesáti jako jedna ruská zpěvačka, kterou už tlačili na jeviště na vozíku a tam po ní pak diváci házeli brilanty. No tak s tím vozíkem si to umím představit. Ale že by po mně v Čechách po koncertu házeli drahokamy, moc pravděpodobné není...
Kdysi jste řekla, že zpíváním se vám nesplnil žádný sen. Vy jste žádný neměla, nebo jste měla úplně jiný?
Já nikdy nechtěla být zpěvačkou. Původně, protože mám talent na jazyky, jsem chtěla studovat něco, kde bych ten talent mohla využít, ale na vysokou mě nevzali. Takže jsem pak udělala zkoušku do pěti kurzů, mezi jinými i do divadelního. Já tenkrát žila s rodiči v takové větší vesnici u Komárna, v Komárně jsem chodila do školy a hrozně jsem toužila z toho maloměsta zmizet. Divadelní kurz byl v Bratislavě, trval dva roky a pak jsem byla za hééérečku. A zpívat jsem začala jenom kvůli tomu nešťastnému uhlí, že jsem na něj neměla peníze. To jsou staré historie, které už všichni znají. To mi taky můj vnuk vyčítá: „Babčo, hlavně zase nezačínej s tím uhlím...“ Pravda ale je, že kdybych tenkrát měla ústřední topení, tak nikdy zpívat nebudu! No nesmějte se, je to tak.
Ještě pořád máte doma na dveřích nápis: Urob niekomu dobre, obserie ti plot? To je snad nějaké vaše životní krédo?
To není moje krédo, to je slovenská lidová moudrost. Mám kamarádku, která žije ve Spojených státech, a té se to tak líbilo, že si to dokonce dala udělat do keramiky. Ono to znamená: Nikdy nečekejte žádnou odměnu. Zkrátka když někomu uděláte něco dobrého, hned na to zapomeňte.
| Carmen Farkašová |
|
Hana Hegerová (76), nejslavnější česká šansoniérka, se narodila jako Carmen Farkašová v bratislavské rodině bankovního ředitele. Aby rodiče zkrotili své velmi temperamentní dítě, zapsali ji do baletu a do německé školky. Šestiletá Carmen odstartovala svoji kariéru na prknech bratislavského Národního divadla jako trpaslík v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky. V septimě zorganizovala studentskou stávku a byla za to vyhozena ze školy. Aby se očistila, pracovala na Stavbě mládeže, na vysokou školu ji ale stejně nevzali. Absolvovala divadelní kurz při Státní konzervatoři a jako herečka pak nastoupila do angažmá v Divadle P. Jilemnického v Žilině. Jiří Krejčík ji obsadil do titulní role svého filmu Frona (pod uměleckým jménem Hana Čelková). Zpívat začala v Tatra revue v Bratislavě, v roce 1958 udělala konkurz do pražského divadla Rokoko, už jako Hana Hegerová (byla provdána za slovenského divadelního režiséra Dalibora Hegera). V Alhambra revue zaujal její osobitý tmavý prsní alt Bruna Coquatrixe, šéfa pařížské Olympie, který ji pozval nejprve na stáž a později k úspěšnému hostování do Paříže. V šedesátých letech byla členkou divadla Semafor. Zahrála si v několika dalších filmech, např. Kdyby tisíc klarinetů, vystupovala v recitálu s Miroslavem Horníčkem. V žánru šansonu vyrostla v bezkonkurenční osobnost, stala se nositelkou řady cen, např. Řádu francouzské akademie. Totalitní režim jí však na konci 70. let zakázal vyjíždět do zahraničí. V 80. a 90. letech úspěšně koncertovala doma i v zahraničí, dostala platinovou desku Supraphonu, v roce 1996 byla uvedena do Síně slávy Akademie populární hudby. V roce 2002 byla prezidentem Václavem Havlem vyznamenána medailí Za zásluhy. Žije v Praze, je rozvedená, má syna Matúše, který pracuje jako hasič, a dva vnuky. |