Jan Kaplický je sice brilantní přednášející, ale má-li hovořit o svých osobních záležitostech, je spíš nemluva. Jeho pohled na starou vlast je v mnohém přesný, až jasnozřivý, ale také občas zkreslený, což lze pochopit - je v zajetí některých předsudků a nedá si je vymluvit. Nemá rád slovo emigrant ani to, že se o něm píše jako o špičkovém architektovi. I když to popírá, přece jenom jsme ho zklamali a to nás nešlechtí. Sdílí tak osud mnoha osobností, které svět uznával, ale doma jsme na nich nenechali chlup dobrý. Kdo architekta Kaplického určitě nikdy v životě nezklamal, jsou ženy. Obdivuje je a zůstávají pro něj velkou inspirací.
* LN Lidové noviny vás označily za Muže roku 2007. Co tomu říkáte?
Těší mě to, jak by ne, i když je mně jasné, že to zase mnozí nestráví. Měl jsem radost i z čestného doktorátu, který jsem dostal na Umprum, ale člověk musí zůstat na zemi a neměl by se vytahovat. Je pravda, že za ty dlouhé roky takových ocenění moc nemám.
* LN Jak hodnotíte právě končící rok?
Jako velice dramatický s dvěma zásadními pilíři - když to vezmu chronologicky, tak tím prvním je výhra v soutěži na Národní knihovnu a tím druhým svatba. Víc věcí si za rok vlastně člověk ani nemůže přát, byl to přelom.
* LN Změní se teď váš život?
Možná budu víc cestovat, ale to není nic zvláštního. Vždyť z Londýna do Prahy je to jen hodina a půl a v letadle si můžu srovnat myšlenky - ve výšce se věci jeví jinak než na zemi. Nebo si taky píšu.
* LN Dovedl jste si v březnu představit, co se bude po zbytek roku odehrávat?
Ne a podstatně to změnilo můj názor na svět - těch posledních sedm osm měsíců. Změnil jsem názory na lidi, bojím se, že se do toho zatáhlo příliš politiky.
* LN Překvapilo vás to?
Ano, ale v obou rovinách, v pozitivním i v negativním smyslu. Seznámil jsem se s báječnými lidmi, o kterých jsem neměl tušení, na moji podporu se uspořádala podpisová petice. Dostalo se mi úžasné podpory od lidí z profese i od normálních občanů, a to byl velmi pestrý výběr počínaje neznámou paní v Olomouci na nádraží až po chlapy na letišti, kteří na mě volají good luck. To nemá žádný architekt a já si toho ohromně vážím. Ti pánové, kteří mají copánky, to nemají, tak to potřebují nahnat jinde. Jsou mimo. Ta druhá řada je zkrátka plná těch, kteří závidí možnost něco udělat, to jsou nekreativní lidé. A největší závist spočívá v tom, že jim vadí, když něco člověk smontoval za pomoci desítek dalších lidí. Sprosťárny, to je ale výlučně česká specialita.
* LN Tady v Británii jste nezažil reakce, které jsou za hranicí slušného chování, sprosté dopisy se tu nepíší?
Ne. Věřte mi, to je česká specialita, to by také měl jednou někdo vysvětlit, proč to tak je. V životě jsem nic takového nedostával. Jednou někdo napsal do odborného časopisu odmítavý názor, ale rozhodně to nebylo sprosté. Ani by to nikdo neotiskl.
* LN Četl jste internetové diskuse?
Něco ano, něco mi líčili známí. Lépe se tím nezabývat. Přece jenom mě zaráží, že sprosté výpady přijdou od poslance, kterého musí umravňovat vlastní strana, nebo od ředitele Národní galerie, který celou kampaň rozpoutal.
* LN Po pravdě řečeno mě překvapuje, že vás tyto reakce překvapují. Češi vás zklamali?
Národ, v němž jsem se narodil, mě nemůže zklamat, to je nesmysl. Mám českou matku a otce a to nemůže zmizet, to bych popíral sám sebe. Zlí lidé jsou všude. Mě hlavně překvapila ta částečná izolovanost. Je větší, než jsem si myslel. Ještě tak tři měsíce po soutěži jsem Česko všude obhajoval. Taky jsem napsal knihu Český design, kde dokazuji, kdo všechno byl Čech a jak významně díla těchto lidí ovlivnila svět. Mám pocit, jako kdyby tahle má práce byla záměrně zatajovaná, a hrozně mě to mrzí. Třeba Manolo Blahnik, který dělá nejlepší boty na světě, je původem Čech, a kdo to u nás ví?
* LN Jsou pro vás důležité české kořeny?
Nemůžu si je přece odpárat a proč taky. Mluvím česky a rád, tuhle mně někdo řekl, jak jsem se vylepšil, to mě potěšilo, protože pochopitelně když žijete v cizině, zhoršujete se.
* LN Když jste odcházel, váš otec už nežil, ale nechával jste tu maminku. Někteří lidé to nedokázali, bylo to pro vás těžké?
V té situaci to jinak nešlo, ona to pochopila. Přijely tanky a my vůbec nevěděli, co bude dál, jestli nás tady nepostřílejí jako v Maďarsku nebo nás neodvezou na Sibiř. Byli jsme přesně ta generace, po které šli. To bylo beznadějné - proti tankům nejde jít s otázkami a bylo třeba se rychle rozhodnout - buď ano, nebo ne. Kdybych zůstal doma, co bych dělal? Nic bych nemohl a nikoho bych neznal - to mně taky v Čechách pořád absurdně vyčítají, že znám kdekoho. Samozřejmě, to je součástí mého povolání. Ti, kteří to vykládají, prostě zase jen závidí, protože sami nikoho neznají. Vždyť já tady žiju čtyřicet let, tak abych neznal své kolegy.
* LN Větší část vašich českých kolegů vám tedy určitě nefandí. Jak teď s trochou odstupu hodnotíte postoje české architektonické obce?
Je to až paranoidní závist, ale horší je, že se to všechno odehrálo ve jménu organizace, která má moderní architekturu podporovat, a ona ji přitom svými činy ničí. Dosah zkázy, kterou udělala česká komora architektů v Evropě, si nikdo tady pořádně neuvědomuje. Jestli se knihovna nepostaví, tak vám garantuju, že tohle byla na dlouhá léta poslední architektonická soutěž s mezinárodní účastí, a to by mohlo ovlivnit i případné usilování o olympiádu v Praze. Jestli dokážeme olympiádu smontovat, ať se koná, ale asi by město muselo přehodnotit své názory na moderní stavby. Dělejte úžasné návrhy v Praze po tom, co se tady odehrálo! Nikdo se jim nepřihlásí. Ať se tedy komora potopí do rožmberského rybníka a plácá se tam v bahně. Já jsem se snažil lidem z komory ze začátku i pomáhat -a tohle je výsledek. Dostali třikrát přes prsty od Mezinárodní asociace architektů a stejně to není nic platné, pokračují. A proč? Že jeden z nich prohrál soutěž? To snad ani není možné. Moje architektonické studio Future Systems bylo druhé v soutěži na Národní knihovnu v Paříži, ani by mě nenapadlo, že bych měl protestovat. Tady se to odehrává na tak nízké úrovni... Vždyť nikdo ani nezná osobnosti, které byly v porotě, a dovoluje si je osočovat z podjatosti - jako třeba Zahu Hadid.
* LN A vy myslíte, že třeba tady v Británii širší veřejnost zná významné architekty? Nevěřím, že by trafikantka tamhle na rohu někdy slyšela jméno Zaha Hadid.
To jistě ne, ale v Česku ji nezná ani architektonická obec. Byla v Praze a nikdo ji ani nepozval na přednášku, to je přece zabedněnost.
* LN Během sporů o knihovnu jsme vás neviděli rozčileného, působíte pořád klidným dojmem. Umíte se taky rozzuřit?
Zásadně nezvyšuji hlas. V televizní diskusi s panem Bémem ale nešlo tak úplně zůstat v klidu. A to i přesto, že jsem v televizním hlasování dosáhl velkého politického vítězství.
* LN Orientujete se na české architektonické scéně?
Něco znám, samozřejmě, skvělé byly projekty architekta Hubáčka. Vždycky je důležité nehodnotit architekturu zevnitř, ale v evropském kontextu.
* LN Znáte například práce mladých architektů?
Některé, zajímavý je Radek Kolařík, líbil se mi také Pleskotův tunel pod Pražským hradem. Je ale zajímavé, že o panu Hubáčkovi se v Česku vůbec nemluví.
* LN To bych neřekla, architekt Hubáček je i doma stále oceňovaný, nehledě na to, že dostal Perraultovu cenu. Horší je, že mu v Liberci bourají obchodní dům, protože město jde na ruku investorovi, který potřebuje prostavět miliony. V podstatě je to všem jedno.
No vidíte. A vznikla proti tomu nějaká protestní akce? Protestuje komora architektů? Sotva, že? O to by se měli starat, ne?
* LN Sledujete, jak vypadá nová výstavba v českých městech? Co říkáte třeba satelitním městečkům ve stylu tzv. podnikatelského baroka?
Nechtěl bych se k tomu vyjadřovat. Vždyť jsou všude, pojedete kamkoliv po výpadovce z Prahy nebo z Londýna a najdete tam stejnou architekturu.
* LN Co soudíte o moderní zástavbě uvnitř starého města - tedy konkrétně v Praze?
Přirozeně, že moderní město se musí vyvíjet, to nelze zastavit. Děje se to všude. Bylo by ale chybou vidět Prahu jako unikátní sídliště, je jedním z evropských měst, které má úžasnou hodnotu. Není to tak, že neexistuje Řím, Paříž, Madrid, jen Praha.
* LN Mělo by tedy v Praze vzniknout něco jako La Défense v Paříži?
Ale vždyť už vzniklo - na Pankráci. To ale opravdu nechci komentovat.
* LN Na vašeho otce sochaře vzpomíná s obdivem řada skvělých českých výtvarníků, kteří studovali u něj v ateliéru, třeba Adriena Šimotová, Jitka Válová. Nebyl zrovna ale oblíbencem režimu a také léta nevystavoval. Jak to bylo?
Otec měl poslední výstavu v roce 1948, ale skoro nikdo tam nepřišel, v ulicích řádily Lidové milice a lidé měli jiné starosti. V roce 1964, to už nikomu nevadil, jsme mu s doktorem Šetlíkem udělali výstavu v Mánesu. Teď by se měla v Praze uskutečnit výstava Josef a Josef, kde budou práce mého otce a syna, které od sebe dělí sto let. Jinak si myslím, že o mém tátovi širší veřejnost moc neví, i když máte pravdu, že bývalí žáci se k němu stále hlásili a hlásí - hlavně ta sklářská líheň - Libenský, Roubíček, Kopecký. Tátovi také nadávali, že má moc vyleštěné boty, to se prostě v Čechách nesmí. To nás asi také spojuje, halt některé věci člověku dojdou až za čtyřicet padesát let.
* LN Stihl vidět ještě nějaké vaše práce? Čím vás nejvíc ovlivnil?
Umřel, když mně bylo patnáct, takže toho mohl vidět velice málo, pár školních věcí. Pomáhal mi ale svou integritou, svým dílem, které po sobě zanechal. Umřel tak brzo -v třiapadesáti letech, protože jej uštvali. Nemohl vystavovat, neustále proti němu někdo útočil, studenti ho sice zbožňovali, ale zároveň ho jiní lidé ze školy vyhazovali. Nevydržel to.
* LN Myslíte, že se na vás spor o knihovnu taky psychicky podepsal?
Doufám, že ne. To víte, že to není nic příjemného číst si o sobě tolik urážlivých výpadů, ale já mám naštěstí pracovní zázemí v Británii, to táta neměl, nemohl před těmi útoky nikam odejít. Byl tady pod stálou kontrolou a taky se přirozeně bál, že ho nakonec zavřou. Toho já se snad bát nemusím, tak špatné to nebude. A taky hodně vydržím.
* LN Odkud se ve vaší rodině vzal výtvarný talent?
Dědeček z otcovy strany byl soudce, ale nepoznal jsem ho, ani druhého dědečka. Takže to asi začíná mým tátou, ale ani moje maminka nebyla bez výtvarného cítění, kdysi dělala módní návrhy. Víte, talent to je jen pár procent, musíte být pilný a trvat si na své integritě. V určitém věku se také profesní dráha láme, u mužů jinak a jindy než u žen. Chlapi často začnou být líní, nesoustředění, talent se musí pěstovat a obnovovat.
* LN Jaké jste měl dětství?
Úžasné. Moji rodiče se snažili, abych ho takové měl, a dělali psí kusy, aby zvládli život v krkolomných podmínkách nacismu a pak bolševismu. Nebyla to žádná sranda mít na živobytí. Nemohli nikam cestovat, a tak pořád snili o Paříži, jaké to bylo, když tam byli naposled.
* LN I v osmdesátých letech před pádem komunismu jsme také snili o cestách do Paříže. Vzpomínám na krásnou Skoumalovu písničku o starém pánovi, který se za první republiky ráno rozhodl jet do Paříže a jel - jezdilo se z Wilsonova nádraží a v kufru jsme neměli žádné závaží. A teď je to zpátky, to je úžasné.
Já vím, ale lidé by si toho měli vážit. Příšerně mě rozčiluje, když lidé jezdí někam na prázdniny a nechtějí nic poznat, nic vidět, dřepí na jednom místě.
* LN To je ale normální, když člověk něco má, na to špatné předtím raději zapomene. Teprve až o to zase přijde, bude skuhrat.
Mně ale tenhle pocit zůstal, to, že by si vždycky člověk měl některých věcí vážit, i když mu už připadají samozřejmé. Když má člověk nové kalhoty, je to fajn, ale v tom přece svoboda nespočívá. Tady se musí rozlišovat, co je zásadní a co podružné. Přece je zásadní, že máte přístup k informacím, že vás nepřijdou o půlnoci tajní sebrat, že si můžete říkat a psát, co chcete. A kdo říká v tomto kontextu, že bylo dřív máslo levnější, je s prominutím vůl, to se jinak nedá hodnotit. Mně se ale zdá, že v Česku je pořád hodně rozumných lidí. A pořád je třeba připomínat minulost, musí se vědět, kdo odsoudil Horákovou, to byli zločinci a vyvrhelové, s kterými nemá být slitování.
* LN Kdy je podle vás architekt na vrcholu sil?
Oscaru Niemayerovi bylo právě sto let a ještě tvoří. Někteří lidé zase všechno udělají brzo a pak už nemají co říct. A to všechno je důležité a platí to. Pro architekta je ale důležitý věk třicet pět, když to do té doby nezvládne, je to problém.
* LN Kolik vám bylo, když jste se podílel na projektu Centre Pompidou v Paříži?
Beaubourg se stavěl v letech 1971-78 a všichni jsme byli dost mladí - Renzo Piano i Richard Rogers. Renzovi bylo třicet čtyři, Rogersovi třicet osm. Kancelář měla sotva šest lidí, a to byl malý zázrak, že nám to svěřili. Mně bylo jako Renzovi a dalšímu spoluautorovi Peteru Riceovi bylo třicet dva. Dostali jsme úžasnou šanci a napětí tam panovalo, to je pochopitelné, o něco nám šlo a bez vzrušení to ani nejde, to je tvůrčí práce. A jestli si někdo myslí, že se někdo prosadí protekcí, tak je blázen. Horší je, když pak začnou lidé lenivět, to je hrozná choroba a v každé profesi.
* LN A vy jste někdy líný?
Mnohokrát jsem se do lenosti ponořil. Promarnil jsem mnoho let po barech.
* LN Jak se vám lenost podařilo překonat?
Ráno se musíte vzpamatovat a začít něco dělat. Když jsem přijel do Británie, neměl jsem žádné možnosti. Nešlo jen tak sedět a čekat, musel jsem se zmobilizovat.
* LN Celý život si prý píšete deníky. V čem vám to pomáhá?
Jsou to spíš záznamy než souvislé psaní a asi je v nich víc obrázků než textu.
* LN Co kdyby je někdo vydal?
Až tady jednou nebudu, třeba se to i stane. Ale ne že bych si předem vytvářel sebrané spisy, to ne, je to dokument o mé práci. Ale třeba by vydání zakázala Česká komora architektů.
* LN Budete pokračovat v módním návrhářství?
Určitě, mám rozjetou spolupráci s jednou českou firmou, ale zatím bych raději neříkal její jméno.
* LN Děláte projekty i pro soukromé osoby?
Postavil jsem dům v Praze, v Brně, několik i tady v Anglii.
* LN Jste drahý?
Ne, na to jsou tabulky a pak, architekt se musí platbami udržovat na určité úrovni. Když někdo chce dům od konkrétního architekta, musí tomu něco i obětovat, musí si půjčit, vzít si třeba hypotéku, každý se musí rozhodnout podle svých priorit. Slyšel jsem názory, že v Česku banka nepůjčí, ale půjčí a ráda.
* LN Proč jste šel studovat architekturu?
Nebyl jsem nikdy zásadně vyhraněný - nebyl jsem výlučně výtvarník ani technický typ - tak jsem hledal něco mezi. Táta mi občas něco podstrčil, abych měl rozhodování jednodušší. Trochu se děsím toho, že takhle já svého syna nesměruju, že mu toho nedávám tolik, kolik bych měl - to je strašně důležitý, protože na mě měl táta vliv zcela zásadní.
* LN Co vás nejvíc inspiruje?
Všecko. Vždycky jsem říkal studentům, ať se vnímavě dívají kolem sebe, ale kdo je slepý, neuvidí nic.
* LN Spousta lidí také ve vašich dílech vidí sex, erotiku, falické motivy. Jak to tedy je?
Sex v architektuře musí být, jinak to nejde. Některým to jde automaticky a někteří se do toho nutí, a neumí to. Falický tvar? To asi ne, pokud to někdo vidí, tak je to tam obsažené podvědomě, spíš zdůrazňuju oblé ženské křivky, tvary lidského těla. Je jasné, že když někdo dělá krabice, pak tenhle styl nemůže pochopit. Víte, co je zajímavé? Že jsem v celé té kampani s projektem knihovny nedostal žádný odmítavý dopis od ženy. Možná to taky o něčem vypovídá, ne?
* LN Jste teď šťastný?
Obrovsky. To souvisí s tím, co jsem říkal na začátku, s tím, co mě letos potkalo. Já se vznáším, protože mám úžasnou podporu od jednoho člověka. A ještě od mnoha dalších, které mám rád. A to mi stačí. Vím, že zvítězíme, knihovna se postaví a neuplyne moc let a budou ji oblejzat japonský turisti.
* LN Obecně ale panuje představa rozervaného tvůrce a vy vlastně říkáte, že potřebujete štěstí k tomu, abyste tvořil.
Ano, potřebuju. U jiných to možná funguje, tak jak to líčíte, u mě ne. Možná, když je někomu dvacet, může to tak být, pak už je to horší. Vztah k mé ženě - to je celý román a je to pro mě stimulující. Uznejte, že mít román v mém útlém věku je poněkud neobvyklé. A zjevně mně i tohle jiní závidí.
* LN Jste romantik?
Doufám, že ano a absolutní. Vždyť jsem napsal, že chci romantické večeře v Paříži a ještě v dalších dvaceti metropolích. Chci dávat své ženě květiny, bez toho to přece nejde. Kdyby ti pánové, co se pořád užírají mojí knihovnou, raději dávali ženám květiny, měli by hezčí život.
* LN Jsou pro vás ženy důležité?
Jestli tohle nějaký muž popírá, je blázen. Chlap, který si nevšímá žen a neoceňuje je, něco předstírá. Na tom, že muži usilují a bojují o ženy, přece stojí svět.
